1. Úplná zkaženost člověka

Je už tomu tak od nepaměti, že křesťané a starozákonní židé mají a měli na různé bohoslovecké otázky různé výklady. Tolikrát mi vrtalo hlavou, jistě jako vám, proč tomu tak je? Věřím, že nejlépe to vystihuje verš:

Musíme se vidět jako nedospělé děti ve víře. Tím vůbec nepopírám, že někteří křesťané jsou děti vyspělejší, jiní jsou dětinštější. Problém nastává, když si myslíme, že všechno víme, že jsme dospěláci, ale místo toho je třeba vytahat děti za uši. Z toho vznikají hádky a šarvátky. Děti se často dohadují o problémech, kterým většinou samy nerozumí. Neměli bychom zapomínat na to, že nikdo není zralý a plnost moudrosti poznáme, až staneme tváří v tvář Bohu. Přesto je v životě, tedy i v dětinskosti, dialog nutný, tím si tříbíme, dolaďujeme naše vzájemné porozumění. Je také pravda, že jedno dítě má více znalostí než druhé. V každém případě by ale navzdory našim neznalostem měla zůstávat láska. Verše totiž pokračují takto:

Děti, milujte se navzájem, podle toho ostatní poznají, že jste z Boha. Už jste naslouchali dětskému "rozumbradování"? Jak s vámi nesouhlasí? Stejně je milujete! Jak svoje vyvolené miluje Bůh, jakou musí mít trpělivost, když se dohaduje Jeho dítě s doktorátem teologie s dítětem doktorem filosofie, či poslouchá tyto rozhlasové pořady dítěte inženýra. Děti nepřestanou žvatlat, protože právě žvatláním jejich zkušenost roste, den po dni se učí a dospívají. I my dospíváme, ačkoliv dospělosti nikdy nedosáhneme. Jsem vděčný Bohu za různost názorů, bez nich by totiž růst v poznání Krista zamrzl.

Před 18 měsíci jsem dostal dopis, ve kterém mi bylo vytýkáno několik doktrín, týkajících se jednoho mého článku v časopise Zápas o duši. Jedna z nich byla doktrína dědičného hříchu a hříšné podstaty člověka. Cituji:

Termín "hříšná podstata" se objevuje už v názvu článku, a je značně oblíbený u luteránů, zatímco odborníky na dědičný hřích jsou, pokud vím, katolíci. Autorovi článku jsou tyto termíny východiskem. Kromě "hříšné podstaty" a z ní vyplývajícího "dědičného hříchu" tak "obohatili" svět např. o pojem "transsubstanciace". S Biblí tyto myšlenkové konstrukce mají společné téma, nikoliv však ducha. -konec citace- V dopise se dále píše, že křesťané převzali podstatu a nahodilost téže věci od Aristotela. Dále již cituji jen některé odstavce:

Už samo pojetí hříchu v Bibli vylučuje, že by se hřích dal dědit z otce na syna (nebo z matky na dceru) podobně jako pár ponožek nebo modré oči. Vždy se jedná o nějaké přestoupení, vztažené ke konkrétní osobě (osobám)...

Je rovněž pravda, že naše genetická výbava může v mnohém ohledu stát za starou bačkoru. Ale to neznamená, že člověk nemůže volit mezi dobrem a zlem, jak se snažil tvrdit svého času Luther ve svém mylném výkladu listu Římanům. Člověk naopak může volit mezi hříchem a spravedlností, ale nemůže dědit cizí hříchy, nanejvýš může nést po určitou dobu jejich následky. To není totéž. - konec citací -

Jak jsem vyrozuměl, snad se nemýlím, pisatel dopisu popírá, že hříšná podstata, srdce, jádro, povaha, prostě nevyhnutelná nutnost hřešit, přechází z rodičů na děti. Historicky se tomu říká dědičný hřích. Jestliže má pravdu, potom se člověk rodí patrně mravně neutrální, a teprve život a prostředí v němž uplatňuje svoji vůli volbou dobra nebo zla z něj dělá člověka dobrého nebo zlého. Toto je jedna z doktrín mnicha jménem Pelagius. Ten nevěřil, že by se hřích a následná smrt přenesla z Adama na celé lidstvo. Podobně, v umírněnější formě, věřil v 18. století Charles Finney. Nemyslím, že pisatel dopisu souhlasí plně s tímto pohledem, ale s největší pravděpodobností se bude řadit do umírněnějšího tábora semi-pelagiánů, jichž je mezi křesťany veliké množství, snad i většina. Dnes jsou známi pod jménem arministé. Nesouhlasím s historickým pelagianismem ani se semi-pelagianismem. Stojím na straně Augustina, jenž byl hlavním teologickým oponentem Pelagia. Jak vidíme, vůbec nejde o nový spor. Komunikace je vždy největší překážka dorozumění. Velmi často, když dva řeknou totéž, není to totéž. Lidé rozumí stejným slovům jinak, a než si mohou v tichosti a lásce vzájemně vysvětlit jejich význam, jejich soběstředné emoce je rozdělí a rozladí tak, že ztratí vzájemné porozumění. Jistě, lidé mohou mít jiný pohled na věc i po pečlivém vysvětlení pojmů, přesto by měli, zvláště křesťané, zůstat přáteli, vždyť jsou jedno v Kristu. Někdo namítne, že není nutné se o těchto věcech dohadovat, že to není podstatné. Člověk je zde ale od toho, aby přemýšlel, bádal, aplikoval poznání, a je-li křesťan, aby se nechal vést Duchem svatým. Jenom tak děti dospívají.

