8. Nesmrtelnost duše

Jestliže neexistuje nesmrtelnost těla, potom je smrt veliký přehmat a potrat. Smrt je skutečná a Bůh ji ustanovil jako výdělek za hřích.

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 6:23)

Už jen ta skutečnost, že Bůh je dokonalý tvořitel a spravedlivý soudce, nutně podmiňuje život po smrti, existenci po odchodu z těla. Život je v podstatě, v tomto hříšném stavu jeden veliký potrat. Kolik dospělých životů je doslovně nedonošených! Kolik lidí zemře předčasně. Žádné dílo, i toho nejúspěšnějšího člověka, není dokončeno. Jaký výsměch Bohu, jestliže vše končí smrtí. Ale Pavel jasně napsal:

Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (1. Korintským 15:19)

Dále, spravedlnost vyžaduje nesmrtelnost vnitřního i vnějšího člověka. Spasení budou souzeni a podle soudu odměněni, nebo utrpí ztrátu:

Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Matouš 16:27)

Soud se může konat jen nad vědomými existujícími bytostmi.

Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první." (Matouš 19:28-30)

Nespasení budou souzeni a Bůh jim udělí míru trestu, což zase vyžaduje u odsouzených existenci. Nicotno se nedá odsoudit:

A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, (Židům 9:27)

A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. (Zjevení 20:11-12)

Zde jde o soud nad nespasenými, protože jsou souzeni podle svých činů, nejsou omilostněni skrze smrt Pána Ježíše Krista. Bůh v podstatě říká - milost jste odmítli, co vám zbylo, jsou vaše činy, podle nich vás tedy budu soudit. Stále ale jedná s vědomými lidmi. Zaniknutí, odstvoření není možná alternativa, protože by mimo jiné důvody také popřela spravedlnost. Neexistence totiž není trest. Trestat se dá jen vědomá bytost. Neexistence nedovoluje udělovat ani míru trestu. Bible jasně, a obzvlášť Ježíš hovoří o stupních trestu.

Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomuto městu. (Matouš 10:15)

Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud. (Marek 12:40)

Verš, který ukazuje absolutní Boží spravedlnost, odstupňování trestu a posmrtnou existenci, je tento:

Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. (Matouš 7:2)

Co může být spravedlivějšího a děsivějšího, než být odsouzen vlastní morálkou, vlastními osobními zákony! Jediná cesta ven je omilostnění skrze Kristovo zástupné potrestání.

Jestliže pro nespasené vše končí smrtí a peklo, nebo hořící jezero je definitivně vyškrtne z existence, proč potom Ježíš hovoří o stupních trestu? Jestliže neexistuje odstupňovaný posmrtný trest pro nespasené, potom Ježíš a Bible lžou. Neexistence a nicotno se totiž nedá v ničem, ani v trestu stupňovat. Trest se může udělit jen bytosti, ne nicotnosti. Jestli není posmrtného trestu, proč vůbec máme svědomí? Potom by naše svědomí nikoho nemuselo ani varovat ani obviňovat, protože v nejhorším případě nebudeme, ať spácháme sebetěžší zločin. Jestli neexistuje vědomá posmrtná existence nespasených lidí, potom by neměl ani existovat pocit viny. Protože proviněním však trpí každý, proto existence viny už jen svojí definicí zaručuje a podmiňuje věčnou existenci každého člověka. Obviňovat budoucí nicotno, neexistenčno, je totiž doslovně jako šála mrtvému tělu, aby nenastydlo. Obvinění svědomím je podmíněno nepříjemnými následky, které se mohou jen vědomě zažít. Odstraňme věčné bytí a okamžitě zmizí i obviňující svědomí. Kdyby nebyla věčná existence nespasených, jaký smysl by dávaly následující verše?

Tím ukazují (pohané), že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Římanům 2:15-16)

Dovolte mi malou odbočku. Kdyby byl Bůh jen spravedlivý, všichni skončíme v hořícím jezeře. Kdyby byl Bůh jen láska, všichni se sejdeme s Hitlerem a Brežněvem v nebi a na nové zemi u Boha. Bůh je však také milostivý. Z pohnutí lítostí a lásky uděluje milost skrze sebe, Ježíše Krista, který byl za nás potrestán, a tak Jeho spravedlnost dostala zadostiučinění. Zamhouřit oči jen tak z lásky nemohl, nezamhouřil je ani nad svým synem, kterého nechal projít peklem, jež právem náleželo nám. Zpět k tématu.

Jestliže tedy neexistuje věčná existence nespasených lidí, potom Stalin a upracovaný dělník, který nikoho tělesně nezabil, jsou na tom stejně, totiž nejsou - a Boží spravedlnost je mrtvá.

Mluvit o trvalé neexistenci někoho, kdo dnes existuje, je holý nesmysl, už jen proto, že si mrtvé pamatujeme. Jistě, byla doba, kdy jsem neexistoval. Ale nikdy nebylo, abych nebyl v Boží věčné mysli. Bůh je neměnný, a nemůže se nic přiučit, a nemůže být ničím překvapen, ani mojí nebo vaší existencí. Kdyby byl, neměl by vše pod palcem, a my bychom jej obešli a byli bychom svébytní, sebezapříčinění a také bozi. Tím, že každý viditelný vnější i neviditelný vnitřní člověk je v Boží koncepci, už věčně existuje. Kdyby Bůh nespasené odstvořil, vymkli by se mu v určitém slova smyslu z rukou. Bůh je zapomenout nemůže. Bůh neví nic jenom o nicotnosti, a ta není, protože co je, je skrze Jeho vůli:

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (Jan 1:3)

Co povstalo je, a nemůže odpovstat. To dá přece i rozum. Dovolte mi znovu přečíst kazatele:

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kazatel 3:14)

Naše existence je už trvalá, to se nedá změnit. Uvědomme si Boží vševědoucnost. Bůh si nemůže nic rozmyslet jako my. Rozmyšlení znamená změnu názorů. Ale Bůh je neměnný, nic jej nového, proměnného v čase nemůže napadnout. Bůh nemůže ze své podstaty něco stvořit, pak, až uvidí v čase, co se stalo, že se dotyčný nevyvedl a nemiluje ho, tak to odstvoří. To by byl proměnlivý, v čase, navíc by nebyl vševědoucí, a byl by překvapen, jak se mu stvoření vykolejilo, což by nutně a bezpodmínečně znamenalo, že má i počátek, tudíž je omezený, a že nad ním musí někdo být. Jednoduše, svatá neměnná podstata Boha, existujícího mimo své stvoření, mimo prostor, hmotu a čas úplně vylučuje, aby cokoliv odstvořil. Co dělá, co tvoří, to je mu jasné beze změny. Bůh, který by odstvořil, by byl jen proměnlivý superman.

Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)

Boží rozhodnutí platí, a když stvořil, tak neodstvoří.