1. Indie

Když jsem připravovala prosincové pořady, vrátila jsem se trochu do minulosti, do cizích zemí, a to mi připomnělo, že již dlouho slibuji všem čtenářům časopisu Zápas o duši, že dokončím druhý díl knihy Nenasytí se oko viděním. Abych donutila sama sebe k další práci, ponořím se na nějaký čas do již zpracovaných zápisků a vytáhnu to nejzajímavější. Tentokrát budeme spíš pozorovat to, co není skryto v hlubinách, ale je očividně na povrchu. Ohřejeme se v teplých krajích, exotických místech a budeme společně sondovat spiritualitu východních náboženství. Kam se podíváme? Začneme Indií, Kašmírem, Nepálem a Srí Lankou. Nahlédneme nejen do minulosti, ale i současnosti. Tak tedy:

Dnešní člověk poznal, že samotná věda, technologie, materialismus a systém západních hodnot, včetně tradičního náboženství, člověka neuspokojuje. Moderní člověk podvědomě tuší, že je nutné, aby se i jeho duše pídila po hlubším smyslu života. Mnoho západních intelektuálů a mladých lidí přijíždí do Indie hledat kámen mudrců, ztracený ráj, inspiraci, poznat jinou filosofii a taje východních náboženství. Nikdo nemůže popírat, že myšlení moderního člověka je hluboce ovlivněno jednotlivci, kteří přišli z Indie, aby hlásali modernímu světu ušlechtilé ideály míru a tolerance.

Indie je země tak veliká, proměnlivá a živelná, že se nedá spoutat našimi smysly. Chtěli jsme vidět její lidi, její náboženství, poznat atmosféru, jak se odráží v každodenním životě. Kdosi prohlásil, že ten, kdo chce popsat Indii, bude stejně úspěšný jako ten, kdo se snaží postavit hrad ze suchého písku. Poznání malého území ohromného kontinentu v krátkém čase je pouze osobní dojem dané a pomíjivé chvíle. Nerada bych vyvolala zdání, že něco nebo někoho kritizuji. Snažím se jen ve své mysli uspořádat myšlenky, které mě v daném okamžiku napadaly. Nikoho neodsuzuji, pouze srovnávám. Konec konců je na každém jednotlivci, aby si ověřoval zdroje informací a nepřijímal kde co jen slepě a zprostředkovaně. Rozhodně stojí za to, vidět na vlastní oči nejen turisty opěvovaná letoviska, ale vydat se i do těch míst, ke kterým se celý svět obrací zády či naopak nám je různými způsoby podsouvá jako vzor.

Pověst Indie je všelijaká a zkušenosti předchozích cestovatelů jsme nebrali na lehkou váhu. Sami bychom si takovou výpravu na vlastní pěst podniknout netroufli a tak vybaveni podrobným programem, předplacenými službami, průvodci, reservovanými hotely, letenkami a pozemní transportací jsme se vydali za poznáním.

Do Dillí jsme přiletěli v noci. Odbavení se vleklo, kufry také. Po vyřízení všech formalit si nás převzal čekající průvodce. Dýchlo na nás 39 stupňů Celsia a neskutečná atmosféra jako ve filmu. Přijížděly automobily - model asi raná padesátá léta. Do jednoho z nich jsme nasedli i my. Projeli jsme několika vojenskými zátarasy. Široké ulice s nočním životem motorových trojkolek, tu a tam kráva, to všechno dodávalo punc neskutečnosti. Očekávali jsme mraky lidí, ale v noci byl klid. Město spalo. Hotel Kaniška zel prázdnotou. Vyplnit všechny formuláře, ač bylo po půlnoci, zabralo fůru času. Upozornění, že cizinci platí ve valutách, v nás jen vyvolalo známé pocity dvou světů. Pětihvězdičkový hotel spíš připomínal newyorský hotel před demolicí. Sice ne věkem, ale sešlostí. Vstupní hala měla mramorové podlahy, ale mramor byl neleštěný, hrubý, až se člověk divil, jak může být tak škaredý. Původně bílé froté ručníky vypadaly podobně. Ostatní snaha po čistotě zanechávala jen stopy rozšmudlané špíny. Jak to muselo vypadat v kuchyni, jsem si raději ani nepředstavovala. Ráno jsme vyhlédli z okna hotelu. Nedaleko jsme viděli parlament a rovnou před nosem nám sedělo na suchém stromě pět velikých černých supů. Po snídani jsme opatrně vystrčili nos na ulici. Kolem bzučely všelijaké motorizované trojkolky, v Indonésii jsme jim říkali Bajajové, a lákali nás na projížďku. Barvitě líčili, co nám všechno ukáží. Program jsme měli zajištěný a tak nás zajímalo jen nejbližší okolí hotelu, ale moc toho k vidění nebylo. Kromě Ústředního výboru Komunistické strany stál o pár desítek metrů dál Výbor socialistické strany. Vzdali jsme samostatné okukování, neboť i v zákoutí hotelu, kde mělo být obchodní středisko, zelo vše betonovou prázdnotou.

