2. Ananasová zahrada

V duchu jsem začal nadávat, naříkat a přemýšlel dál, jak to udělat, abychom z těch ananasů také něco měli. Musí přece existovat nějaký způsob. A napadla mě spásná myšlenka. Německý ovčák. Sehnal jsem snad největšího psa, jaký kdy na ostrově byl. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy jej přiveze letadlo. Konečně pilot hlásil, vezu ti Prince. Obvykle se domorodci seběhli kolem přistávajícího letadla, aby byli na místě připraveni šlohnout co se dalo. Pilot si vždy stěžoval a říkal, musíš ty lidi držet mimo přistávací dráhu a co nejdál od letadla, ale to vše bylo marné. Přivážel nám čerstvou zeleninu, zásoby potravin a domorodci byli vždy rychlejší. Než pilot otevřel letadlo, měli své věčně usmrkané nosy přilepené na okénko a to zůstalo neprůhledné. Tentokrát jsem nikoho neodháněl. Jen jsem pozoroval, co se bude dít. Věřte, dělo se. Pes, kterého uviděli, v nich vyvolal paniku a zděšení. Rozprchli se do všech stran. Nejeden z nich byl bleskurychle v korunách okolních stromů a ostatní seděli na střeše našeho domu, až hrozilo jeho zhroucení. Princ zaštěkal a já jsem pocítil nesmírné zadostiučinění, i když jsem musel vykládat celé letadlo sám. Aspoň se nic neztratilo. Domorodci se báli přijít i ke klinice. Sami měli jenom malé, prašivé, věčně hladové a nemocné psy. Proto jsem uvázal psa na liánu, ale Princ vrčel a hryzal. Domorodci klinikou probíhali v takovém spěchu, že žena měla starosti o jejich zdraví i bezpečí. Pes zkřížil mé plány. Výsledek byl tentýž, jako když jsme zavřeli obchod. Lidé se nám vyhýbali na sto honů a neměl jsem si s kým povídat. Nemohl jsem sehnat nikoho, kdo by mě dál učil jejich jazyku. Poznal jsem, že ani pes naši situaci nevyřešil. Mezitím se začal toulat s vesnickými psy a stával se z něho nevrlý, polodivoký a stále hladový pes. A pak jsem udělal to, co jsem nenáviděl. Psa jsem utratil.

Když byl Princ pryč, lidé se vrátili a nadšeně říkali: "To je to nejlepší, co jsi udělal za celou dobu, co jsi mezi námi."

Když byly nové sazenice asi rok staré, odjeli jsme s rodinou na rok do Ameriky na zasloužený odpočinek. Tam jsem navštívil křesťanský seminář mládeže. Znovu jsem slyšel, že všechno, co máme, musíme odevzdat Bohu.

Bible říká: Dáš-li, pak také dostaneš, necháš-li si pro sebe, ztratíš ... odevzdej vše Bohu a Bůh se postará, abys měl vždy dostatek. Dávej, dokud máš co a z čeho, dávejte ... nic si nepřivlastňujte.

To je základní princip křesťanského života. Až čas ukázal, že cokoliv dám Bohu s pravým motivem, Bůh mnohonásobně nahradí. Sotva jsem se vrátil, "dal" jsem Bohu zahradu a čekal, jak si Bůh s touto situací poradí. Věřil jsem, že Bůh dohlédne na ty zloděje po svém. Ananasy byly tentokrát mimořádně pěkné. Domorodci zase obcházeli zahradu a já už jsem tušil, co se stane. Z okna jsem jim občas zamával a oni nevěděli, jestli mají zamávat zpět, schovat se nebo raději utéct. A tak přemýšleli, co se to se mnou stalo. Jednou v noci jsem stál venku v zahradě a čekal, až se všichni domorodci vrátí domů.

