Kde byl Bůh při katastrofě v New Yorku?
       Pavel Steiger

11. září 2001 vletěla dvě unesená civilní letadla do newyorských mrakodrapových dvojčat Světového obchodního centra. Třetí letadlo současně zasáhlo Pentagon. Ve čtvrtém se rozpoutala bitka, takže ke svému cíli již nedoletělo a zřítilo se v Pennsylvanii. V tu chvíli jsem se účastnil s manželkou křesťanské konference na téma „Boží svrchovanost v evangelizaci“ v New Jersey, asi 80 km jižně od New York City. Sotva nám oznámili, co se stalo, oněmělí hrůzou jsme se rozešli každý do svého motelového pokoje k televizi. Nevěřili jsme svým očím a uším. V sobotu jsem „dvojičky“ viděl na vlastní oči stát! V úterý se sesypaly jako domeček z karet. Téměř 7000 mrtvých asi 80 různých národností…

Kde byl v té chvíli Bůh? Nemohlo být ani jinak, všichni jsme se začali modlit. V modlitbách jsme uznali Boží prozřetelnost a svrchovanost. Chápali jsme, že všude tam, kde se něco děje, kde je hřích, je vždy i Boží ruka, která lidský hřích nepůsobí, ale ovládá a krotí vždy k Boží slávě. Boží ruka je u každé události, vždyť Bůh nese a udržuje v existenci všechno svým slovem!

Byl to on sám, kdo udržoval tvrdost železných hřebů, které probodly Jeho ruce a nohy. Je to On, kdo udržuje jakékoliv okysličování, ať v našich plicích nebo ve válcích spalovacího motoru, a tedy i veškeré hoření – i požár newyorských mrakodrapových dvojčat. On udržuje i zemskou přitažlivost, jež nakonec celou majestátní konstrukci dvojčat strhla až na zem. Kdo jiný než on? Nebýt jeho, žádné stvoření by neexistovalo; nic není svébytné. Všechno – každý fyzikální a duchovní zákon – drží pohromadě díky němu!

Jeden z přítomných pastorů se ještě během konference dozvěděl, že v letadle uneseném z Bostonu, které vybuchlo v mrakodrapu na Manhatanu, zahynul jeden ze starších jeho sboru s manželkou. Manželé sice měli rezervaci na pozdější let, ale byli na letišti o něco dříve a tak odletěli dříve. Nastoupili k poslednímu letu. Byla to jen obyčejná lidská smůla? Pastor řekl: „To nebyla náhoda, to bylo Boží ustanovení. Oni už by s námi neměnili. Modleme se za pozůstalé a jejich nevěřící děti.“

Bůh každému ustanovil čas, kdy bude stržen jeho dočasný pozemský stan. Přece bychom si nepřáli, aby čas naší smrti byl ustanoven tím Zlým, nebo neosobní osudovou náhodou… Smrt Ananiáše i jeho ženy Safiry ovládal Bůh, zemřeli tehdy, když lhali Bohu. V Bibli je mnoho důkazů, že Bůh je ten, kdo ustanovuje časy, tedy i čas odchodu z tohoto světa. Petrovi Ježíš řekl:

Ježíš Petrovi v podstatě řekl: „Za mlada se vydáš na dlouhou evangelizační cestu (opášeš se – aby ti nepřekážel dlouhý plášť v pohybu). Ve stáří tě však za kázání evangelia opášou železy a odvedou k ukřižování (vztáhneš ruce).“ Ježíš tím Petra ujistil, že nezemře mladý. Bůh ustanovil Petrovi čas, kdy opustí své tělo, a dopustil, aby zemřel takovou smrtí, kterou mu určil. Dále Petr svou smrtí oslavil Boha. Každý věřící svou smrtí oslaví Boha. Ať se děje cokoliv, ať třeba padají newyorské mrakodrapy, Bůh se nemůže neoslavit. Všichni, kdo při této zlomyslnosti zahynuli v Kristu, Boha oslavili, protože k němu byli přeneseni. Jak řekl Pavel: zemřít je zisk. Katastrofa mnohé Američany probudila z falešných jistot soběstačnosti a spoléhání na vlastní schopnosti. Podobně se Bůh oslavil v potopě i na faraonovi a na všech egyptských ranách, v nichž bylo mnoho krve i mrtvých.

