5. O Božím věčném ustanovení

Dnes se scházíme u 5. pokračování o "Věčném Božím Ustanovení". Je to složitější, nadmíru zajímavé a překvapující téma. Prosil bych vás znovu, abyste poslouchali pravidelně, jinak některé pořady budou znít, jako by byly vytrženy z celkového kontextu. Takže, hovoříme o Věčném Božím Ustanovení.

Posledně jsme si řekli, že lidská svoboda volby, za kterou je člověk plně zodpovědný, existuje jen díky tomu, že ji Bůh dává, udržuje a dokonale ovládá. Co je v naší časem omezené historii nepochopitelné, to je v Božím nepřístupném světle veskrze smysluplné. Odstraňme Boží vládu nad srdcem člověka, (jak v "dobrém úmyslu" činí mnozí s ospravedlněním, že tato je údajně neslučitelná se svobodnou vůlí) a to, co nám k řízení srdce zůstane, bude hmotný vesmír. Hmotným "ničím" naše volby ovládány být nemohou.

Pokračujme však. Jsem si plně vědom, že vstupuji na tenký led. Bůh, aby zjevil Svoji Slávu, některé lidi a anděly předurčil k věčnému životu. Prosím vás, posluchači, o jednu věc. Nesnažme se pochopit logický mechanismus za tímto biblickým principem. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že jej nepochopím. Snažme se jen bez protestů porozumět jasné biblické řeči, že Bůh, aby se oslavil, předurčil svoje anděly. Pavel píše jasnou řečí Timoteovi:

Nejde nám teď o to, jak má Timotej postupovat, jde nám o to, že Bůh má Svoje vyvolené anděly. Neptejte se mne, podle jakých hledisek Bůh volil. Vše, co o Bohu vím, jakým způsobem volí, je toto:

Jeho rozhodnutí platí, a co se Mu líbí, to uskuteční. Tečka. Víc nevím. To je Sláva nad Slávu. To je absolutní svrchovanost. Co se stane, to je Jeho rozhodnutí. Historie je Jeho představení. Nikdo jej nemůže soudit za Jeho rozhodnutí, protože podle Něho se spravedlnost měří. Jeho spravedlnost je bezbřehá. Podle Jeho spravedlnosti se vše měří. Mimo Boha není žádné měřítko. Nekonečnost se nedá měřit konečností. Pochopme, a smiřme se v pokoře, že stvoření nemůže posuzovat a kritizovat Stvořitele! Co platí o andělech, to platí i o lidech; z nichž jsou někteří předurčeni k věčnému životu a jiní, jako v případě andělů, nejsou:

Nebo se zamysleme nad následujícím veršem.

Právě jsme se dověděli, že Bůh, aby ukázal svůj hněv a zjevil svou moc, snáší s velkou shovívavostí ty, kteří propadli Jeho hněvu a byli určeni k záhubě. Ti, kteří jsou určeni k záhubě dnes žijí jen díky Boží shovívavosti, protože Bůh chce ukázat, komu jinému než andělům a lidem, svůj hněv i moc. Nemohu vám říci podrobnosti. Neznám je. Nikdo je nezná. Vím jen, že jsou lidé, kteří propadli Božímu hněvu, a že ty Bůh určil k záhubě. Je mi také jasné, že nikdy nebylo, aby nebyli určeni k záhubě, protože Bůh svá rozhodnutí nemění, tedy - "nyní" spasen a "potom" nespasen. Jákoba miloval a Ezaua ne, ještě dříve než se narodili, aby se naplnilo Boží vyvolení. On "žádné" nyní a "potom" nezná. On není časem spoután; proto je Kristus stejný včera, dnes i zítra. My se ovšem měníme. My jsme koneční, my máme počátek v čase.

