2. Reinkarnace

1. Nesmrtelnost duše.

Platón zastával reinkarnaci, protože věřil v nestvořenou, věčnou, nezničitelnou duši, která existuje ať se děje, co se děje. Převtělování pro něj znamenalo zdokonalovací proces. Podobně panteističtí filozofové předpokládají, že vše je věčné a svaté, takže i duše je neporušitelná.

2. Psychologická evidence minulých životů.

Mnoho parapsychologů, hypnotizérů a psychologů používají tzv. zkušenosti z dřívějších životů k léčení strachu, msty, nacionalismu, nenávisti, vnitřního zmatku, narušeného vztahu k druhému pohlaví, k ostatním lidem, atd. Vzpomínky, prý na minulý život, pomáhají některým lidem, aby se vyléčili ze svých fobií a zmatků v duši. Mnozí psychologové si však nejsou jisti, zdali vzpomínka na dřívější život je skutečná nebo jen v představivosti pacienta. A tak převládá názor: Nezáleží na tom, zdali je vyvolaná vzpomínka skutečná nebo neskutečná. Hlavní věc je, že upamatování léčí. Na původu tohoto fenoménu nezáleží.

3. Spravedlnost.

a) Reinkarnace je prý spravedlivá. Myšlenka, že máme mnoho šancí napravit, co jsme v tomto životě pokazili, je velmi přitažlivá a zdá se být spravedlivá. Když konáš zlo, zaplatíš, když dobro, vyplatí se ti to. Potrestání je v proporci s tvým dluhem karmy. Myšlenka, že by někdo mohl skončit v nekonečně trvajícím pekle za konečný počet hříchů, je prý absurdní a vrcholně nespravedlivá. Karma je tedy mnohem spravedlivější.

b) Reinkarnace prý spravedlivě vysvětluje utrpení. Utrpení je překonávání minulé horší karmy. Toto vysvětlení zbavuje boha zodpovědnosti za utrpení na tomto světě. Každý trpí, nebo si šťastně žije podle toho, kolik dluží karmě.

c) Nejpopulárnější odůvodnění spravedlnosti reinkarnace je, že úplně odstraňuje možnost prokletí, zatracení neexistuje. Věčné prokletí se zdá být neslučitelné s milujícím bohem. Bůh tedy dává novou a novou šanci a trestá hřích karmou. V křesťanském pojetí reinkarnace má tento pseudokřesťan možnost přijmout Krista v jednom ze svých mnoha převleků. Bůh tak prý dává člověku více času, aby projevil svoji svobodnou vůli. Mnozí věří, že mravní dokonalost nemůže být dosažena jinak, než skrze převtělování a cyklické evoluční vylepšování. Křesťanský reinkarnista Geddes MacGregor nazývá peklo barbarským výmyslem. Nenapravitelní se prý ve svých následných životech postupem času vyloučí z existence. Neexistence je prý mnohem rozumnější než existence pekla. Nietzsche však řekl, že by si raději vybral věčné vědomé utrpení, než nevědomou neexistenci. Prý i špatná existence je lepší než neexistence. Nietzsche tvrdí - bůh, který by eliminoval existenci by byl horší, a nerozumnější, než ten, který by jej poslal do věčného pekla utrpení. Argumentovat krutostí a neinteligencí boha se nedá, protože tento argument může podepřít dva tak protichůdné názory: Neexistence je přijatelnější pro MacGregora, trpící existence pro Nietzscheho, a oba se odvolávají na to, že bůh nemůže být tak krutý a neinteligentní.

d) A nakonec, reinkarnace je prý spravedlivá a důvěryhodná, protože spasení je osobní záležitost mezi jednotlivcem a bohem, což je spravedlivější vysvětlení, než dědit hřích po Adamovi a být spasen zastupující Kristovou smrtí, na kterou nemá jednotlivec žádný vliv. Je prý rozhodně spravedlivější, když se každý osobně postará sám, aby použil zodpovědně svoji osobní karmu. A MacGregor jasně říká - moje karma patří jenom mně, je to moje věc. Vítězství nad ní je moje osobní vítězství. Převtělování tak prý odstraňuje nespravedlnost potrestání všech lidí za hřích jen jednoho člověka, a odstraní prý také nespravedlnost, aby jeden člověk zemřel za všechny hříchy všech lidí, které sám ani nespáchal. Jinými slovy, podle reinkarnistů, Kristus zemřel jako náš příklad, v žádném případě prý nezemřel v našem zastoupení. Jak je ta reinkarnace spravedlivá!

K této otázce můžeme přistoupit dvěma způsoby. Můžeme říci, že reinkarnace odporuje Bibli, i když mnozí budou tvrdit, že neodporuje. Můžeme však také říci, že reinkarnace je vrcholně nelogická. Nejprve se soustřeďme na logické důvody, abychom pomohli s pochopením těm, kdo Bibli nevěří.

Reinkarnace vůbec neřeší problém zla. Místo aby tato filozofie vyřešila problém utrpení, tak učí, že utrpení je spravedlivé. Nikdo přece není nevinný, protože karma minulého života odsoudila duši k utrpení v dnešním životě. Reinkarnisté si stěžují, že když má křesťan vysvětlit zoufalé matce, proč jí zemřelo dítě, tak nanejvýš může říci - nevím, Bůh chyby nedělá. Ale zákon karmy má prý odpověď. Maminko, váš sladký andílek zemřel, protože byl v minulém životě darebák. Bude se maminka po takovém vysvětlení, i když obalenějším, cítit uspokojená? Reinkarnace nejenže neřeší problém utrpení, ale úplně jej ignoruje. Je reinkarnační panteistický bůh spravedlivý, když trestá někoho, kdo ani neví, jaký byl jeho zločin v předešlém životě? Jestliže utrpení dnešního života je následek předešlého, kdy zákon karmy vůbec začal? Do nekonečné minulosti couvnout nemůžeme, to by potom neexistovala současnost, protože bychom před současnost mohli vždy předstrčit nový a nový moment, takže bychom k dnešku nikdy nedospěli a nebyli bychom! A jestliže tu tedy byla první duše v těle, jako že byla, kde se vzal její karmický dluh, když první vtělení nemělo předchůdce? Potom by zlo bylo věčným principem a součástí boha stejně jako dobro, a tím neřešitelné. I John Hick, křesťanský reinkarnista, pochopil tuto absurdnost.