2. O pádu, hříchu a trestu

Boží mysl je nepojmutelná, nevyzpytatelná, a Jeho kroky jsou nevystopovatelné. Pokořme se a vezměme vše, jak Duch svatý zaznamenal.

Posledně jsme si řekli, že je to Bůh, kdo zatvrzuje lidské srdce; ale také jsme si řekli, že si srdce zatvrzuje člověk sám. Ucho nechce slyšet, srdce nechce věřit tomuto a mnoha podobným veršům:

Naše soběstřednost nám zabraňuje pochopit Boží svrchovanost nad hříchem. Proto bude snad nejlépe, když si ocitujeme téměř 500 let starý komentář k tomuto verši. Tehdejší reformátoři přemýšleli jinak než dnešní člověk, jenž je zatížen myšlením, v jehož středu je člověk se svou všeomlouvající racionalitou.

Zde je citát:-

Zatvrzení hříšníkova srdce Bohem je spravedlivý Boží trest. Tvrdost srdce je vlastně hříšnost člověka. Těm, kteří by se na základě těchto veršů odvážili obvinit Boha z autorství hříchu nebo dokonce z nespravedlnosti, protože nás za tvrdost srdce ještě trestá, Pavel odpovídá:

Nezapomeňme, spějeme k otázce lidského pádu, a hříchu, proto se tak obšírně, jenom dotýkáme této problematiky. V každém případě však vidíme, že Bible učí, že Boží dekrety, výnosy, záměry, plány, určení, předustanovení atd. objímají a zahrnují všechen viditelný i neviditelný ruch, včetně zla a hříchu. Stále však mějme na paměti, že Bůh nikdy nemůže být obviněn ze zla nebo z autorství hříchu. Pochopme, že Boží svrchovanost absolutně ve všech záležitostech a Jeho absolutní svatost jsou pro nás, omezené bytosti, nepochopitelné. Nesnažme se přeformovat Boha tak, abychom Jej racionálně chápali ve všech Jeho vlastnostech. To nelze:

Kdybychom Boha odstavili jenom od toho posledního vrabce, nejtenčího vlasu, nebo toho nejposlednějšího elementárního kvarku, tak Jej omezíme, není potom absolutní a Jeho Božství můžeme škrtnout. Naše dobře míněná, až útlocitná obrana Boha, že je tak dobrý, že nemůže být nikde tam, kde zlo právě probíhá, Jej v podstatě sesazuje z Božího trůnu. Od toho je přece Bohem, aby byl u všeho; vždyť nese všechno svým Slovem a všechno v Něm spočívá. Kdyby u něčeho nebyl, pak je konec všeho, i Jeho. Všechny lidské spekulace, že je potom původce zla a hříchu, nebo že je sadista - jak už jsem také slyšel - jsou vzpourou proti Bohu. Boží absolutní svrchovanost ve všem a Jeho absolutní Svatost bychom měli vzít v úvahu se vší vážností a zbožným třesením.

C. Boží dekrety, výnosy, předustanovení, plány, záměry, atd. nejsou podmíněny ničím, co by stálo mimo Něj.

Vše, co Bůh nadekretoval na věčnosti, musí pocházet výhradně z Něho, protože On je, že je, a nic nepovstalo, co by nebylo Jeho svrchovanou vůlí. Vše bylo určeno podle Jeho rady, nejsvětější a nejmoudřejší vůle. Vše vycházelo pouze z Něho, všechny Jeho tvořivé záměry jsou imanentní, tj. vyplývající bezpodmíněně jenom z Boží podstaty. Jinak to ani nemůže být. Žádné vnější okolí, tedy podmínky mimo Boha ani neexistovaly, jež by mohl vzít v úvahu. Vše co je, je nutně bezpodmínečné, vyplývající jen a pouze z Něho - tedy imanentní. Vše co je mimo Boha, bylo Jím stvořeno. Veškeré stvoření je důsledek jeho předustanoveného imanentního vnitřního záměru, v žádném případě příčinou jeho záměru. Jistě, jedno předustanovení může vzájemně souviset s druhým, ale v žádném případě nic nemá původ vně Boha.

Zde je ztotožněna budoucnost s Jeho platným neodvolatelným rozhodnutím!

D. Boží výnos je účinný a zahrnuje jak prostředky jeho vykonání, tak jeho konečné cíle.

Co Bůh nadekretoval, předustanovil, naplánoval, to se bezpodmínečně a neodvratně stane. Boží předustanovení zajišťuje, že jistá událost bude podnícena takovými příčinami, které jsou zcela v souladu s povahou této události. Například rozhodnutí svobodného mravního činitele je zajisté zahrnuto v Božím plánu, přesto Bůh ustanoví budoucnost s jistotou.

Nebo:

Není to snadné pochopit, ale můžeme bez problémů pochopit jednu věc. Máme svobodu rozhodování, jenom a jenom proto, že nám byla Bohem udělena. Svoboda rozhodování není chaos, ale dar nadekretovaný Bohem, proto jsme za naše motivy plně odpovědni. Někdo by mohl i namítnout, že naše "svoboda" rozhodnout se je vlastně nesvoboda, protože nám tato "svoboda" byla "vnucena" Božím předustanovením. Jsme prostě stvořeni, nejsme svébytní, proto jsme neměli svobodu naprojektovat ani naše tělo se všemi orgány, ani naši svobodu, ani nic... vždyť jsme nebyli!

