1. Spasení

Dnes začneme novou sérii pořadů, kterou jsem pro vás nazval "Co po nás Bůh chce?" Být totiž křesťanem neznamená, abychom jen každou neděli přišli do shromáždění. Křesťan je přece nové stvoření, vždyť si jej Kristus zevnitř přebudoval pro sebe. Nemůžeme být jenom nedělními křesťany, a zbytek týdne si dělat, co se nám zlíbí. Křesťan musí znát Boží vůli. Co od nás Bůh očekává, je pro Boha a náš duchovní růst nesmírně důležité. Vždyť podle našeho ovoce nás svět rozezná od sebe sama.

Tolik křesťanů pobíhá bezhlavě jako slepice a hledá, co, jakou službu pro něho Bůh přichystal. Mnoho křesťanů má pocit, jako by jim Bůh svoji vůli skrýval. A když už už začínají nalézat svoji službu, tak čekají, že uslyší přímo z nebe "přihořívá, přihořívá" a to "hoří" ne a ne. Proto tolik křesťanů sedí nečinně zasněno a zadumáno co dělat, čeho se chopit, jak být prospěšný ostatním, jak sloužit Bohu. Někteří čekají na zázrak, až zahřmí, až budou mít damašské vidění, nebo něco podobného. Jiní Boží úkol pro sebe moc nehledají ze strachu, že by Boží vůle mohla být případně v rozporu s jejich osobní vůlí. Tohle je dost častý případ. Tolik křesťanů se bojí, že jim Bůh odstraní ze života jejich drobné radosti, a že služba Bohu znamená poustevnický život mnicha nebo jeptišky, zbavení všech radostí - hudby, jídla, kamarádů, smíchu... Jiní si myslí, že když nebudou Bohu sloužit, tak je Bůh potrestá, něco zlého se jim přihodí, udeří nemoc, někdo umře... Další zase slouží tak, že běží křesťanský maratón jen tak, nanejvýš pro plechovou medaili, bronzová medaile je pro ty moc pilné. Stříbrná a zlatá medaile jen pro náboženské fanatiky a těmi přece nemůžeme být - co by tomu řekli ostatní soudní lidé? Prostě, Pánu Bohu se mnoho křesťanů vyhýbá, protože Pán Bůh je "kaziradost", jak se mnozí domnívají, a proto raději slouží laxně nebo vůbec ne. Takoví lidé se bojí Boží vůle, protože jsou přesvědčeni, že je Bůh připraví o jejich světské štěstíčko, které by museli obětovat. A tak se stále setkáváme s otázkou: Má vůbec pro nás Bůh připraven osobní plán? Můžeme se dozvědět, co pro Boha konkrétně udělat?

Začněme uvažovat docela selsky. Jestliže má Bůh pro nás připraven plán, tak nám jej určitě chce sdělit. Ovšem neočekávejme, že nám pošeptá do ucha - chlapče, vezmi si za ženu Andulku, nebo Andulko, vezmi si za muže Jiříka. Bůh nám ani nepošeptá - pane Vondráčku, chci, abyste šel na bohosloveckou fakultu a vystudoval na kazatele mého Slova. Pán Bůh mi nikdy slyšitelně nenašeptal do ucha, abych psal a hlásil v rozhlasové stanice HCJB v Quitu v Ekvádoru a vydával s manželkou časopis. Vždyť jsem u maturity z češtiny málem propadl a zachránil mne čtverec, neboť během posledního maturitního roku pětky, čtyři mínusy a ubrečená orodující maminka byly na denním pořádku. Když jsem četl, tak mne učitelé ještě v devítce přezdívali "kuňka." Pán Bůh mi nikdy výslovně neřekl, co mám studovat, nikdy jsem jeho hlas zvukově ani vnitřně v hláskované češtině nebo angličtině neslyšel. Tak kde najdeme Boží úlohu pro každého křesťana? V Bibli přece! Někteří si myslíte, tam jsou přece jen všeobecnosti. A to je přesně to, o co jde! Umíte si představit, jak by byla bible tlustá, kdyby v ní byl výslovný návod pro Andulku či Jiříka ? Kdyby tam bylo napsáno - Pavle, chci, abys byl hlasatelem Slova v rádiu HCJB v Quitu. Potom by v ní, bratři a sestry, myslím v Bibli, nezbylo místo pro vaše úkoly, protože ten můj úkol je přece ten nejdůležitější... Věřím, že Boží vůle je v úplnosti zjevena osobně každému věřícímu v Bibli. Kdyby nebyla, potom bychom si mohli dělat, co bychom chtěli. Navíc, Boží vůle je v Bibli zaznamenána výslovně, matematici by řekli - explicitně. A tak, přátelé, projeďme se Boží biblickou vůlí. Držte se pevně, aby vás to, co po nás Bůh chce, nepřekvapilo a neodfouklo.