Byl to Bůh, kdo určil čas smrti utonutím egyptským vojákům i čas smrti egyptských prvorozených. A protože smrt je ten nejhorší nepřítel, bude překonána jako poslední.

Smrt (satan) se jako poslední nepřítel „dožije nejvyššího věku“, ale to vůbec neznamená, že si může dělat, co se mu zlíbí. Krotí jej, omezuje a svazuje Bůh, který mu na konci těchto posledních dnů, při druhém Ježíšově příchodu, již nedovolí žádnou smrtící akci či lidskou vzpouru.

Židé a Římané zavraždili svou bezbožnou rukou Boha, Ježíše Krista. Bůh použil jejich zvrácenou touhu k naplnění své historie. Vše je od nepaměti zapsáno v Božích knihách. Čas i způsob Ježíšovy smrti měl ale v rukou sám Bůh – Ježíš Kristus. Člověk sám nemá ani moc vzít Ježíši Kristu život! Lidé byli „jenom“ svévolnými vrahy, svévolnými vykonavateli zločinu, proto jsou za vraždu Boha plně zodpovědni.

Kdyby pány nad smrtí byli satan a lidé, nastal by naprostý konec veškeré historie a lidstva! Římští vojáci při ukřižování Krista jsou toho důkazem! Svobodně poslouchali jen svoje zvrácené srdce. Ježíš svobodně odevzdal své srdce – zemřel sám od sebe za mnohé hříšníky a dokonal jejich spásu.

Jestliže Bůh krotí a ovládá nepřítele – smrt – do poslední podrobnosti, pokud se jednalo o Ježíše Krista, druhou Boží osobu, jak by neovládal do poslední chvíle a podrobnosti smrt nás, běžných hříšníků.

Bůh kontroluje i smrt posledního vrabce:

(1) Druhý den po newyorském teroru jsem s údivem sledoval v americké televizi jednoho duchovního, jak diváky ujišťoval: „Bůh nemá s tímto teroristickým činem a smrtí tisíců nic společného.“ Kdyby měl pravdu, pak nám tento Bůh nemůže pomoci. Chtěl snad naznačit, že Bůh stál mimo a teď se sám diví, co někteří zlí lidé, jichž je na světě jistě jen zanedbatelná menšina, spolu se satanem zase vyvedli? Musíme si uvědomit, že Bůh není autorem zla a ve své svatosti ani hřešit nemůže, ale nic, naprosto nic v celém makro i mikrosvětě, ve viditelném i neviditelném duchovním světě se nestane bez Jeho dopuštění! Teologie, jež se snaží Boha „ochránit“, Ho sesazuje z trůnu absolutního vládce vesmíru na hladinu bezmocně přihlížejícího outsidera. Taková teologie je naprosto nepřijatelná pro každého, kdo v Bohu hledá jistotu a útočiště.

(2) Deset dní po teroristickém útoku jsem na satelitním televizním vysílání americké stanice FOX slyšel rady, jak odpovědět vylekaným dětem ujištěním, že „Bůh dal všem lidem stejnou šanci, aby si svobodně vybrali zlo nebo dobro. Proto jsou mezi námi zlí lidé, kteří terorizují a dobří lidé jako obětaví newyorští hasiči a záchranáři.“ Jsem pohnut hrdinstvím všech, kdo nasadili své životy za záchranu ostatních. Pochybuji, že bych byl měl takovou odvahu. Obdivuji je! Přesto se musím vyjádřit k té „svobodě výběru“ být dobrý nebo zlý, k té „rovné šanci“, se kterou prý přicházíme na svět.

Zběžné zamyšlení nad oběma televizními výroky okamžitě odhalí dva pilíře humanistické teologie: (1) Bůh není absolutně svrchovaný a (2) přirozený člověk si může svobodně vybrat dobro nebo zlo. Takovým prohlášením se Bůh sníží a člověk vyvýší. Rozdíl mezi oběma se z nekonečné propasti zmenší na měřitelnou vzdálenost. To je ale nebiblický pohled, a většina věřících si to ani neuvědomuje.

