6. O Božím věčném ustanovení

Dnes se scházíme u 6. pokračování o "Věčném Božím Ustanovení". Je to složitější, a nadmíru zajímavé a překvapující téma. Poslouchejte pravidelně, abychom udrželi v patrnosti všechny souvislosti. jinak některé pořady budou znít, jako by byly vytrženy z celkového kontextu. Hovoříme o Věčném Božím Ustanovení, které samozřejmě vyplývá z Boží absolutní svrchované vůle.

Jistý a konečný počet lidí byl Bohem vyvolen a předurčen. Nikdo ze stvořených neví, kdo to je, a kolik jich je. Boží lid byl svrchovaně a neodvolatelně vyvolen Bohem k věčné slávě před stvořením světa, na věčnosti, mimo stvořený viditelný a neviditelný svět, tedy mimo historii, v nepřístupném světle, kde přebývá Bůh. Jeho záměr je neodvolatelný, nezvratitelný, nezměnitelný, prostě pevný a neměnný jako blok skály. Nevíme, jaká kritéria Bůh použil při výběru svých. Bible o nich mlčí, proto o nich nebudeme ani spekulovat. Co však víme jistě, vyvolení Božího lidu bylo svrchované rozhodnutí Jeho dobroty podle Jeho potěšení. Důvod vyvolení byl také jasný, abychom chválili slávu Jeho milosti; vždyť důvod, proč tu vůbec jsme, je oslavovat Boha a těšit se z Něj na věky - být permanentně do Boha zamilován. Takže, ...

...v něm (tj v Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Efezským 1:4-6)

Co může být jasnějšího! Bůh je jen jeden, a co tvoří, tvoří pro sebe a pro své potěšení, protože kromě Něho nikdo jiný ve věčnosti nepřebývá. Bůh nemůže být sobecký. Kdyby na věčnosti přebývali třeba jen dva, potom bychom mohli mluvit o sobectví, k sobectví totiž potřebujeme více než jednu bytost. Pokračujme však ve čtení:

V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. (Efezským 1:7-10)

Jak vidíme, Bůh měl vždy moudrý a prozíravý plán. Dříve než začal cokoliv tvořit. V Jeho věčném plánu, jenž byl vynesen, nadekretován na věčnosti, mimo historii, byla právě historie do posledního elektronu určena, tedy i ukřižování Pána Ježíše Krista. Co Bůh nadekretuje, to si člověk vyvolí a nese za svá rozhodnutí důsledky. Nerozumíme tomu, ale tak to učí Písmo.

On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, (Efezským 1:11)

Naše rozhodnutí uvěřit v Krista bylo tedy způsobeno rozhodnutím Boží vůle. Ještě jednou: Rozhodnutím Jeho vůle jsme se stali účastníky našeho předem daného poslání, být totiž v Kristu Ježíši, patřit do Božího lidu! Bůh, jak jsme právě četli, působí všechno rozhodnutím Své vůle. Historie je tedy jeho scénář. Nic, zhola nic, se nestane bez působení Jeho vůle. Je to jasné, ale moc o tom nepřemýšlejme, protože Jeho cesty jsou nevystopovatelné.

Podívejme se na Boží posloupnost vyvolení:

... které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Římanům 8:30)

Ten, koho Bůh na věčnosti mimo historii určil, toho v historii Bůh povolal. Povolaný je také v historii ospravedlněn Kristovým zástupným potrestáním, a posléze uveden do Boží slávy, tj. předurčený může před Boha předstoupit.

Další verš je výmluvný, a každý mu musí rozumět. Přesto jej téměř nikdy neslyšíte, a když ano, tak letmo a bez komentáře. Zamysleme se nad ním.