Dopis čtenáře pokračuje, že člověk nedědí specifické hříchy svého otce nebo matky. S tím souhlasím, a dodávám, že ani za ně nemůže nést zodpovědnost. Člověk ale dědí, má vrozenou hříšnou způsobilost od Adama. Člověk nevyhnutelně, svobodně, a bez nátlaku hřeší - v souladu se svým chtěním, tedy vůlí. Naše učenlivost v oblasti dědičného hříchu je výsledkem skutečnosti, že člověk přichází na svět s hříšným srdcem, zděděným po rodičích a Adamovi. Všichni víme, že ctnostem se musíme učit celý život, hřešit a zlobit dovede každé dítě a jen se ptáme, kde se to v nich bere? Otázkou zůstává, do jaké míry jsme hříchem prostoupeni. Existují dva tábory názorů:

(1) První tábor věří, že hřích neprorostl člověkem úplně skrz naskrz, člověk je jen duchovně nemocný, v člověku je trochu dobra, Bůh tuto dobrotu oceňuje a dovoluje nám na své záchraně spolupracovat skutky nebo skutkem víry;

(2) Druhý tábor věří, že hříšný člověk je duchovně mrtev, duchovně naprosto nemohoucí, proto na svém znovuzrození nemůže s Bohem ani spolupracovat; veškerá záchrana vězí pouze a jenom v úplné Boží Svrchované Milosti.

Tak, a co teď?! - máme zde dva zcela rozdílné názory! Ujišťuji vás, že během posledního dvoutisíciletí bylo napsáno na toto téma množství knih, které křesťany dodnes rozdělují. V Holandsku z toho vznikla málem válka. Společně se v našich pořadech zamyslíme nad tím, zda je člověk naprosto zkažen nebo ne. Naše chápání lidské duchovní neschopnosti, zda máme co do činění s duchovní chorobou, nebo zda jde o duchovní smrt. Zamyšlení nad touto důležitou otázkou ovlivní naše chápání způsobu spásy člověka. Převratně také ovlivní náš pohled na Boha, na Jeho svatost a svrchovanost.

Vysvětleme si nejprve pojem "Úplná neschopnost nebo zkaženost". Takové prohlášení zní velmi odpudivě, obzvláště, když za hříchem zkažené osobnosti dosadíme naše nejbližší a sami sebe. Všichni jsme ochotni přiznat určité charakterové nedostatky, ale úplnou zkaženost? Kdo z nás se nerozplývá nad novorozeňátky, znamená to, že i ona jsou dědičně předurčena a mají v sobě vrozenou zkaženost po rodičích? Existuje vůbec lidské dobro? Jistě. Vždyť, když k vám přijdu na návštěvu, věřím, že mi do jídla nenasypete jed. Věřím pilotovi, že má smysl pro odpovědnost a nerozhodne se schválně havarovat. Důvěřuji lékaři a odevzdám se do jeho péče, jsem přesvědčen, že je to dobrý člověk a dobrý specialista, a že mne odoperuje, aniž by mne zlomyslně poškodil. Ano, lidé konají dobré skutky - a není jich málo. Kdybychom nekonali dobro, nemohli bychom vůbec přežít a lidský rod by dávno vyhynul. Naprostou neschopností nebo zkažeností rozumíme to, že hříchem je ovlivněna každá schopnost člověka: tělesná, duševní, citová, rozumová i schopnost rozhodování. Hříchem je zasaženo vše, ale ne do maximální míry. To jistě platí i o celé přírodě. Kdyby bylo zasaženo vše a maximálně, pak by bylo vše zničeno. V člověku i v přírodě jsou zachovány zbytky dokonalého stvoření. Proto mi nepodáte jed místo soli, proto mě lékař nenechá umřít, proto mohu volit mezi skutkem lásky a nenávisti. Přemýšlejte o člověku, je duchovně mrtvý nebo jen nemocný?