23. Nový věk

Posledně jsme skončili u toho, že by nás křesťany nevěřící měli poznat podle naší vzájemné lásky a lásky k druhým, protože dnešní lidé chtějí více, pouhou intelektuálností jsou už unaveni. Lidé chtějí mít záruku pravdy, která se projevuje v našem životě. Rád bych, abyste mi dobře rozuměli. Vůbec netvrdím, abychom se bezhlavě radovali a poskakovali. Bezhlavě se může radovat i ten, kdo nezná pravdu. Radost musí být založena na znalosti. Jak bych se mohl emocionálně radovat, kdybych intelektuálně nepochopil, že za můj hřích odtrpěl moje věčné peklo Ježíš Kristus? Naše radost musí být pevně zakotvena v biblické teologii, kterou pochopíme intelektem. Bůh v nás stvořil duchovnost, inteligenci a emoce. Všechny tyto složky musí být v rovnováze a vzájemně se doplňovat. Nemůžeme bezhlavě výskat, tleskat, radovat se a poskakovat, to si o nás potom nevěřící myslí, že jsme blázni. Nemůžeme být pouze intelektuálně teologicky chladní, s tím nevěřící nechtějí mít nic společného, protože mají holého intelektualismu dost z materialistické teologie socialismu. A do třetice, nemůžeme být pouze záhadně mystičtí, namočeni ve svém duchovnu s esoterickými prožitky nadpřirozených vidění. To si nevěřící myslí, že jsme okultní čarodějové. Musíme se upřímně radovat z Boha, což je vyrovnanost a rozvaha. Potom nás nic nevyvede z míry. Toto je pravá radost z Boha. Pavel to vystihl ve svém dopise Galatským:

Jestliže nevěřící svět neuvidí tuto radost z Boha v našem chování, potom mu naše správná biblická teologie moc neprospěje. Pravda bez každodenní aplikace v životě nikoho nepřesvědčí a ztrácí svou funkci. Pravda dává smysl jenom tehdy, je-li použita. Nevidí-li zoufale hledající svět v biblických křesťanech pravdu, kdo jiný mu ji ukáže? Ano, svět je vinen, že hledá pravdu ve svém hříšném egocentrismu. Ale my křesťané jsme stejně vinni, že nás svět od sebe nerozezná. Jan přece řekl - milovaní, nejste ze světa - protože láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání nejsou světské vlastnosti. Bibličtí křesťané se radují, protože se osvěžují tím nejtučnějším z Božího domu a pijí z potoka Božích rozkoší, z kterého je Bůh napájí. Jenom si nepopleťme Boží rozkoše se světskými rozkošemi. Světské rozkoše mohou být tělesně intenzivnější, ale vždy po nich dostaneme kocovinu svědomí. Na světské rozkoše obyčejně doplatíme. Křesťanova rozkoš spočívá ve službě ostatním. Když jsem se stal křesťanem, tak se mi zdálo, že jsem mnohem nešťastnější, než když jsem křesťanem nebyl. Říkal jsem si, že mi má víra přinesla spoustu problémů. Dříve jsem se ve své sobeckosti nad ničím nepozastavoval, dnes mě trápí ztracenost světa, a proto píši a vysílám. Přestože fyzické požitky bývaly intenzivnější, přestože jsem bičoval své touhy a smysly nikdy jsem nedospěl ke klidu. Dnes mám klid, vím totiž, co chce ode mne Bůh.

Když jsme opouštěli dobré místo v olejářské společnosti, mnoho lidí nám říkalo, že nám závidí to, že víme, co chceme dělat. Tím nemyslím škodolibou závist, prostě měli brouka, jak to, že to tak klidně snášíme. Můj čínský přítel mi napsal z Pekingu, že vždy chtěl mít naši kontrolu nad životem, i když jsme po dva roky žili bez domova, z kufrů. Nebylo to snadné, ale máme radost, která se nedá skrýt. Můžeme sloužit našemu Pánu a vám. Oběti Nového věku v nás všech křesťanech musí vidět radost a mír. Jenom tak začnou vyzvídat, jenom tehdy budeme mít možnost odhalit evangelium, které má moc je uvést do Kristovy náruče.