Nechtěl jsem, aby viděli, jak se tam modlím: "Pane, vidíš ty rostliny? Bojoval jsem, abych z nich měl užitek, dělal jsem si na ananasy nárok, stál jsem za svými právy. Teď si uvědomuji, že to nebylo správné. Nejsou moje, vím to a dávám Ti je. Od nynějška, chceš-li, abych si vzal něco z Tvého, dej nám vědět předem a dovol nám, abychom si je vzali. Nebudeš-li chtít, nevadí, už na tom opravdu nezáleží."

Konečně jsem ananasovou zahradu opravdu dal Bohu. A domorodci? Jako obvykle kradli dál a já si říkal, vidíš, Bože, také je neuhlídáš. Jednoho dne přišli a zeptali se: "Tuhaane, stal ses křesťanem, nebo co?" Chtěl jsem jim odseknout, jsem křesťan dvacet let, co vy o tom víte, ale místo toho říkám: "Ano, proč mi to říkáte?" "Protože už nejsi vůbec naštvaný, když krademe ananasy."

Ta chvíle byla pro mne skutečné zjevení. Teď jsem prožil to, o čem jsem jim celou dobu kázal. Říkal jsem jim, aby se měli navzájem rádi, aby byli laskaví jeden k druhému, ale já jsem pořád hájil svá práva. A oni to dobře věděli.

Jeden bystřejší mladík se zeptal: "A proč už se teď nehněváš?" Odpověděl jsem, že ta zahrada už není moje, takže nekradou moje ananasy. Proto se nezlobím. Další se zamyslel a povídá: "A komu jsi ji dal?" Rozhlíželi se kolem sebe a ptali se: "Dal ji tobě, nebo tobě? Komu patří? Čí ananasy krademe?" Na jejich otázku jsem odpověděl, že jsem dal tu zahradu Bohu. "Bohu? Cožpak on nemá ananasy tam, kde je?" divili se. "Nevím, jestli má nebo nemá, ale ty svoje jsem Mu dal." Odešli do vesnice a šuškali si: "Víte, komu krademe ananasy?"

Mluvili o tom celou noc a dohadovali se, komu ta zahrada patří. Když jsem pozoroval ten rozruch, byl jsem plný radosti. Probděl jsem kvůli té nemožné zahradě tolik nocí a teď nemohou spát oni. V duchu jsem se smál, když si vzali pochodně a šli do vedlejší vesnice, aby hledali majitele zahrady.

Domorodci si říkali: "Co kdyby teď zahrada patřila největšímu lovci lebek nebo mocnému čaroději? Musíme si dát pozor! Dokud nevíme, komu ananasy patří, nemůžeme krást."

A napětí rostlo. Domorodci přinesli oštěpy, brnkali na tětivy luků a situace přestávala být zábavná i pro nás. Musela to pro ně být agónie, ale nového majitele nenašli. Celá vesnice byla vzhůru nohama. Manželka měla obavy, co z toho bude, ale já jsem jí uklidňoval, počkej, však uvidíš.

Pak se ozval křik, nebo spíše řev: "Komu patří zahrada?" Klidně jsem odpověděl, že patří Bohu. "Tak je to jasné, Tuhaan ji opravdu dal Bohu." Pak se začali mezi sebou dohadovat. Vrátil se jich celý hlouček a povídají: "Tuhaane, to jsi neměl dělat. Kdys mu ji dal a proč si ji nevezmeš zpátky?" Odpověděl jsem, že od té doby, co jsem dal zahradu Bohu, už se na ně nezlobím. A vše bylo jasné. "Není divu, od té doby nemůžeme ulovit ani vepře. Není divu, že nám ryby neberou a naše ženy nerodí děti." Nakonec vyhrkli: "To bychom neměli krást, jestli patří Bohu!" a báli se Boha.

A ananasy nám začaly dozrávat před očima. Domorodci se nenápadně přišourali a povídají: "Tuhaane, tvé ananasy jsou zralé!" "Nejsou moje," odpověděl jsem, "patří Bohu." "Ale ony na zahradě shnijí." "No a co, nejsou moje." A teď jsem s napětím čekal, co bude dál. "Co kdybych si vzal zahradu zpět, byl bych ještě křesťan?" Jednohlasně odpověděli: "V žádném případě, když ti zahrada patřila, byl jsi rozzlobený běloch. Vidíš, říkáme totéž, co říká Bůh." "No vidíte a já chci být křesťan, mám klid, nechci být zlý běloch."