Verše dále pokračují:

Tak jako Bůh ukazuje svůj hněv a moc svojí shovívavostí vůči těm, které určil k věčné záhubě, tak ukazuje bohatství své slávy vůči těm, nad kterými se smiloval a které určil k věčné slávě. Věřící člověk v Kristu není spasen žádným svým skutkem, ani svébytným skutkem víry. Skutek víry je důkaz, že jsme Jeho. Čtěme:

Za syny nejsme přijati tím, že bychom se pro Krista rozhodli. Nikdo není sám o sobě schopen se pro Krista rozhodnout. Veršů, které to dokazují, je mnoho. Předešlý výslovně říká, že jsme se stali Jeho jenom rozhodnutím Jeho dobroty. Když tedy rozhodnutím Jeho, tak v žádném případě rozhodnutím naším. Vždyť Bible říká - není, kdo by hledal Boha, není ani jeden! Bůh nám tedy hledání Boha do srdce vložil, protože se tak svrchovaně rozhodl. Teď jistě někteří namítnou, dobře to znám, sám jsem tou agonií také procházel, že tedy Bůh některým lidem do srdce touhu hledat Boha nevložil, a to je pro nás jaksi nepřijatelné. Naše přirozená touha je Boha chránit. Potíž však vězí v tom, že On naši ochranu nepotřebuje, On není přece nikým ohrožovaný, vždyť je absolutně svrchovaný. Naše omezená "ochrana" Jej jenom sníží a stáhne do našich omezených rozměrů; zbaví Jej totiž v očích nevěřících Jeho totální suverenity. Jediná obrana Boha je Jeho, ne naše Slovo. A to o Bohu říká:

Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den. (Přísloví 16:4)

Svévolník, ano, Hitler, Stalin, atd. byli učiněni Hospodinem k Jeho Slavnému cíli. Nebo snad chceme tvrdit, že se učinili sami, nebo že je učinil satan, nebo v nejlepším humanistickém případě je učinil Hospodin, ale jaksi se mu vymkli z rukou? Chtěli byste takového Boha, kterému se svévolníci svévolně vymykají z rukou? Nepoděsilo by vás to? Bible učí přesný opak. Bůh ovládá a drží srdce spravedlivého i svévolníka. Vše, co se v historii stane, už se v nepřístupném světle stalo. Co Bůh v nepřístupném světle svrchovaně vynesl, pro to se člověk v historii svobodně rozhodne, a za své rozhodnutí nese zodpovědnost, jako třeba Ezau.

A co tento verš?

... oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí.(1J 3:22)

Nezdá se vám, jako by tento verš učil, že jsme to my, kdo činí to, co se líbí Bohu? Že jsme to my, kdo uvěřil, že za nás Kristus nesl na kříži naše hříchy, že jsme to my, kdo za náš skutek víry bude odměněn věčným životem? Věc má ale i druhou stranu. Vždy musíme vzít v potaz i ostatní verše, které mají k předmětu co říci. A co čteme?

Už je to tady. Boží absolutní svrchovanost. Ano, aktivně činíme, uvěřili jsme atd; ale je to Bůh, který v nás působí, abychom chtěli činit Bohulibě. Naše skutky a víra tedy nejsou příčinou našeho vyvolení, jsou jen důkazem a průvodním důsledkem našeho vyvolení Božím výnosem. On se svrchovaně rozhoduje. Nezáleží přece na tom, kdo chce a kdo se namáhá, ale na tom, kdo se smilovává. Tak je psáno.

Je tomu tak. V Boží svrchovanosti jsou andělé i lidé předustanoveni a předurčeni a přesto plně osobně odpovědni za svá rozhodnutí. Andělé a lidé nejsou loutky. Nikdo nemůže změnit jejich počet, nikdo se nemůže vzepřít Boží vůli, a ať děláme co děláme; historie vždy probíhá podle Jeho scénáře.

Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ,Pán zná ty, kdo jsou jeho` a ,ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně`. (2. Timoteovi 2:19)

Bůh zná všechny svoje. Jejich jména jsou vyryta na Božím věčně trvajícím základě. Žádný vyvolený nechybí, ani žádný, kdo není Jeho, není připsán omylem. Přesný stanovený absolutně nezměnitelný počet, který nikdo nezmění, ani Bůh, jinak by byl proměnlivý. Nebo tento verš:

Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: ,Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.` (Jan 13:18)

Ježíš zde ani nevysvětluje, proč Jidáš není vyvolený. Jediný důvod, který uvádí, je, aby se naplnilo slovo Písma. Tak se rozhodl, tak to napsal, tak se stalo. Přemýšlejme o tom! Sláva i moc patří Svrchovanému Bohu!