1. Ananasová zahrada

Do předvánočního shonu vám tentokrát přinesu několik misijních příběhů. Začneme vyprávěním holandského misionáře Otto Konniga, který pracoval s rodinou v Indonésii (bývalé holandské kolonii) na ostrově Irian Jaya. Jeho žena vedla malou kliniku a spolu s nimi vyrůstali dva chlapci. Konnigovi prožili mezi domorodci řadu let, avšak Ottovo vyprávění není jen o domorodcích, ale i o nás. A tak začínáme.

V džungli člověk brzo pocítí nedostatek čerstvého ovoce a zeleniny. Jednou jsem se rozhodl, že přivezu rodině pár ananasů. Dal jsem je ochutnat i domorodcům, ale nikdo z nich je neznal a nevěděl, kde a jak je získat. Proto jsem přivezl asi stovku sazenic ze sousední misijní stanice. Najal jsem jednoho domorodce, aby připravil zahradu a ananasové výhonky zasadil. Za odpracované dny jsem mu samozřejmě zaplatil formou, jaká je mezi námi obvyklá, tedy dostal sůl a co zrovna potřeboval. Věděl jsem, že to potrvá dlouho, než ochutnáme první ananasy, pokud v písčité a neúrodné půdě vůbec přežijí. Čekání se zdálo nekonečné. Teprve třetí rok jsem uviděl první ananasy. O to víc jsme se těšili na Vánoce, dobu, kdy obvykle dozrávají. Čas sklizně se blížil. Skoro jsme se dočkali, ale neochutnali jsme ani jeden! Domorodci nám je v noci všechny ukradli. A to většina z nich nebyla ještě zralá! Trhat zelené ovoce je mezi domorodci běžné. To jsou celí oni, myslel jsem si! Ze zkušenosti jsem byl přesvědčen, že jsou to chroničtí zloději. V duchu jsem si říkal, nemohu ty nenechavce nechat volně pobíhat a dělat si, co chtějí! Ale to nebyl ten pravý důvod. Chtěl jsem mít ananasy pro svou rodinu. Věřte, byl jsem pořádně dopálený. Vím, misionář by tak neměl reagovat, ale já jsem se cítil okradený.

Vyjel jsem na ně se slovy: "Podívejte se, pánové, čekám na ananasy tři roky, ale neochutnal jsem ani jeden! Teď dozrávají další, jestli ukradnete i ty, nebudete mít žádnou kliniku, žádné léky ani žádnou pomoc!"

Takový nevděk! Moje žena jim dávala všechny léky zdarma, ani za ošetření nemuseli nic platit. Snažili jsme se jim pomáhat ze všech sil, starali jsme se o nemocné a zachraňovali životy jejich dětí. Proč nerespektují také naše potřeby? Takže jsem jim oznámil - žádná klinika nebude, a oni?

Nevěřícně se ptali: "To budeš jíst všechny ty pilulky sám? Víš co, tak si je sněz." A odešli.

Další dny přicházeli s prosíkem: "Dej mi pilulku, bolí mě hlava," ale nedal jsem se zlomit. Pak jsem viděl, že by své nemocné děti nechali klidně umřít. Méně se už starat nemohli. Život pro ně neměl žádnou cenu a jejich zdravotní stav se zhoršoval. Lidé kašlali, prosili o lék a já jsem vzdoroval.

"Nemohu, vzpomeňte si, ukradli jste nám všechny ananasy." "Nekradl jsem," vymlouvali se všichni stejně, "to kradli jiní."

Strašlivě kašlali a prosili. Nemohli jsme to déle vydržet. Zlomilo to můj vzdor i odpor a za pár dnů jsme kliniku opět otevřeli a ananasy se ztrácely dál. Zase jsem lamentoval, ti darebáci, ti zloději! Nakonec se mi podařilo zjistit, kdo krade. Byl to ten domorodec, který je zasadil.

Zavolal jsem si ho k sobě a řekl mu: "Člověče, jak to, že kradeš mé ananasy?!"

A on na to řekl: "Ruce sis neušpinil. Mé ruce zasadily, má ústa jí. To je zákon džungle. Všechny ananasy jsou moje."

A považoval celou záležitost za vyřízenou. Něco takového jako platit za službu v džungli nic neznamená. Vždyť kdo co najde, co si uloví, chytí, utrhne, vykope nebo přinese, to mu patří. Přemýšlel jsem, co dál. Je to jejich zákon a v duchu jsem si říkal, že bych se asi měl raději učit žít podle jejich zákona, ale nahlas jsem řekl:

"Dobrá, dohodneme se. Dám vám polovinu rostlin." A zatloukl jsem do země kolíky. Všechny rostliny odtud až potud jsou vaše. Až uzrají, jsou vaše. A tady ty - ty budou moje. Zdálo se, že domorodci se vším souhlasí a já jsem se hned cítil lépe. Patří mi jen polovina zahrady, ztráta bude poloviční. Lepší něco, nežli nic. Ale hlídat polovinu zahrady bylo stejné, jako hlídat celou zahradu. Ananasy byly zase pryč. Ti drzouni mi je dokonce nabízeli ke koupi a já jim dál kázal, že se nemá krást.

