7. O Božím věčném ustanovení

Dnes se scházíme u 7. pokračování o "Věčném Božím Ustanovení". Je to složitější, a nadmíru zajímavé a překvapující téma. Znovu vás prosím, poslouchejte pravidelně, abychom byli v celkovém obraze, a udrželi v patrnosti všechny souvislosti. Jinak budou znít některé pořady nepochopitelně, jako by byly vytrženy z celkového kontextu, a to nejsou! Hovoříme o Věčném Božím Ustanovení, které samozřejmě vyplývá z Boží absolutní svrchované vůle, o které snad nepochybuje žádný křesťan. Pojďme ale dále:

Povídáme o tom, že Bůh ustanovil, vynesl, nadekretoval, určil, stanovil, sjednal, jmenoval, ať použijeme jakékoliv synonymum, svůj lid do Své Slávy Svým věčným a absolutně svobodným záměrem Své svrchované svobodné vůle.

Člověk Boha nehledá. Není, kdo by hledal Boha, není ani jeden. Bible učí, že se Bůh dal poznat těm, kdo Jej nehledali, a těm, kdo o Něj nestáli. Proto kdokoliv kdo nalezne Boha, nalezne Jej jen a jen proto, že jej nejprve vyhledal Bůh.

...a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni (tj. odděleni) Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: milost vám a pokoj v hojnosti. (1. Petrův 1:2)

K poslušné odevzdanosti tedy lidé dochází proto, že byli předem a bezpodmínečně vyhlédnuti. Jinak se nemohou oddat Bohu. Potolikáté si opakujeme, že netušíme, a nevíme a nebudeme nikdy vědět, jak alfa a omega, jak počátek a konec mohou být u Boha splynuté a totožné. Proto nikdy nepochopíme pohnutky Božího vyvolení, které Bůh Sám komentuje slovy - co se mi líbí, to činím.

Další verš nám sděluje toto:

"...v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny." (Efezským 1:4-5)

Všimněme si, že v předešlém verši je úplně pominuta naše dobrota. Spasení jsou předem určeni, tedy předurčeni rozhodnutím Jeho Dobroty, v žádném případě rozhodnutím svojí dobroty, protože není, kdo by činil dobro, není ani jeden, jak čteme v dopise Římanům! Jmenovitý seznam spasených, ve zjevení se mu říká kniha života, byl sepsán, jak jsme právě četli, na věčnosti před stvořením světa, tedy celého viditelného vesmíru, dříve než kdokoliv mohl udělat cokoliv dobrého nebo zlého, jako v případě dvojčat Ezaua a Jákoba, jak čteme v 9. kapitole Římanům.

Asi před 15 léty mi jeden bratr v Kristu řekl - vše, co uděláš dobře, je Boží zásluha, a vše, co uděláš zle, je tvoje vina. Nějak jsem jej tehdy nebral vážně, asi jsem si myslel, že je přec ve mně nějaký ten kousek výbornosti, který dopomáhá k mým dobrým skutkům. Zapomněl jsem na tuto diskusi, ale poslední léta se mi neustále vynořuje, v silnější a silnější formě. Následující verš cituji velmi často:

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)

Spasení jsou tedy stvořeni z toho důvodu, aby konali dobré skutky ne ze sebe, ale z Boha, neboť je to Bůh, kdo nám dobré chování a správné žití bezpodmínečně připravil. Bezpodmínečně znamená, že Boží vyvolení vyvěrá z Jeho vůle, ne z naší. Nezáleží tedy na tom, kdo chce, anebo se namáhá, ale záleží na Tom, kdo se smilovává. Naše víra je důkazem spasení, důkazem vyvolení, není tedy příčinou spásy. Proto,

Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem. (2. Tesalonickým 2:13-14)

Kdyby spása byla společné dílo Boha a nás, tedy že by nám Bůh za naší svrchovanou víru v Kristovu očišťující smrt dal věčný život, potom by veškeré díky nepatřily jen Bohu, ale částečně i nám. Jenže, kdo se chlubí, ať se chlubí jen v Pánu. Máme víru? Tak se chlubme v Pánu, protože On nám ji dal bezpodmínečně darem bez jakéhokoliv našeho přičinění.

Kdybychom byli jen duchovně nemocní, potom bychom se k Bohu mohli jaksi v bolestech vlastní silou dobelhat. My jsme ale duchovně mrtví, a proto nemůžeme vlastní vůlí zvolit dobro. Mrtvola se nikam a k nikomu nedoplazí. Padlý člověk, protože je duchovně mrtev, si může bez Božího zásahu vyvolit jen různě obarvené zlo. Naše "svoboda" volby je tedy omezena jen na říši zla. Všichni lidé jsou padlí otroci hříchu. Hřích vlastní každého člověka. Všichni lidé jsou padlí v Adamovi, ale jen jistý počet lidí, věčně a jmenovitě zapsaný v knize života, je vykoupen Kristem v Kristu.

Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1. Tesalonickým 5:9)

Spasení nebyli určeni, aby propadli Božímu hněvu. Byli určeni k tomu, aby žili s Kristem, aby tedy měli věčný život, jenž je právě definován poznáním Krista.

On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Titovi 2:14)

Opravdu, vykoupení vyvolených je vykoupení z otroctví hříchu, je to duchovní obživení, je to propojení s Bohem, je to první vzkříšení z duchovní mrtvolnosti v duchovní život. Křesťané už mohou konat dobré skutky. Ne proto, aby byli spaseni, ale proto, že jsou spaseni.

Proto jsou Jeho vyvolení účinně, bez selhání, a neodolatelně povoláni k ospravedlnění:

...které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Římanům 8:30)

Proto jsou Jeho vyvolení účinně, bez selhání, a neodolatelně povoláni k Boží adopci:

Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny (Efezským 1:5)

Proto jsou Jeho vyvolení účinně, bez selhání, a neodolatelně povoláni k posvěcení a k víře v pravdu, tedy k oddělení od světa:

Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, (2. Tesalonickým 2:13)

Proto jsou Jeho vyvolení účinně, bez selhání, a neodolatelně povoláni k víře, aby jejich víra, která je od Boha, prokazovala, že je Bůh udržuje k jisté spáse. Víra je tedy strážce spásy:

...a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1. Petrův 1:5)

Ostatní lidé, kteří nejsou zapsáni od věků v knize života, nejsou povoláni k ospravedlnění, adopci, posvěcení ani k víře. Vím, zdá se to být nepřijatelné, obzvláště ve světle pravdy, že Bůh nemá zalíbení ve smrti zlovolníka, že v Něm není nejmenší tmy, nebo že je láska a Jeho pravice je plná spravedlnosti. Takže jsou lidé, kteří nebyli povoláni, zde jsou důkazy:

Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; (Jan 17:9)

Jak vidíme, Ježíš Kristus se za ty, kteří nebyli Otcem vyvoleni, ani nemodlil. Dále:

Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8:28)

Vše k dobrému spěje jen a pouze pro ty, kdo milují Boha. Pro všechny nedopadne všechno dobře.

Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (Jan 6:64-65)

Bůh má lidi rozdělené do dvou stád. Je stádce Jeho vyvolených ovcí, které kdysi bloudily, a je stádce bloudících, jež Matouš nazývá kozly, kteří spoléhají na sebe.

Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (Jan 10:26)

Kdo Kristu nepatří, ten nemůže uvěřit. Jen ten, kdo Kristu patří, uvěří. Velmi podobný verš je tento:

Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste." (Jan 8:47)