4. Nesmrtelnost duše

Posledně jsme si nakousli, že vnitřní spasený člověk, jeho duše a duch po oddělení od vnějšího člověka, těla, jde do nebe, a nespasený vnitřní člověk do jámy, do pekla. Pokračujme dalšími biblickými důkazy, že duše je po oddělení od těla, po tělesné smrti, při plném vědomí.

Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Daniel 12:2-3)

Znovu, spánek se týká jenom těla, ne duše, to si později biblicky dokážeme. Tělo spasených procitne k věčnému životu, spojením s duší a duchem člověka, a Bohem. Tělo nespasených procitne spojením s duší k pohaně a věčné hrůze. Kdyby věčná hrůza neexistovala, proč by si Daniel vymýšlel? Cožpak neexistence nespasených, jak někteří křesťané věří, je věčná hrůza? Hrůzu může prožívat jen vědomý někdo, nikdy nevědomé nicotno! I kdybychom teoreticky připustili, že vnitřní člověk spí společně s vnějším člověkem, tělem, tak Daniel nám přesto říká, že po vzkříšení, spasených i nespasených, obojí budou v tělech při plném vědomí, jedni k věčnému životu, druzí k pohaně a věčné hrůze. Dále:

"On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi." (Lukáš 20:38)

Kdyby spasení vnitřní lidé neexistovali, nebo spali do vzkříšení, potom by Bůh nebyl jejich Bohem. Bůh může být Bohem jenom vědomým duším. Navíc Bůh je Bohem a Otcem tomu, kdo je s ním spojen, a to je spasený vnitřní člověk, protože ten poznal Boha, je v něm, a to je život věčný. Spí-li, není-li, co je mu platný Bůh, když o něm neví.

...nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1. Petrův 3:4)

Co nepomíjí ani na milisekundu, je duch člověka. Ten duch, který je tichý a pokojný je nejen nepomíjitelný, ale navíc Bohu převzácný.

Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" (Jan 11:25-26)

Ježíš v podstatě říká. Kdo zemře tělesně, kdo bude oddělen od svého těla, které se navrátí do prašného spánku, a věří ve mne, ten bude žít navěky, kdykoliv po své smrti, protože poznal mne, je se mnou spojen, a Já jsem nejen vzkříšení, ale i život věčný. Život věčný je především kvalita, tj. spojení s Bohem Kristem.

A život věčný je v tom, když poznají tebe (tj. budou s Tebou spojeni), jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

Časová věčná kvantita, ač reálná, je druhořadá, protože Kristus je Pán věčnosti. Věčné věky přece stvořil On. My zbožňujeme Stvořitele věčnosti, nikdy ne stvořenou věčnost, to by potom bylo modlářství.

Stále si musíme připomínat, že život je spojení existencí, smrt je rozpojení existencí, Život není určen existencí, a smrt není určena vymazáním existence. Existence čehokoliv je věčná, cokoliv co Bůh udělal, nevymaže, ale přetvoří. Věčná existence ve viditelném hmotném světě je podepřena prvním termodynamickým zákonem o zachování hmoty a energie. V Bibli je tento zákon zaznamenán o 3000 let dříve, než jej objevili Lavoasier a Lomonosov:

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kazatel 3:14)

Jestliže Bůh stvořil duši a ducha člověka navěky, tak o žádné trvalé nebo dočasné neexistenci nebo nevědomí nemůže být ani řeč. Ve hmotné viditelné sféře se neodhmotní po naší tělesné smrti ani jeden atom, ani jeden kvark, který býval součástí našeho těla. Duchovní anihilace, odstvoření, je nesmysl, který nezapadá ani do viditelné přírody, ani do Božího slova.

Podívejme se, co o vnitřním člověku učil Ježíš.

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. (Matouš 10:28)

Ježíš za prvé učí - na duši člověk člověku nemůže sáhnout. Proto je duše oddělitelná od těla. Kdyby nebyla oddělitelná od těla, potom by člověk zabil jednou ranou obojí, i duši i tělo. Tělesným zabitím, destrukcí těla, duch člověka opustí tělesný stánek, a je v Božích rukou. Ten s ní naloží podle toho, jaký vztah ke Kristu měl zemřelý za svého tělesného života. To biblicky dokazuje, že duch a duše jsou po tělesné smrti objektem, nejsou nicotnem, nebo spícím něčím. Za druhé, Bůh může zahubit i duši i tělo v pekle. "Zahubit", řecky appolumi rozhodně neznamená uvést tělo a duši v neexistenci, odstvořit je, anihilovat je. Ježíš vlastně říká, že lidé v pekle budou mít těla, budou tedy muset být po své smrti vzkříšeni, spojeni se svými těly, a uvrženi zaživa, tedy v tělesném životě do hořícího jezera. O tom se dočteme v Janově Zjevení. Sloveso appolumi - zahubit je také použito v následujícím verši:

Jejich trestem bude věčná záhuba ,daleko od Pána a slávy jeho moci`, (2. Tesalonickým 1:9)

Kdyby těla a duše nespasených byla anihilována, odstvořena, obrácená v bezpodstatné nicotno, tak tento verš je logický nesmysl a klasický příklad nerozumného prohlášení. Nicotno totiž nemůže být potrestáno, nicotno nemůže existovat věčně v čase, v čase existuje jen něco nebo někdo, a konečně, nicotno nemůže být, ať hovoříme o duchu nebo o těle nebo o jednojediném celistvém člověku, daleko od Pána. Jenom něco nebo někdo od Něj může být vzdálen. Co věčně neexistuje, prostě nemůže zaujmout žádný vztah k ničemu, co je. Ani k osobě, ani k času, ani prostoru, ani ke hmotě.

To, že existují démoni, padlí andělé mimo tělo, také nepřímo dokazuje, že vnitřní člověk po své tělesné smrti bude existovat mimo tělo. Démoni se mohou manifestovat pouze v těle, které si vypůjčí. V tomto okamžiku však do žádné démonologie nepůjdeme.

Mnoho veršů nám dokazuje, že duše člověka, vnitřní člověk je po své tělesné smrti při sobě snad více než v těle.

A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním (Ježíšem) rozmlouvají. (Matouš 17:3)

Po Ježíšově proměně se zjevili Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s Ním. Kdyby jejich duše nebyly, nebo spaly, jak by oba mohli být zjeveni zde na zemi, vždyť už tehdy byli staletí tělesně mrtvi. Protože Mojžíšova i Eliášova duše a duch jsou náramně vědomé, proto se mohli zjevit. Mojžíš se nemohl zjevit ve svém pozemském těle, to bylo už tehdy rozloženo a spalo v prachu země více než 1700 let. Nemohl se ani zjevit ve svém oslaveném těle z masa a kostí jako měl Kristus, protože ještě nedošlo k prvnímu vzkříšení, které očekává Mojžíš stejně dychtivě jako každý spasený mrtvý. Proto se objevil ve svém duchovním těle, jaké měl Abraham, když rozmlouval s boháčem. To je to, co jsem měl na mysli, když jsem říkal, že vnitřní člověk, duše - duch, a fyzické tělo, se k sobě mají jako ruka k rukavici. Proto mohl boháč žádat o svlažení svých rtů. Přestože boháč byl mimo své fyzické tělo, měl své mrtvé, s Bohem nepropojené, duchovní tělo. Že existují různá těla i mimo toto pozemské, přirozené tělo z prachu země je nasnadě:

Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září... Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní... A jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského. (1. Korintským 15:39-49)