Jednou jsem řekl: "Podívejte, dám vám všechny ananasy. Udělejte si svou zahradu a z mé si odneste všechny keře. Já si vysadím nové. Nechci je v mé zahradě, když si myslíte, že patří vám."

Oni ale řekli: "Tuhaane, budeš nám muset zaplatit." Nevěřil jsem svým uším! Znovu jsem vysvětloval a přesvědčoval, ale marně.

"Ne, ne. Chceš, abychom vykopali a odnesli rostliny a to je práce. Musíš zaplatit." "Dobrá, zaplatím vám za jeden den. Vezměte si je všechny, ať už jsou pryč!"

Tak se stalo, ale jen napolovic. Byla to smutná podívaná. Vykořenili všechny krásné ananasové keře a na té hromadě všechny shnily. Potom jsem koupil a přivezl nové sazenice.

"Tak poslouchejte, vy chytráci, zaplatím za vysazení, ale pak je budu jíst jen já a moje rodina. Vaše nebudou žádné."

"To nemůžeš udělat," protestovali, "jestli je zasadíme, pak je budeme jíst!" "Mějte rozum, nemám čas vysazovat zahradu. Mám příliš mnoho práce," vysvětloval jsem zoufale. "Vás je tolik a já jsem na všechno sám. Musíte mi pomoci. Potřebuji jednoho z vás, aby je jen vysadil, sklidím si je už sám. Zaplatím za práci. Co ještě chcete? Dám tomu, kdo mi pomůže, tento krásný nůž."

Konečně souhlasili. A před námi byly relativně klidné roky čekání na novou úrodu. S manželkou jsme občas obcházeli zahradu a pozorovali, jak se ananasy vybarvují. Těšili jsme se, že budeme mít vlastní sklizeň a společně jsme děkovali Bohu, že nám připravuje takovou úrodu. A víte, co se stalo? Všechny ananasy byly zase pryč. Byl jsem bezradný. Kdybych postavil kolem zahrady plot, nezastavilo by je to, jsou hbití jako opice. Zavřít kliniku jsme nemohli, tak zavřeme obchod. U nás kupovali zápalky, sůl, háčky na ryby a podobné věci. Dříve žili bez toho, to je nezabije. Výborně, žádný obchod. Ukradli jste nám ananasy, tak co!

Když jsme zavřeli obchod, začali mezi sebou brblat: "Měli bychom raději odejít, nemáme žádnou sůl. Jestli nezačne prodávat, nemá smysl tady zůstávat. Mohli bychom jít zpátky do našich chatrčí v džungli. Když se s námi nebude ten skrblík dělit, jdeme."Uraženě sbalili své rohože a čtyři vesnice domorodců opustily "naše" území.

První dny to nebylo nejhorší. Ráno jsme se mohli konečně vyspat, práce mi šla od ruky jako nikdy dříve, dal jsem si do pořádku misijní korespondenci. Dokonce jsem se cítil dobře, že konečně mám všechno hotové. Opravil jsem, co po mně žena dlouho žádala a hned byla i ona vlídnější. Uběhlo celých šest týdnů a my jsme jedli ananasy ráno, v poledne i večer. Potom jsem řekl své ženě, podívej, ananasy můžeme jíst v Americe jako tady, vždyť už tu nemáme nic jiného na práci. Ve chvíli, kdy se objevil první domorodec s úsměvem od ucha k uchu, hned jsem byl zase sám sebou. V duchu jsem si říkal, co je ti k smíchu, tady není nic úsměvného! A on se mě zeptal: "Tuhaane, jak se vede?" Řekl jsem mu: "Běž za svými lidmi a přiveď je zpět a já otevřu obchod." Přišli všichni. A první, co mě napadlo, bylo, ta cháska mi zase ukradne všechny ananasy. A oni je skutečně zase všechny ukradli. Tentokrát to bylo ještě horší. Ananasy jsme už ochutnali. To byl konec veškeré pohody. V duchu jsem začal nadávat, naříkat a přemýšlel dál, jak to udělat, abychom z těch ananasů také něco měli. Musí přece existovat nějaký způsob. A napadla mě spásná myšlenka...

A tady naše vyprávění přerušíme.