9. Nesmrtelnost duše

Čím více se potápím do biblických veršů, tím více se mi celý předmět o nesmrtelnosti duše ať spasených nebo nespasených objasňuje a utvrzuje. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Jedna z vlastností Boha je právě Jeho věčnost. Člověk je stvoření, má sice počátek, ale bude zde věčně, protože je Božím obrazem, ne Bohem. I nespasení lidé jsou lidé stvořeni k Božímu obrazu, proto musí také věčně existovat. Věčný Boží smysl pro věčného člověka vyžaduje věčnou existenci. Nespasení ztrácí svůj podíl na věčném životě, spojení s Bohem, a to vlastním rozhodnutím.

"Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět? Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého." (Přísloví 1:22-33)

Když čtu tato varování, není mi nejlíp. A co říkáte následující skutečnosti:

"Jako nová nebesa a nová země, které učiním, budou stát přede mnou, je výrok Hospodinův, tak nepohnutelně bude stát vaše potomstvo a vaše jméno. O každém novoluní, v každý den odpočinku, přijde se sklonit veškeré tvorstvo přede mnou, praví Hospodin. Až vyjdou, spatří mrtvá těla mužů, kteří mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne; budou strašlivou výstrahou všemu tvorstvu." (Izajáš 66:22-24)

Tohle není ani bajka, ani alegorie, ani vizionářský román. Uvědomme si, že člověk je věčný, a nebude odstvořen, nemůže být odstvořen. Veškeré tvorstvo se měsíčně sejde u Boha, a Jeho monument hněvu, kde ani červ neumírá ani oheň neuhasne, mu bude na očích. Netažte se mne, jak budeme moci být šťastni, když nahlédneme tak často do hořícího jezera. Tyto záležitosti pochopíme až potom. Nerozumím jim, ale veskrze jim věřím.

Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: "Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. (Zjevení 14:9-11)

Já vím, že to zní středověce, že to zní neuvěřitelně. Jestli však zpochybníme jednu část Bible, potom je otevřena ke zpochybnění celá Bible. Předešlý verš jasně učí, že nespasení jsou navždy vědomí v ohni, odděleni od Boha.

Chtěl bych zde znovu připomenout; ani strach z pekla, ani blaho ze zdaru, zdraví a prosperity v nás nikdy nevyvolá lásku ke Kristu. Obě touhy, totiž vyhnout se mukám a nevyhnout se prospěchu jsou motivovány vnitřním, plně pochopitelným, vrozeným a oprávněným nasebesoustředěním. Problém vězí v tom, že tyto vnitřní touhy neobsahují vnější motiv. Jenom Jeho objektivní, vnější skutek na kříži nás může pohnout, abychom jej milovali. To je objektivní láska, která vychází z Něho.

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.(1. Janův 4:19)

On nás miloval tak, že zemřel za nás a pro nás. Moje jediná rada je, abychom se nesoustřeďovali na sebe, to pak přemýšlíme v extrémech o svých mukách nebo rozkoši. Soustřeďme se na Krista, protože evangelium vězí v Mesiáši ukřižovaném. Jen tak s ním můžeme vejít do osobního vztahu, což je už věčný život. Přesto si těmito nepříjemnými úseky musíme projít, abychom nepropadli falešnému klidu, že v nejhorším případě nebudeme. Nebýt ale není případ, protože případ se týká vždy něčeho, co je. Tudíž o nebytí ani nemůže být řeč, protože už jednou jsme. Jedna paní mi napsala, že straším peklem. Úplně stejně mě strašili v autoškole, že když vjedu, i nevědomky, do levého protisměrného pruhu, tak se zabiji. Pojďme dál. Naše téma je, Věčnost duše.

Podívejme se opravdu jen namátkově na několik veršů třeba z Matouše. Ať se podíváme kamkoliv v Bibli, vždy jde o věčnou existenci. Kdybychom zde nebyli na věčnost, tak by nám Bůh nepotřeboval vůbec nic sdělit. Nejprve věčnost spasených:

Na to mu řekl Petr: "Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?" Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám, až se Syn člověka při obnovení všeho posadí na trůn své slávy, tehdy i vy, kteří jste mě následovali, usednete na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první."(Matouš 19:27-30)

A teď věčnost nespasených bez Krista:

I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. (Matouš 12:32)

Znova, odpustit nebo neodpustit se dá jen někomu, nikdy ničemu. Proto budou navěky existovat i ti, komu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím. Kdyby nebyli, nemá se komu neodpouštět.

"Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 13:49-50)

Jenom někdo vědomě existující může plakat nebo skřípat zuby.

Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla. (Matouš 18:8-9)

Zde je věčný oheň a ohnivé peklo totéž místo. Ježíš jasně mluví o věčnosti. Mimochodem, všechny tyto zmínky o nebi a pekle jsou z úst našeho Pána Ježíše Krista. V Novém zákoně o pekle a věčné existenci nespasených hovoří téměř výhradně sám Bůh - Ježíš Kristus. Jestli není pravda, co říká, potom zaklapněme Bibli a zabývejme se něčím, co nám vydrží na těch několik příštích dekád.

Prostě, je v Bibli příliš mnoho odkazů, které učí věčnou existenci pro spasené s Bohem a nespasené bez Boha.

Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. (Daniel 12:2-3)

V posledních vteřinách bych chtěl zopakovat, že rozdíl mezi jedněmi a druhými je v tom, že jedni jsou uschováni v Kristu jako Noe v arše, a ti druzí jsou vně archy, vně Krista. Už nikdy nepřijde potopa, přijde oheň. Přesto před ním, kdo chce, může být uchráněn. Uvědomme si, že jsme hříšní lidé, a Bůh je svatý. Svatost a hříšnost jsou nemísitelné. Proto jsme v Kristu, abychom měli Jeho, ne naši svatost. A abychom byli mísitelní s Bohem. Spoléhání se na sebe nic nesvede. Čisté z nečistého nevzejde.