Dovolte mi, abych vás ještě trochu napínal. Zastavme se na chvíli u Petra, který nás ve svém druhém dopise jasně uvádí do Boží vůle. Petr varuje, že na světě budou lživí proroci, které nazývá "studně bez vody", a "psi, kteří se vrací ke svým zvratkům." Studna bez vody a pes lízající své zvratky je jako ten, kdo popírá dvě základní učení Božího slova.

Za prvé, odpadlík a lživý učitel popírá Božství Ježíše Krista, popírá Pána, který jej vykoupil:

Za druhé, lživý učitel popírá druhý příchod Ježíše Krista:

Lživý učitel, stejně jako nevěřící, vyhlašují: "Kde je ten Kristův příchod? Kde? Jak to, že si pro nás nepřichází? Vždyť už se neukázal 2000 let!" Tito lháři uvažují jako evolucionisté, že svět nebyl a nebude postižen překotnými pohromami, že se vše mění jen poznenáhlu, evolučně, nebo vůbec ne, protože od stvoření vše zůstává, jak bývalo. Taková logika je stejná, jako by říkali - nikdy nezestárnu, nikdy neumřu, protože jsem nikdy starý ani mrtvý nebyl. A Petr je dále usvědčuje:

Petr vlastně říká - zapomínáte na potopu. Předpotopní záležitosti plynuly normálně, lidé se ženili, pracovali a náhle přišla potopa a zničila vše. A podobně, i když dnes vše vypadá normálně, bez překotných změn jako před potopou, přesto přijde den, kdy bude vše vypáleno ohněm. To, že Bůh ještě takhle drasticky nezasáhl, nedokazuje, že by byl bezmocný, protože,

Vidíte, a už tu máme tu nejprvnější a nejdůležitější Boží vůli pro každého člověka, pro vás i pro mne, pro všechny lidi - aby nikdo nezahynul, aby všichni dospěli k pokání. Pokání je obrat od světského způsobu k Božímu způsobu života. Nejprve se kajeme, litujeme, snad i tečou slzy, ale lítost nestačí, protože stavu po lítosti, po kání, se říká "pokání." Lítost nad vlastní lží a pokračování ve lhaní je jen kání, ne pokání. Pokání není jen kající emocionální výlev, tím přece prošel i Jidáš. Pokání je to, co nastane po kání, tj. praktický obrat - třeba přestat lhát.

Bůh neotálí se svým druhým příchodem, protože chce, aby co nejvíce lidí bylo zachráněno od věčných muk v hořícím jezeře a v izolaci od Boha. Pavel to potvrzuje:

Boží vůle pro vás i pro mne, Boží vůle číslo jedna a nad vším je, abychom byli spaseni pro Něho, protože se z nás chce těšit jako ženich z nevěsty. Jestliže jenom klopýtáme v našem tzv. křesťanském dědictví a sem tam prohodíme jen tak nějakou modlitbičku a nikdy jsme nepadli na kolena k úpatí kříže a nikdy jsme se osobně nestřetli s Ježíšem Kristem, potom nejsme ani na počátku Boží vůle, kterou nám přichystal. Bůh nemá ten nejmenší důvod, aby nám zjevil cokoliv dalšího ze své vůle, jestliže nesplňujeme tu nejzákladnější kvalifikaci Božího zaměstnance, totiž - osobní spasení.