3. Nesmrtelnost duše

Biblicky si objasníme, že co "spí", je jenom tělo, vnitřní člověk, duše a duch jsou při sobě, v bdělosti a vědomí. Jakub 2:26 nám řekl, že tělo bez ducha je mrtvé, tedy oddělené. Tělesná smrt je tedy oddělení vnitřního člověka od vnějšího. Co se stane s tělem, s vnějším člověkem?

"V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." (Genesis 3:19)

Vnější člověk, tělo, se navrátí do země, z níž byl vzat. Mrtvý vnější člověk opravdu vypadá, jako by spal. Proto, a nejen v češtině, mluvíme o zesnulém člověkovi. Zesnout, usnout je připodobnění a také utišující eufemismus. Podívejme se ale na Ježíšův slovník:

To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. (Jan 11:11-13)

Ježíš hovořil o Lazarově smrti, o separaci vnitřního člověka od vnějšího, o vyjití ducha a duše z těla, a přesto použil sloveso spát. Lazarovo tělo skutečně spalo v hrobu. Když Bible mluví o spánku mrtvých, vždy mluví o vnějším člověku, o jeho těle. K tomuto se budeme v našich úvahách neustále vracet.

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. (1. Korintským 15:17-18)

I v tomto předchozím verši se hovoří o zesnulých tělech, další verš to dokazuje:

Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. (1. Korintským 15:20)

Kristus také zesnul, jak jsme právě četli, jeho tělo usnulo na 72 hodin. Přesto, Jeho Duch vědomě kázal v podsvětí vědomým bytostem. Když Ježíš skonal, tak své "spící" tělo odevzdal hrobu, a svého Ducha odevzdal Otci.

A Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." Po těch slovech skonal.(Lukáš 23:46)

Duch u Otce nespí, ani není v nevědomí. Jeho tělo, Jeho vnější člověk skonal, skončil, usnul, a byl položen do hrobu. Člověk opravdu není jednojediný, ale trojjediný k obrazu Božímu. Kdyby byl jednojediný, jistě by smrtí skončilo vše, a Bůh by musel znovu stvořit. Podobnými příklady bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Tělo jde tedy do hrobu, ale co vnitřní člověk? Duch a duše spasených lidí jdou dočasně do nebe, dokud jejich těla nebudou vzkříšena ze spánku v zemi.

Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána, žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. (2. Korintským 5:6-9)

Být doma u Pána je nebe. Tam patří všichni, kdo zesnuli v Kristu. Navíc, tito křesťané v důvěře už chtějí odejít z ciziny, což je tento svět.

Následující verš nad jakoukoliv pochybnost potvrzuje, že spasení vnitřní lidé bez těl jsou už teď v přítomnosti v bdělém nespícím stavu v nebi.

Vy stojíte (přítomný čas) před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, (Židům 12:22-23)

Kdyby zesnulí spravedliví, kteří již dosáhli cíle, v tomto okamžiku spali a čekali na vědomí při vzkříšení, jak bychom před nimi my věřící dnes v přítomnosti mohli stát? Navíc, spící, nevědomá neexistence není žádné dosažení cíle.

Během sedmiletého soužení bude neobyčejně veliký počet mučedníků. Miliony lidí budou zabity pro spolehnutí se na Krista. Ti se také neuloží do hrobu ke spánku. Kde je jejich vnitřní člověk? Poslouchejme!

Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: "Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?" Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni. (Zjevení 6:9-11)

Spící duše v hrobu by takto aktivně nemohly volat po spravedlnosti. Spasení jsou v nebi, protože, ač bez těla, přímo hovoří k Bohu. Co hovoří, křičí velikým hlasem. Taková zvěrstva se totiž dějí na humanistické zemi, kde se stala člověčina středobodem bytí.

A co nespasení vnitřní lidé? Kam jdou jejich duše? Jsou také při plném vědomí? Jistě že jsou, ačkoliv bych si ve své hříšnosti i přál, aby nebyly. Následující událost, která není smyšlený obraz, nebo bajka či dramatická metafora nám vše objasní. I kdyby to byla jen alegorie, tak každá alegorie zobrazuje nějakou skutečnost, která je ve své opravdovosti ještě vážnější, protože si ji v opravdovosti nedovedeme představit. A ta skutečnost je, že v pekle, v jámě, jsou duše zemřelých, vnitřní lidé, bez těl, kteří jsou při plném vědomí.

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi (před Kristem sestupovaly duše spasených do ráje, ale o tom si povíme později); zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ,Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.` Abraham řekl: ,Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.` Řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.` Ale Abraham mu odpověděl: ,Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!` On řekl: ,Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.` Řekl mu: ,Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.`"(Lukáš 16:19-31)

Někteří můžete namítnout, že v pekle jsou duše bez těl, jak to, že boháč chce svlažit rty? Jiné vysvětlení nemám než to, že vnitřní člověk, duše a duch je šablona pro vnějšího člověka, šablona pro tělo. Asi tak, jako je ruka šablonou pro rukavici. Prosím vás, neberte mne za slovo, v Bibli o šabloně nic není. Zajímavé je, že boháč měl soucit pro své bratry, a jeho hlavním přáním bylo, aby je zevangelizoval, aby jim svědčil. Tato událost nám i dokazuje, že Abrahám je teď v tomto okamžiku při plném vědomí.

Dochází nám zase čas. Tak ještě jeden kratičký verš, který dokazuje, že nespasení jsou při plném vědomí v pekle:

Stezka života vede prozíravého vzhůru, aby unikl podsvětí dole. (Přísloví 15:24)

Nevědomý spící ničemu, ať je to kdokoliv nebo cokoliv, unikat nemusí. U této problematiky zůstaneme déle, abychom ji vyčerpali, abychom biblicky odpověděli skeptikům, kteří jaksi nechtějí věřit, že Pán Bůh myslí vážně vše, co řekl. On nás nemůže ve svém Slově klamat.