2. Indie - historie

Tisíciletá historie indického území je spletitá a bohatá na krvavé války a přírodní katastrofy. Obklopila nás směsice různých náboženství a bylo těžké odlišit jedno od druhého. Králové, rádžové, dynastie, rody, knížectví, Buddha, Krišna, Višna, Šiva, Garuda, Ganéša, bohové, bohyně, bájní tvorové, svaté krávy, všudypřítomní supi, nepopsatelná chudoba a okázalý luxus zašlé slávy je tak pestrý a proměnlivý jako barevná mozaika kaleidoskopu. To vše je součástí Indie, bohaté historie i pohádkové fantazie.

Islám se začal v Indii šířit mečem v osmém století. Přeskočíme několik století a zmíníme se o Baburovi, princi z dnešního Afganistanu, který založil mughalské impérium v r. 1526. Babur vedl řadu vítězných bitev, dobyl nejen Dillí, ale i Ágru. V jedné z bitev proti němu stálo víc než dva miliony ozbrojených mužů. Bitva se odehrála v blízkosti pevnosti Fatehpúr Síkrí. Po vítězství následovala mongolsko-turecká oslava. Z mrtvých těl navršili mohyly a z hlav zabitých válečníků postavili pilíře. Babur opojený vítězstvím prohlásil: "Díky bohu, stal jsem se Ghazi - zabíječ nevěrců a odpadlíků".

Ani Akbar, Baburův vnuk, neměl jednoduchý život. Sotva mládeneček, už byl ohrožován vojskem, jehož síla čítala padesát tisíc jezdců na koních a tisíc pět set slonů. I jemu bohové přáli. Na trůn nastoupil ve třinácti letech. Byl negramotný, ale ne hloupý. Odmítal se učit číst a psát, ale o to víc si trénoval paměť. Jako jeden z mála se pokusil o smíření hinduismu a islámu. Bleskově dobýval jednu zemi za druhou; jeho rychlonohý velbloud urazil za devět dnů vzdálenost 730 kilometrů. Akbar Veliký spravoval moudře střední a severní Indii, včetně Afganistanu a Kašmíru. Vždy se snažil o politický i náboženský smír. Odstranil diskriminační daně nemuslimů, stejně jako mučivé daně poutníků, kteří přicházeli na svatá místa hinduistů. On sám soudil všechny náboženské spory různých sekt. Akbar byl nejen vynikající vojevůdce, ale i vášnivý stavitel.

Červená pevnost v Dillí byla postavena Akbarem Velikým ve stejnou dobu jako Tádž Mahal. Konečně zde na nás Indie dýchla očekávanou a exotickou originalitou. Před pevností jsou mraky prodavačů. Píšťaly začnou kvílet a víka košíků se pomalu otevírají. Kobry vznešeně vystrkují hlavy a všichni zbystří pozornost, jen jak se objeví skupinka turistů. Stánky s poživatinami přidávají barevnosti i vůním. Nádherné a veliké melouny kypěly šťavnatostí. Kolem bylo plno čmoudu. Hned mě zajímalo, co to s nimi kuchtí. Nekuchtili, pouze dýmem odháněli mouchy. Sladkost a rudost musela mouchy lákat zdaleka. Prošli jsme mezi davy s naším průvodcem bez úhony. Cestou k pevnosti jsme zahlédli "svatého muže," který seděl nahý, pomazaný šedobílým popelem ze spáleného kravského lejna. Vypadal jako by se vyválel v bahně a na sluníčku se sušil. Seděl netečně, jako by nevnímal okolí, ale ve vší nehybnosti byl ostražitý, aby si jej nikdo nezvěčnil, aniž by přispěl nějakou rupkou. Jen jsme jedním očkem pokukovali, ale smíšenou touhu si jej zvěčnit jsem v sobě potlačila. Nechtěli jsme rušit jeho soukromí. Vlasy mají tito světci nestříhané, zcupované, marinované kravskou močí, která z černých vlasů dělá zrzky. Nestříhají si vousy ani nehty. Můžete zahlédnout zkroucené pařáty neuvěřitelných délek. V Asii bývá u mužů zvykem, že si pěstují alespoň jeden dlouhý nehtík, aby bylo na první pohled vidět, že patří k těm, kdo se nezašpiní prací. Potulných mužů, kteří se zřekli světského života a zvolili život příživníků a žebráků, jsou v Indii miliony. Odříkáním se starají o vlastní spásu, které nemohou nikdy dosáhnout. Světci vynakládají neuvěřitelné úsilí a snášejí nepředstavitelné utrpení. Při náboženských slavnostech mají probodnutý jazyk, tváře, na tělo upevňují všelijaká monstra, která přidržují v rovnováze kovové háčky zapíchnuté v kůži. S touto parádou putují v procesích. Fakírské kousky a mnohé neuvěřitelné schopnosti jóginů jsou v Indii samozřejmostí a udivují snad jen cizince.

