22. Nesmrtelnost duše

Po dvacáté druhé se scházíme k pořadům o nesmrtelnosti duše. Posledně jsme si probírali páté oddělení podsvětí, byla to Gehenna, tedy Hořící jezero. Již jsme si řekli, že je to ohnivé peklo, věčný oheň, a oheň neuhasitelný. Další verše popisují věčné peklo jako ohnivou pec, kde budou pokrytci, tma a skřípění zubů. Pokračujme, čím se dále vyznačuje.

Je to místo ohně a síry. Také se mi to nelíbí.

Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: "Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. (Zjevení 14:9-11)

Kdyby někdo oponoval, že se to výslovně týká jen těch, co se nechají ocejchovat, následující verš dokazuje, že spektrum nespasených v hořícím jezeře je mnohem širší.

Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt." (Zjevení 21:8)

Kolik máme v naší zemi jen cizoložníků a zaklínačů?

Dále, hořící jezero, Gehenna, je místo do kterého bude nespasený člověk uvržen tělesně živý, to znamená ve vzkříšeném těle a navždy.

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. (Matouš 10:28)

Ohnivé jezero je místo odsouzení, kde si nespasený odpykává věčný pekelný trest.

Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu? (Matouš 23:33)

Hořící jezero je místo věčné, místo věčného rozkladu, místo, kde červ navěky rozežírá jako v hrobě. Světlonoš, Lucifer, Satan, Ďábel dopadl následovně:

Stejný úděl však čeká každého, kdo v okamžiku své tělesné smrti neznal Krista, nevdal se za Něj. Věčnost hnilobného rozkladu a požáru je zřejmá. Čtěme:

Vím, jsou to všechno těžké verše k přijetí, ale musíme je brát absolutně, jako celou Bibli. Jestliže verše o věčném pekle jsou neplatné, jak víme, že verše týkající se ukřižování Ježíše Krista jsou platné? Kdo posoudí, a podle jakého měřítka, co se nám hodí a co ne?

Řekněme, že oheň je jen obraz. Co potom zobrazuje? Něco jako oheň? Je něco jako oheň příjemnějšího než opravdový oheň? Obrazná interpretace jenom posouvá jakž takž představitelná pálivá muka do úplně nepředstavitelné roviny nějakých muk, která jsou jako pálivá. Zmírňuje obrazná interpretace hrůzu pekla? Rozhodně ne! Pouze zahalí pekelnou hrůzu do tajemností. Jazyk je příliš doslovný. Jestliže oheň není oheň, co jsou potom rty, oči, ruce, tělo? Jak bychom ty interpretovali? Kdykoliv zabloudíme do obrazů, téměř jakýkoliv závěr je možný.

V nitru země je skutečný oheň a dým. Jsou tam vysoké tlaky, závratná teplota, a ze sopek vyletuje žhavá láva a kouř, žádné ledové kry. Bible hovoří o podsvětí, tedy o světě pod tímto světem. Verš z knihy Zjevení nám pomůže v interpretaci:

Rozeberme si tento verš. Co je obrazné a co není? Co dává smysl, berme doslovně. Co nedává doslovný smysl, ať interpretuje Bible. Za každým biblickým obrazem, za každou alegorií musí stát betonová skutečnost, žádný přelud.

Nejprve slovo hvězda. To je obraz. Hvězda jako třeba slunce na planetu Zemi spadnout nemůže, bylo by po Zemi. Skutečná hvězda není inteligentní bytost jako tato hvězda, protože má klíč a otevírá jícen propasti. Jako v dnešní mluvě hvězda symbolizuje oblíbené osobnosti, tak v biblické mluvě symbolizuje na mnoha místech anděly. Slovo klíč. Ten v Bibli téměř vždy symbolizuje moc. Andělovi tedy byla dána moc, aby otevřel čtvrté oddělení podsvětí Abbys, neboli propast. Jestliže se otevře jícen do propasti Země, tak se vyvalí dým a žhavost jako z obrovské pece, to vám poví i dítě školou povinné. Proto není zapotřebí interpretovat dým z pece jinak než doslovně, obzvláště, když se zatmí dýmem slunce a naplní ovzduší. Kdo zažil výbuch sopky svaté Heleny ve státě Washington, dobře ví, co je to nasycené ovzduší a zatmělé slunce. Kobylky už zase nemohou být chápány doslovně, Bible nám poví, že v bezedné propasti jsou ve vězení démoni, to už jsme probírali. Kromě toho jim velí Abbadon, obyčejné kobylky nemají vůdce a nejsou inteligentní jako tito démoni. Obyčejné kobylky neškodí přímo lidem jako škorpióni, ale spasou úrodu. Nám však zde jde o oheň, pec, dým atd. Tyto jevy ale musíme chápat doslovně, protože jenom tak dávají smysl. Za obrazem stojí vždy skutečnost. Jaká by to potom byla skutečnost? K čemu by tato biblická sdělení o hořícím pekle potom byla, kdyby se nám rozplynula v jakési neurčité představy? To by i Bible zchátrala ve vytí neexistujícího vlka.

České slovo peklo je odvozeno od místa kde to peče, tedy od pece. Jak to naši předci vystihli! Ti museli brát biblické výrazy doslovně, protože sám Ježíš hořící peklo nazývá pecí:

Odmítání pekla znamená odmítání přímých Ježíšových varování. Vzpomínám si dobře na jeden americký televizní pořad jednoho velmi populárního moderátora diskusních pořadů. Osobně jsem jím nebyl nadšen, protože byl na můj vkus příliš velký liberál, a já spíš jsem na straně konservatiní, jsem pro uchování starých dobrých biblických morálních zásad. Tento moderátor měl jednou diskusní pořad na téma jak je stará země, a měl pozváno několik hostů z celého spektra názorů. Od liberálního evolucionisty až po konzervativního kreacionisty. Také jaksi došlo na peklo, a Dona, tak se jmenoval moderátor, výsměšně pohlédl na kreacionistu, a prohlásil, že v peklo, takové pohádky, nevěří. Tento dobrý konzervativní pán mu s ledovým klidem odpověděl: "Okamžitě v peklo uvěříte, až tam budete." A bylo po šou! Profesionální moderátor se do konce pořadu už nevzpamatoval s otřesu. Tento dobrý biblický muž nikoho nesoudil, jenom konstatoval co učí Bible. Kdo nezná Krista, bude v konci konců osamocen, odpojen od Boha.

Chtěl bych jen už pokolikáté zdůraznit, že ani strach z pekla, ani radost ze zázraků blaha, prosperity a zdraví, ani filozofování nad existencí nikoho nezachrání.

Jenom ukřižovaný Mesiáš, Ježíš Kristus, Jeho oběť na kříži je schopna vyindukovat naši lásku k Němu. Ze strachu nebo z blaha bychom vstoupili do Jeho strany jen z osobního prospěchu, a ne z lásky k Němu. On si naši lásku nemůže ani koupit naším blahem, ani vynutit strachem. Láska je dobrovolná, a On za nás zemřel dobrovolně. On si nás křížem namluvil. Strach z pekla nemůže spasit, přesto může vést k uvědomění si osobní hříšnosti. Od té je jen krůček k zavolání o záchranu.