2. Vánoce

V minulém pořadu jsem vám slíbila, že se podíváme na oslavy Vánoc do různých konců světa. Celých pětadvacet let jsme prožívali Vánoce odloučeni od rodinného kruhu rodičů, sourozenců a prarodičů. Nejedny Vánoce jsme prožili v cizokrajných zemích a na březích různých oceánů. Ale k představě Vánoc patří především sníh a kouzelná pohoda, právě taková, jak o ní zpívá Elvis Presley.

Ve vzpomínkách se vrátím až do ledna roku 1970, kdy jsme s údivem pozorovali pozůstatky vánočních oslav ještě z letadla před přistáním v Americe. Na okrajích střech domků byly v noci rozsvícené barevné žárovky. Vánoční přípravy propukají koncem listopadu, kdy se v obchodech objeví vánoční dekorace a obchody jsou napěchované zbožím k prasknutí. V domácnostech se stromeček zdobí už v prvním prosincovém týdnu. Nazdobené krabice dárků se ukládají pod stromeček postupně až do vánočního dne. Každý dárek má jmenovku, pro koho je určen. Děti obléhají stromeček, ale nehledají tajné rodičovské skrýše. Trochu jsme si tento zvyk přizpůsobili tím, že jsme zabalené dárky pod stromeček dávali také, ale bez jmenovek. Naši kluci byli také zvědaví a napětí den ode dne rostlo. Vánoční dárky se v Americe rozbalují ráno na Štěpána a místo štědrovečerní večeře se rodina schází u velkého oběda. Naši kluci přijali otevírání dárků na Štědrý večer bez mučení. Tradiční štědrovečerní večeře jako u nás je v Americe neznámá. Ryba na Vánoce nepatří k tradici a kapr se v Americe nejí vůbec, protože patří mezi podřadný druh sladkovodních ryb. Čerstvé mořské ryby jsou mnohem chutnější, ale jistě si dovedete představit, o kolik zážitků jsou připraveny americké děti. Kapr není ve vaně, žádné z nich nevidělo ani nedrželo na dlani rybí dušičku, nemají vzpomínky na rodičovské trampoty, než se dostal kapr z vany na vánoční stůl. Američané mají bohatě prostřený stůl a místo ryby jsou to nejčastěji krocaní hody, ale nechybí ani pečená šunka.

Když jsme se přestěhovali do Kalifornie, ztratily Vánoce bez sněhu něco ze svého kouzla. Přes všechnu hojnost a dostupnost laskomin a různých specialit se nám zdálo, že celoroční dostatek tropického ovoce a každé pochoutky, které dříve patřily jen k vánočním oslavám, nějak ubraly atmosféře hojnosti a kouzlu. Z Kalifornie jsme se přestěhovali do Koloráda. Tam jsme si bílých Vánoc užili až až. Mezi ty nezapomenutelné patří rok, kdy byl sníh nějak opožděný, ale ráno na Štědrý den ho bylo tolik, že auto, které jsme večer zapomněli dát do garáže, zmizelo pod sněhem. Z garáže jsme vyndali běžky a od vchodu domu jsme se přes střechu zapadaného auta vydali na průzkum. Do této bělostné nádhery svítilo sluníčko, byla modrá obloha a zanedlouho jsme všichni v krátkých rukávech odhazovali sníh. Sněžná idyla trvala tři dny, než se Denver vrátil do normálního provozu. Chudáci ti, kteří v této sněhové kalamitě uvízli na letišti, ti mohli o kouzlu Vánoc jenom snít.

Jak lépe se přesunout na jiné kontinenty a do cizích krajů než s přáním Joy to the World - nebo-li s přáním Radost světu. Vánoce v Asii si co do výzdoby s ničím jen tak nezadají. Hong Kong a Singapur se rozsvítí takovou barevnou nádherou, až oči přecházejí. Ohromné mrakodrapy jsou osvětlené nekonečnými barevnými a proměnlivými ornamenty blikajících žárovek. Večer vycházejí tisíce lidí do ulic, korzuje se a fotografuje. Vánoční koledy znějí odevšud. Komerční úspěch Vánoc je tak obrovský, že je přijímají i nekřesťanské země.

O to víc nás překvapila vánoční neatmosféra Nového Zélandu. Těšili jsme se na nové zážitky, ale jako by zde Vánoce ani neexistovaly. Stromečky, pokud nějaké uvidíte, byly jen zubožená ošklivá košťata. Asi proto, že jsme byli u protinožců a v zimě mají léto. V tu dobu jsou špičky větviček v plném růstu a sotva se stromek uřízne, okamžitě splihnou. Vánoční ozdoby nejsou ani krásné ani zajímavé. Na stromečku visely nafukovací balónky, řetězy z krepového papíru, sem tam nějaký střapeček ze staniolu a žádné svíčky nebo žárovičky a světélka. Nikde nezazněla ani koleda, jen bílé vrcholky skalisek a ticho. Na Novém Zélandě je od poloviny prosince do poloviny ledna mrtvo. Domácí si berou dovolenou a místo vánočního shonu odjíždějí. Ještě, že nás místní upozornili, abychom si na svátky nakoupili. Na Štědrý den jsme hledali místo, kde povečeříme. Většina restaurací byla zavřena a tak jsme skončili v italské restauraci. K večeři jsme měli špagety. Číšníci se dušovali, že mají zaručeně originální kuchyni, ale nakonec jsme museli ten jejich výtvor vylepšit kečupem a čili sósem. Na Novém Zélandě ukuchtěné jídlo ztrácí veškerou přitažlivost. Chuť je dokonale fádní, až k nejídlu. Do této vánoční "pohody" začala kvičet skotská muzika. Nakonec Štědrý den zachránila Armáda spásy. Na náměstíčku zahráli a zazpívali několik tradičních koled. Vrátili jsme se do našeho dočasného sídla a bez stromečku přišla na řadu nadílka od kamarádů z Indonésie: Perský koberec, rozměrů asi 8x12 cm, vánoční stolovací ubrousky, bonboniéra, knížka a ovocný chlebíček. Takový byl Štědrý den v Queenstownu. Na Boží hod jsme si dali pohov a do trouby kuře. Venku funělo, ale protože nepršelo, vyrazili jsme ven. Nikde nebylo ani živáčka. Došli jsme k lanovce, ale ta nejezdila. Místo na vrcholu jsme skončili na hřbitově. V tichosti jsme rozjímali a přemýšleli. Na mnoha hrobech byla vepsána naděje věřících slovy biblických citátů. Uvědomili jsme si, jak málo stačí, aby člověk porozuměl, v čem nebo raději v Kom spočívá spásná naděje křesťanů. Překvapilo nás, kolik lidí zemřelo v dětství a v mládí. Deseti letý chlapec se zabil pádem z poníka; tři padli ve válce. Ano, vánoce jsou také příležitostí, kdy i my vzpomínáme na ty, kteří již mezi námi nejsou nebo na ty, od nichž jsme odloučeni vzdáleností. Právě v tento večer se mnoho lidí pomodlí s pokorou v srdci modlitbu Páně. Vzpomínali jsme na třpytivý Hong Kong, Singapur a Jakartu, ale o tom si povíme až v dalších pořadech.