Všechno z Něj vyvěrá, to je ta imanence, jak jsme si již pověděli. To je ta oslava Boha, to je přece smysl křesťanství!

Toto biblické učení o věčném Božím předustanovení má poměrně dost oponentů, kteří namítají:

A. Jestliže je vše předustanoveno, potom je Bůh původce zla a hříchu:

Následující argumenty by měly tuto námitku vyvrátit.

1. Bůh nemůže být autorem hříchu, protože Jeho podstata, jak Bible učí, je svatá. Vždy se v Písmu zjevuje jako ten, kdo nenávidí hřích.

2. Povaha hříchu je taková, že nabádá k přestoupení Božího zákona. Boží zákon dal Bůh. Jak by mohl absolutní Bůh, který je zákonodárcem, přestupovat své vlastní zákony?

3. Bůh je nekonečný ve všech svých dokonalostech. Kdyby přestoupil svou nekonečnou dokonalost, tím že by byl původcem hříchu, omezil by se, a přestal by být Bohem.

4. Bůh stvořil člověka jako zodpovědného svobodného mravního činitele. Jako takový je člověk zodpovědný za své rozhodnutí, které učiní, aniž by byl Bohem nucen. Milost a dobro jsou v Bibli vždy připsány Bohu. Hřích je vždy připsán na vrub hříšnému lidskému srdci, nikdy ne Bohu!

5. Bible výslovně zjevuje, že Bůh je svatý a že není původcem hříchu. Zde je několik typických veršů:

Bůh je neměnná skála. Bůh se nemění a nemůže začít hřešit.

Jak vidíme, Bůh stvořil člověka dokonale přímého. Naše zle smýšlející srdce je náš problém, ne Boží.

Bůh je jenom světlo a pravda. Není v Něm nedostatek světla, není v Něm tma a zlo.

B. Dále skeptici namítají, jestliže je vše předustanoveno, potom Jeho předustanovení je neslučitelné s mravní svobodou člověka. Jak mohl Bůh nadekretovat, jak se všechno stane, a současně dát člověku dar svobodného mravního činitele?

Třebaže se toto dilema jeví modernímu člověku nepřekonatelné a lidsky nevysvětlitelné, Bible v tomto zdánlivém rozporu nevidí nic protiřečícího si. V Bibli nalézáme obě koncepce vedle sebe, a pisatelům to divné vůbec nebylo, jak dnes nám.

Zde vidíme, že svobodný mravní činitel Josefových bratrů se rozhodl nemravně - prodat Josefa do otroctví. Boží absolutně dokonalý a neomezený mravní činitel zamýšlel dobro, a navíc Bůh přesně předpověděl, co se stane, a co se stalo, stalo se podle Božího záměru. Bůh nikdy nemůže prohrát!

Nebo se podívejme na následující krásu:

Otec zde rozhodl, kdo přijde k Ježíši. Hned následující myšlenka však říká, že přicházející přichází sami. Co Bůh na věčnosti předustanoví, to si člověk v běhu dějin, v čase, svobodně a zodpovědně zvolí. Další verš jasně tvrdí, že nikdo nemůže přijít k Ježíši, pakliže jej nepřitáhne Bůh-Otec.

O čtyři verše výše však čteme něco jakoby "jiného", totiž, že ten, kdo bude vzkříšen v den poslední, ten sám aktivně věří:

Nevím, jak tyto verše racionalizovali lidé před 2000 léty, ale apoštolům to proti jejich logice vůbec nebylo. Nebo se podívejme na verše, které celou tuto koncepci podtrhují:

Bůh předustanovil ukřižování Pána Ježíše Krista, a lid jej svobodně a ve zlém ukřižoval, a ponese následky za své svobodné rozhodnutí. Pisatelé Skutků se vůbec nesnažili tato zdánlivá protiřečení ani zharmonizovat. Věřili obojímu. Bůh, který stvořil všechno, má ve všem prvenství, a umí to takhle zařídit. Ježíš zdůrazňuje Svoji roli Spasitele:

A hned další řádky zdůrazňují aktivní víru člověka:

On aktivně předustanovuje a my aktivně k Němu přicházíme!

C. Skeptici namítají, že učení o Božím předustanovení odstraňuje lidskou motivaci a navozuje jakýsi fatalismus.

Opak je pravdou. Demotivace je vzpoura proti Bohu a Jeho Písmu - ať si to tedy Bůh dělá sám, když se o to tak dere.

1. Boží předustanovení nejsou pro člověka návodem jak jednat, protože nám Bůh nezjevil jejich obsah. Zjevená Boží vůle je Jeho Slovo a je naší povinností jej poslouchat. Jinými slovy, když někdo řekne, že je zbytečné se za někoho modlit, když je všechno předustanovené, potom je to vzpoura proti Božímu Slovu, protože to nám nařizuje, abychom se modlili bez ustání, a trpělivě vyučovali, ať přijdeme vhod či nevhod.

2. Boží předustanovení zahrnuje obojí, prostředky i cíle; to co vede ke spáse, i spásu samotnou. Prostředky, kterými Bůh dosahuje Svých cílů, jsou mimo jiné i všechny naše dary, které člověku daroval; třeba modlitba za nespasené, nebo kázání evangelia atd. Že jsou od Boha a ne z nás je nad slunce jasné:

Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Filipským 2,13)

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,10)

Nebo snad chceme oslavovat Boha vlastní výborností?