...který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2. Timoteovi 1:9)

Jistě, nejsme spaseni našimi skutky, ale nejsme spaseni ani tím, že jsme se sami o sobě svrchovaně rozhodli věřit. Nikdo se totiž sám o sobě svrchovaně nerozhodne věřit! Ani jeden nehledá Boha! Jsme spaseni, protože se Bůh milostivě rozhodl před věčnými časy nás povolat. Tento verš ani o víře nemluví. Jistě, aktivně jsme uvěřili, ale naše aktivní víra by vůbec nepřicházela v úvahu, kdyby nebylo Božího svatého věčného povolání. Tolik Mu dlužíme!

Další verš, a podobných je mnoho, který hovoří o předurčenosti, je tento:

My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1. Tesalonickým 5:8-9)

Jinými slovy, jistí lidé, Boží lid, nebyl Bohem určen k tomu, aby propadl Jeho hněvu. Byl určen k tomu, aby měl víru, lásku a naději. K víře jsou tedy lidé určeni. Víra je tedy znak Božího vyvolení. Jak jsem rád, že jsem neuvěřil sám. Kdybych uvěřil vlastní duchovní silou, potom bych se jistě sám sebou chlubil. Chlubil bych se svým skutkem víry. Božím vyvolením je však moje veškerá zásluha úplně vymazána. Mně nezbývá než padnout k Jeho nohám; duchovně zbankrotovaný, chudý a zlomen v duchu, jako žebrák. Chlubit se mohu jen v Pánu, Jemu patří všechna chvála a sláva.

Z výše citovaného a řečeného tedy vyplývá, že spása Božího vyvoleného lidu není vůbec podmíněna nějakým Božím předzvěděním našeho uvěření. Je to přesně naopak. Víra je podmíněna Božím svrchovaným vyvolením; nikoliv, že by Boží vyvolení bylo podmíněno naší vírou. Spása (vyvolení) je bezpodmíněná. Víra je podmíněná. Cokoliv, co Bůh činí, je bezpodmíněné, nikdy podmíněné. Bůh činí vše, co chce, a nemusí nic. Vím, Bůh dost často hovoří v podmínkách - když učiníte tohle, tak já udělám tamto... Tyto verše však musíme vidět v souladu s ostatními, které jakoby učily opak. Konec konců, s naším činěním je to jako s vírou, je podmíněné Jeho vůlí. Volíme to, zdůrazňuji svobodně, co Bůh ve věčnosti nadekretoval; proto neseme za naše rozhodnutí následky. Jeho cesty jsou nevyzpytatelné. Nesnažme se pochopit a zintelektualizovat nepochopitelné.

Nejklasičtější text, který jsme již četli tolikrát, si musíme k vůli novým posluchačům přečíst znova:

"...ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ,Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.` Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.` Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává." (Římanům 9:11-16)

Vyvolení platilo jak pro starozákonní, tak novozákonní svaté:

"V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vezmu tebe, svého služebníka, Zerubábeli, synu Šealtíelův, je výrok Hospodinův, a učiním tě pečetním prstenem, neboť jsem tě vyvolil, je výrok Hospodina zástupů." (Ageus 2:23)

Zerubábel je Božím pečetním prstenem, ne pro svoji výbornost, ta je podmíněna jeho vyvolením; Zerubábel je pečetním prstenem, protože jej Bůh vyvolil. Vůbec, vezměte si konkordanci a prostudujte sloveso vyvolit! Jen tvar "vyvolil" je zmíněn více než 70 krát. Ty verše jsou perly.

Osobně mne vždy přitahoval následující verš.

... A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude. (Zjevení 17:8)

Z verše jasně vyplývá, že jsou jistí obyvatelé země, kteří nejsou zapsáni v knize života. Kniha života byla sepsána Bohem na věčnosti, před založením světa a vesmíru. Tato kniha života obsahuje seznam těch, kteří byli Bohem svrchovaně vyvoleni k věčnému životu. To není seznam těch, o kterých Bůh předem věděl, že sami od sebe ze své vůle uvěří. To je seznam, který Bůh sepsal, protože se mu líbil. Kdyby byla naše vůle svrchovaná, Bůh by přestal být Bohem.