Mnoho životně důležitých otázek by bylo zodpovězeno, kdyby tyto dva pilíře humanistického náboženství církev vyvracela trpělivým vyučováním Písma, verš po verši, ať přijde vhod či nevhod. Pro nás je důležité, abychom věděli,
(1) kdo je Bůh – abychom znali Jeho absolutní nekonečnou svatost a naprostou svrchovanost nad veškerým stvořením
a
(2) kdo je přirozený člověk – abychom věděli, že je duchovně nekonečně ztracený, protože Bůh vidí hřích jako absolutní vinu, kterou trestá smrtí:

Protože vyučujeme základy biblické víry jen povrchně, nedovedou často ani věřící správně odpovědět na otázku: Jak může všemocný Bůh dopustit, aby se taková newyorská hrůza přihodila tolika dobrým lidem? Na konferenci v New Jersey, jen 80 km na jih od sesunutých věží, k tomu jeden z kazatelů řekl: „Každý by si měl odpovědět správnou biblickou otázkou: Jak může všemocný Bůh dopustit, aby se tolik dobra denně dostávalo tolika zlým lidem, jako jsme my všichni?“

Na téma Boží svrchovanosti a lidské zkaženosti jsme v ZODu napsali mnoho stran. Připomeňme si několik myšlenek z naší Internetové stránky:

„Otázka ‚Proč Bůh dopouští tolik zla?‘ je chybně položena, protože je vznesena z roviny celkem dobrého člověka; je to pyšná otázka, protože počítá s přirozenou dobrotou člověka, která dokonce může posuzovat, zda Bůh dělá něco správně nebo špatně. Lidské měřítko je povýšeno nad Boží. Otázka by měla být kladena z postavení hříšného, Adamovým pádem veskrze zkaženého člověka. Potom by zněla: ‚Jak je to vůbec možné, že Bůh je tak dobrý a krotí většinu zla, které v nás dříme. Proč nám dopřává tolik dobra?‘ Tohle je pokorná otázka, která oslavuje a vyvyšuje Boha. Jeho měřítko je absolutní a my se v bázni chvějme, protože kdyby nám dovolil vše, co v nás v skrytosti srdce dříme, byl by náš konec definitivní.“

Připomeňme si, že každý člověk – ať přirozený nebo znovuzrozený – žije pod působením Boží obecné milosti. Nevěřící i věřící jsou požehnáni životem, svědomím, zdravím, inteligencí, prací, dětmi, manželstvím, nadáním, dobrými skutky, sebeobětováním atd. Ale Bůh je také ochraňuje před sebou samotnými, protože největší nepřítel lidstva je lidstvo samo.

Člověk by ve svém hříšném stavu, bez Boží milosti, která krotí lidskou zlobu, byl odsouzen k okamžitému sebezničení. Prozkoumejme následující verš (v Bibli kralické):

Ve slovenštině zní takto:

Je to Bůh, kdo svrchovaně omezuje lidský hněv a hřích. Bůh také ovládá a krotí satana, anděla smrti, a omezuje pole jeho působnosti:

Bůh krotí negativní a usmrcující vliv satana. Boží vlastní práce je vždy pozitivní a dává život. Kde byl Bůh při náletu na newyorské mrakodrapy? Omezoval, krotil a usměrňoval lidskou zběsilost. Bůh se sám špatnosti nikdy nedopustí, ale je u každého zla, aby je krotil, řídil a usměrňoval ke své slávě, ke svému svatému cíli:

Proto bychom se nikdy neměli bát, že člověk planetu Zemi zničí až k neobyvatelnosti. Kdyby Zemi neudržel stále obývanou lidmi, neměl by se ani kam vrátit! Jeho nepřátelé, a mezi ně patří také přirozené lidstvo, si nemohou ve svém hněvu a zuřivosti dělat, co chtějí – to by byl konec! Kde byl Bůh, když se letadla řítila na newyorské věže? Nikdo jeho dílo nechápe do podrobností, ale můžeme si být jisti, že vše, co se stalo a děje, je pro jeho slávu. Nevíme, jak toto napadení Bůh použije k rozšíření království Pána Ježíše Krista; nevíme kolik lidí, třeba i muslimů, se díky této události obrátí ke Kristu. Jistě tento vražedný čin použije, jinak by jej nedopustil, protože i hněv člověka chválí Boha; a zbytek lidské zuřivosti, který by Boha neoslavil, Bůh zkrotí. Co tedy Bůh dělal? Třeba krotil a udržoval teroristy na uzdě, aby nesmontovali v nějakém newyorském sklepení nukleární bombu… To, že to ještě neudělali, není díky jejich „částečné lidskosti“, ale díky Boží moci, krotící zlo! On to byl, kdo ochránil ty cestující, kteří na poslední chvíli zrušili let, nebo skupinu turistů, jejíž průvodce se rozhodl, že WTC navštíví v pondělí místo v úterý. On ochránil ty, které mělo zabít čtvrté letadlo – tím, že některým cestujícím dal odvahu s únosci bojovat. Teroristé si mohli za cíl svého útoku vybrat jinou zemi, jiné město – třeba velitelství NATO v Bruselu. Co bychom říkali potom?

Jestliže Bůh použil největší vraždu historie – ukřižování svatého Pána Ježíše Krista – k ustanovení svého království, oč více se oslaví, když použije vraždy hříšných k rozšíření svého království o další poddané? V padlém světě byl, je a vždy bude hřích a zlo, jinak by nebyl padlý. Boží svrchovaná dobrota a láska spočívá v tom, že omezuje volný průběh hříchu, že omezuje lidské zlo, sesazuje i ustanovuje krále, aby z tohoto světa spasil ty, které si před založením světa zamiloval. Jeho království je nekonečně přednější než kterékoliv lidské království. Boží lid, jenž je v Kristu, ví,

Jak mi kdosi kdysi řekl: „Všechno dobré, co člověk koná, je Boží zásluha a všechno zlé, co člověk koná, je lidská vzpoura proti Bohu, za kterou člověk ponese zodpovědnost.“ Jinými slovy: „dobří“ lidé jsou mezi námi díky Boží obecné milosti a zlí lidé jsou mezi námi vinou hříchu, který je v nás od početí.

Všech dobrých lidí i hrdinných newyorských záchranářů a desítek tisíc lidí, kteří se obětavě nasadili při záchraně obětí terorismu, všech si nesmírně vážím! Přesto děkuji především tomu, kdo z nich hrdiny udělal:

Lidské hrdinství je součástí Boží obecné milosti. Všechna vyznamenání a řády za opravdové hrdinství v konci konců patří Bohu, ať se jedná o přirozeného nebo znovuzrozeného hrdinného nebo jakkoliv obdivuhodného a vzácného člověka. Jestliže všechny „koruny“ znovuzrozených lidí patří Bohu Spasiteli, oč více všechna „vyznamenání“ přirozených lidí patří Bohu zachránci:

Křesťanská víra není náboženství, ani filozofie, křesťanství je Osoba – Osoba Pána Ježíše Krista!

Na závěr bych chtěl připomenout parafrázovanou obavu jednoho pastora na konferenci o Boží svrchovanosti v evangelizaci v New Jersey, kterou přednesl pět dní po tragédii z kazatelny: „Lidé se modlí, vztahují své ruce k Bohu, modlí se všichni bez ohledu na denominaci a náboženství, modlí se křesťané, židé, muslimové, hinduisté… všichni. Modlí se za pokoj, utišení bolesti, za spravedlnost, za vládu a za presidenta Bushe, aby se uváženě rozhodli. To vše je správné a každý z nás musí takové modlitby podpořit. Co mne však znepokojuje, je, že v těchto modlitbách nevystupujeme jako hříšníci, že nečiníme pokání, že zoufale nevoláme o spasení, že jsme pouze rozrušeni z teroristické akce, ale nejsme rozrušeni z našeho osobního hříchu. Zatím nevidím v našem americkém národě opravdové pokání.“

Modleme se, aby si nejen americký, ale především český lid, který to potřebuje ještě více, vzal příklad z ninivského krále, abychom opravdu činili pokání a nemysleli si, že to s námi není tak zlé. V Ninive dal král rozhlásit:

Jenom po opravdovém pokání může zazářit opravdový osobní vztah k Pánu Ježíši Kristu.

- pst -