Pro domorodce to bylo těžké rozhodování. Bude se zlobit Bůh nebo Tuhaan? A to je rozdělilo. Jedni kradli dál a druzí ne. Zloději přinášeli ananasy, prodávali mi je, já je od nich kupoval a rozdával ostatním. To jim potvrzovalo, že ananasy skutečně nejsou moje. Pak jsem jednoho dne uviděl na našem schodišti celou hromadu ananasů. Když jsme se posadili s rodinou k jídlu, modlil jsem se: "Pane, jíme Tvoje ovoce, děkuji Ti za to, že jsi nám je dal."

Po všechna ta léta mě domorodci sledovali a poslouchali. Viděli, že slova o vzájemné lásce a činy se neshodují. Osm let jsem jim kázal, jak žijí křesťané, kdo je Ježíš a oni mi řekli: "Ano, to všechno jsi říkal a my jsme celou dobu čekali, až jednou takového křesťana poznáme." Když jsem se začal měnit, udělali totéž a mnozí z nich se rozhodli být křesťany. Zaslíbení, které říká: vše přenech Bohu, skutečně působilo. Uvědomil jsem si, že člověk má Bohu obětovat to, co pro něj má opravdovou cenu, jinak to nemá smysl. A pak začali domorodci přinášet na verandu nejrůznější harampádí. Opět jsem se modlil: "Bože, můj čas je ve Tvých rukou. Chceš-li, abych opravoval jejich polámané harmoniky, hrnce a lopaty na místo misijní práce, dobrá, budu."

Z Bible jsem jim četl méně, ani jsem tolik nekázal a o to víc lidí bylo přivedeno ke Kristu. Domorodci často mezi sebou opakovali: "Tuhaan je křesťan. Říká nám, abychom se měli navzájem rádi a sám nás začíná mít také rád." Jednou jsem opravoval polámanou židli. Přišel ke mně domorodec a povídá: "Ukaž, podržím ji." Když jsme ji společně opravili, ptám se: "Nebudeš chtít nějakou sůl?" "Ne, Tuhaane," odpověděl, "copak si nepamatuješ? Pomohl jsi mi opravit lopatu a já ti pomáhám spravit tvoji židli." Zůstal jsem v úžasu. To bylo poprvé, co pro mě něco udělali, aniž bych jim musel zaplatit. Potom jsem v Bibli uviděl něco, čeho jsem si nikdy dříve nevšiml:

Až přijdete do země a budete sázet různé ovocné stromy, bude vám jejich ovoce nedotknutelné jako neobřízka; po tři roky bude pro vás neobřezané, nesmí se jíst. Čtvrtého léta bude všechno jejich ovoce posvěceno k oslavě Hospodina. Teprve v pátém roce budete jíst jejich ovoce, abyste nadále sklízeli bohatou úrodu. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Leviticus 19:23-25)

Konečně jsem porozuměl. Bůh nechtěl, abych měl ananasy pro sebe už první rok. Chtěl, abych Mu je odevzdal. Úrodu jsem měl nechat domorodcům, kteří měli vidět moji dobrou vůli a vzdát chválu mému Otci, který je v nebesích. Kdybych to udělal, domorodci by mě pátý rok sami přiměli, abych si ananasy od nich vzal. Úroda by stačila pro všechny. Kolik soužení a potíží jsem si mohl ušetřit? Kdybych věděl to, co vím dnes, celá misijní práce mohla být radostnější.

Věřím, že i naše křesťanská služba by mohla být radostnější, kdybychom se naučili odevzdat Bohu celý náš život a uměli rozdávat lásku a pomocnou ruku všude kolem nás. Máme ještě jeden týden do Štědrého dne - ještě se můžeme vzdát toho, co nám sice patří, ale může potěšit někoho, kdo od nás nic neočekává.