Kromě potulných mužů můžete potkat množství kněží všech možných stupňů a unikátního poslání. Rodinný kněz obstarává pro věřící základní úkony denního náboženského života a obřadů. Od kolébky až po hrob je zasvěcen a ovlivňuje každé rozhodnutí jednotlivce. Náboženské obřady zabírají značnou část dne každého hinduisty. Věřící přinášejí do chrámů girlandy květin i jednotlivých květů. Květináři v blízkosti chrámů vytvářejí různé květinové ornamenty. Chrámoví kněží jsou vzdělaní a konají obětní obřady. Ti nejvybranější - brahmíni zasvětili život studiu véd. Prostudování každé knihy trvá dvanáct let a nejsložitější obřady vykonávají jen málokteří z nich. Přes všechno úsilí člověka hříchy nemůže smazat ani smrt. Jen zákon karmy rozhodne o další existenci. Smysl života spočívá v nekonečném stěhování bídy jednoho života k dalšímu. A tak sny o bájné minulosti a naděje v lepší budoucnost pomáhají nést těžké břemeno utrpení, jehož příčinou je víra ve věčný koloběh života. Přítomnost se vymyká všem mezím lidské důstojnosti. Lidé žijí v určité ztrnulosti, smířeni s osudem. Pro oživení pořádají různé náboženské slavnosti.

Jízdu do Ágry provázelo horko od časného rána. Silnice byla plná života, ale takového, až na nás padaly chmury. Lidé a krávy se probouzeli do nového dne. Všude byla sušina, málo stromů, chatrče, přístřešky z hadrů, klacků, igelitových a papírových pytlů. Kolem cesty stálo plno dřevěných postelí s nocležníky. Ti nejubožejší spali na zemi, v prachu, špíně, zamotaní do cárů hadrů. Na ulici žijí celé rodiny; zde se narodili, zde také v naprosté bídě a beznaději zemřou. Jediné co bylo upravené, byly nekonečné kupky pečlivě poskládaných sušených koláčů kravinců. Přesto že jsme se vzdalovali městu a života ubývalo, nepokračovali jsme o moc rychleji. Povozy naložené do nepředstavitelných rozměrů, tažené buvoly a velbloudy, zabíraly šířku silnice. Vozy měly kola hrubě tesaná z fošen a trámů. Celé mi to připomínalo bojové vozy středověku z obrázků školního dějepisu. Ženy stály v chumlech u studní s velikými nádobami na vodu. Kolem se motaly děti a drobné zvířectvo. Lidé se umývali oblečeni. Jsou totiž tak chudí, že se nemají do čeho převléknout.

Do měst přichází velké množství negramotných venkovanů vydělat peníze namáhavou prací. Nějaký peníz vydělají, ale snad menší mzdy neexistují nikde na světě. Nebožáci šetří, aby se mohli vrátit domů, ale neušetří. Protože jsou pověrčiví, uplácejí si přízeň božstev i kněží. Chodí do chrámů pro požehnání, aby měli v životě víc štěstí. Lidé věří, že vede-li se jednomu zle, dobře mu tak; musel to být darebák v předchozím životě. Vede-li se druhému dobře, zaslouží si odměnu za předchozí ctnostný život. A tak chudáci, žebráci, mrzáci, nuzáci a ať již skutečná nebo nahraná lidská bída vzbuzuje soucit, pozornost či nevoli asi jen v srdcích cizinců. Ale i ta otupí. Zdrojem příjmu jsou žebrající děti, které přinesou domů víc než otec rodiny za celodenní dřinu. Během našich různých cest světem jsme viděli chudobu a jednoduchost života mnohých, ale v Indii padá na člověka beznaděj. Vždyť je to země, která má téměř miliardu lidí. Podobně jako sušené kravince, tak i lidé čekají na svůj křest ohněm, aby splynuli s vodou svaté řeky, aby se narodili do nového a lepšího života. S ohněm se zachází s úctou, neboť je to posvátný živel. Proto hoří před obrázky světců a v chrámech věčná světýlka.