My, bibličtí křesťané, bychom si měli uvědomit, že dnešní svět je jiný než ten před 50 lety. Lidé kolem nás ztrácí své jistoty. Asi polovina dětí, alespoň na Západě, dnes vyrůstá v domácnosti s jedním rodičem. Časté stěhování za prací, obzvláště na Západě, vykoření a odcizí celé rodiny. Na příklad my jsme se stěhovali za 23 let jedenáctkrát. Tento moderní způsob života vede k individuálnosti a izolovanosti. Televize odcizila lidi ještě víc. Každý žije ve své krychli blikotajících elektronů. Když jsem byl malý kluk, tak se ještě lidé scházeli na návsi na lavičkách, na hřbitově a povídali si. Toto sousedství se vytrácí. S příchodem tržního hospodářství se zvýší i konkurence, s více auty se zaizolujeme do plechových konzerv a budeme si ještě vzdálenější. Tak se moderní, prosperující lidstvo připravilo a připravuje o citový život. Tato citová prázdnota musí být po racionalistické éře něčím vyplněna. Záleží na nás, na biblických křesťanech, zda-li toto vakuum vyplníme příkladným životem, založeném na biblických zásadách, nebo dovolíme-li tomu zlému, Satanovi, vyplnit ho svojí jedovatostí.

Každý člověk touží v zásadě po splnění třech společenských potřeb:

První je spokojenost. Člověk touží, aby byl přijat a cítil se spokojeně mezi svými, aby byl respektován. Když jsem v lednu 1990 poprvé navštívil Československo po 21 letech, byl jsem tím nejspokojenějším člověkem, protože mě bratři a sestry ve sborech přivítali a přijali. My musíme někam a někomu patřit, abychom byli spokojeni a vyrovnaní, utišeni, abychom měli mír v duši. Přijetí ostatními nám dává pocit jistoty, který tolik potřebujeme. Podobné je to s jistotou spasení, kdy nás přijme Bůh. Jenom Bůh nám může dát spokojenost a mír.

Druhá společenská potřeba je odevzdání se určité věci. Věrnost a žít pro něco je společenský tmel, který zpevňuje náš charakter a dává sílu překonávat životní překážky. Žiji-li dnes pro zvěstování evangelia, jsem-li mu plně odevzdán, všechny problémy blednou ve světle mého cíle. Tohle platí i ve světském životě. Ten, kdo má před sebou pevný cíl, je jako buldok a bortí jednu překážku za druhou. Člověk bez cíle je třtina větrem se klátící. V Československu za totalitního režimu nikdo nic neočekával a společnost neměla žádný pevný cíl, kromě soukromých koníčků. Bezcílevědomost nás morálně zmrzačila.

Třetí společenská potřeba člověka je uplatnění. Tím nemyslím sobecké uplatnění, ale to jak člověk prospívá a přispívá ostatním a celé společnosti. Každý z nás potřebuje mít pocit, že je platný, že to, co dělá, přispívá všeobecnému blahu. Přispívat společnosti, vědět, že jsme druhým platní, že máme určitou důležitost, je společenská potřeba daná Bohem. Vždyť jsme stvořeni k jeho obrazu a on je ten nejdůležitější, ten nejplatnější. Proto nám Bůh vložil na bedra evangelizační práci, abychom se uplatnili. Bůh mohl udělat evangelizaci sám nebo skrze své anděly. On ví, že nás udělal ke své podobě, abychom se cítili zdravě důležití. Věřte mi, že hlásání evangelia tisícům posluchačům a čtenářům je pro mě nesrovnatelně více povzbuzující než mluvení do větru v olejářské společnosti.

Tyto tři společenské potřeby hledá každý člověk. Záleží na nás, biblických křesťanech, zda-li tyto potřeby vyplníme pravdou, nebo je vyplní novověcí služebníci Satana lží.

Proto, moji bratři a sestry, celý tento novověký útok můžeme obrátit v náš prospěch. Nezoufejme nad tím, co se na svět řítí, ale využijme situace, vždyť hladové duše čekají na Boží pravdu.

Kdo má lepší šanci poskytnout bezpečný přístav, v němž se budou hledající ztracenci cítit jako mezi svými? My křesťané, nebo lživý Nový věk? Křesťanství, biblická evangelizace, zapaluje člověka pro věc. Komu jinému se má člověk odevzdat než Bohu a Boží věci! Nabídneme-li ztracencům a novověkistům cíl, jímž je Bůh, budeme mít zapálené křesťany, kteří rozmetají jednu životní překážku za druhou. A konečně, kde se může jednotlivec lépe uplatnit než ve zvěstování evangelia? Jaké přispění společnosti má větší váhu než vyhrát lidi na Boží stranu? Postavíme-li most, je to důležité a nutné. Všichni musíme takto budovat. Jenže i ten nejlepší most jednou spadne. Člověk, kterého Bůh spasil skrze naše kázání evangelia, má však věčnou hodnotu. Jak více můžeme prospět společnosti, jak lépe se můžeme uplatnit, než skrze kázání biblické pravdy.