Dillí bylo téměř po tisíc let hlavním městem Indie a zůstává jím i dnes. Na jeho území se nacházejí zbytky sedmi měst. Svého vrcholu dosáhlo v letech 1526-1858. Pozůstatky nedávné minulosti patří době britské éry panování. Novější část města nám moc cizokrajně nepřipadala. Projeli jsme nové i staré město, viděli mnoho pokrokových hesel a především silně ozbrojenou indickou armádu. Marně jsme zkoumali, zda se Indové mezi sebou rozčileně baví nebo hádají. Jak indičtí vojáci tak i policajti se vzápětí drží za ruce, prsty mají propletené a chodí spolu jako milenci. To, že jim na boku visí šňůrou přivázaný oblýskaný samopal nebo sukovice, nevadí. Fotografovat tyto důvěrně se vodící páry jsem neměla odvahu. Na to mají v Indii všude přísné instrukce.

Prohlídka starého města byla fascinující. Ojedinělé buddhistické a hinduistické chrámy z 15. a 16. století jsou plné náboženského hemžení a občasných turistů. Davy procházejí, lidé přinášejí oběti a hlavně penízky. Kněz každému požehná a na čelo dá červené znamínko. Dav nás strkal, abychom také dostali požehnání. Kněz po nás již chtivě vztahoval ruce, ale poděkovali jsme.

Očekávali jsme množství velkolepých staveb, které tak dobře známe z jiných asijských míst, ale chrámů k vidění moc nebylo. Islámští dobyvatelé vykonali své dílo a zbořili hinduistické i buddhistické památky. Islamizace Indie byla krvavá. Uzbeci, Turci, Peršané, Afgánci, Mongolové a Mughalové Indii převálcovali několikrát.

Impresivní Věž vítězství Kutub-mínár, minaret ze 13. století, stojí na místě, kde prý Turci zbořili dvacet sedm hinduistických chrámů. Z trosek a sloupů starobylých staveb postavili mešity. Věž Vítězství je obdivuhodná stavba, zdobená citáty z koránu a svatých knih. Pečlivá a do detailu provedená kamenická práce trošku připomíná krásu gotických katedrál. Nedaleko Vítězné věže můžete vidět nerezavějící železný pilíř ze 4. století, který, ač stojí půldruhého tisíciletí nechráněn před tropickými živly, nemá na sobě ani smítko rzi. O tomto sedm metrů vysokém a sedm tun vážícím unikátu se zmiňuje i Erich von Daniken. Někteří odborníci odhadují jeho stáří na čtyři tisíce let. Čistota železa, prý 99%, udivuje mnoho vědců, kteří si lámou hlavu, jak byl tento sloup vyroben. Zkoumají, ale odpověď neznají. O předpotopní archeologii toho zatím víme velice málo, ale právě tam někteří archeologové řadí celou škálu unikátních a záhadných nálezů z různých míst světa.

Největší muslimská mešita, Kuvat al islam ("Síla islámu"), má kapacitu pro 24 000 věřících. Každý monument vítězného tažení islámu indickým kontinentem připomíná po staletí všem jinověrcům pokoření ze strany muslimů. Všude nám za poplatek vázali na nohy špinavé cáry děravých papučí. Stále jsme se museli zouvat, abychom na chodidla sbírali špínu a prach. Ani zašmudlané hadry, které spojovaly nejkratší úhlopříčky, neusnadňovaly způsob jak přeběhnout rozžhavený a rozlehlý prostor z jednoho křídla na druhou stranu. Kvapíkem jsme hopsali, aby nám nenaskákaly puchýře. Tolik špíny, a aby se člověk stále zouval a podřizoval místním zvykům. Nějak se to v nás všechno ježilo.