2. Úplná zkaženost člověka

Nejprve si zopakujme, co myslíme pod pojmem "naprostá zkaženost" člověka a světa. Když mluvíme o naprosté zkaženosti, myslíme tím, že lidská povaha, charakter, podstata, přirozenost a ani nevím, jak to nejlépe vystihnout, je porušená, zvrácená a zasažena hříchem. Ani jedna stránka kvality naší osobnosti nezůstává ve své dokonalé podobě. Naprosto každá schopnost člověka je zasažena: tělesná, duševní, citová, rozumová i schopnost volby, jak se rozhodovat, je změněna. Přídavné jméno "naprostá" znamená, že hříšník je zkažen, co se týká jeho činů nebo myšlenek. Určující přídavné jméno "naprostá" znamená, že každičký člen, každý prvek celého člověka, ať tělesného, citového, duševního, rozumového, volícího atd. je do jisté míry, více nebo méně ovlivněn hříchem. Ještě jednou; naprostá zkaženost tedy není maximální zvrácenost všeho; je to větší nebo menší zvrácenost všeho, tedy celého člověka, naprosto každičké součástky člověka i vesmíru, do posledního atomu toho světa, který byl na počátku svěřen Adamovi. Jestliže se následkem hříchu přetrhl jenom jeden článek duchovního řetězu, potom celé připoutání k Duchu Božímu je přetrženo. (Vše si později dokážeme biblickými verši.) Následek přetrženého spoje s Bohem je naprostá duchovní neschopnost, což je duchovní padlost do té míry, že člověk je naprosto neschopen učinit cokoliv, pokud se jeho spásy týká. Této definici musíme rozumět, abychom se domluvili, abychom mluvili o témže, když řekneme - naprostá zkaženost. Tím vůbec nepopírám, že všude kolem nás je mnoho lidí, kteří mají spoustu ctností, jestliže na ně pohlížíme z lidského hlediska. Dobrých lidí je opravdu hodně. Mějme ale na paměti, že z Božího hlediska jsou všichni lidé, do posledního, naprosto zkažení, tak jak jsme si tento pojem výše vysvětlili. Přirozený člověk je otrokem hříchu, je hříchem vlastněn. Důsledek vrozené, tedy zděděné hříšné podstaty je, že přirozený, tělesný člověk je sám o sobě zcela neschopen udělat cokoliv, co by bylo duchovně správné. Z toho vyplývá, že člověk není svobodný, protože je otrokem hříchu. I otrok může být dobrovolným služebníkem hříchu, ale není svobodný. Člověk hřeší svobodně, hřeší v souladu se svojí vůlí, protože chce hřešit, a nikdo, kromě jeho vlastního srdce, jej k hřešení nenutí, ani satan. Toho nespasený člověk poslouchá dobrovolně, protože je jeho synem. Lidské srdce je zvrácené následkem Adamova pádu. Člověk má svobodu sklízet jen to, co je zaseto v jeho srdci, a to je zlo. Člověk nemá volnost, aby své srdce naplnil dobrem, Duchem Božím. Tuto volnost má jenom Bůh. Přirozený, tedy z ženy narozený člověk, nechce vidět pravdu a není schopen se spasit, ani po opravdové spáse, v níž je aktivní jen Bůh, netouží. Opravdová Boží spása člověka vylučuje, vylučuje lidské zásluhy z pochopitelného důvodu - aby se nikdo nechlubil. Nespasený člověk žije v bahništi hříchu a má svobodu vybírat jen z bahna. Nemá volnost ani touhu bahniště opustit. Tuto duchovní svobodu rozhodování, opustit bahniště, zvolit si duchovní dobro, tj. Boha, jsme všichni ztratili Adamovým pádem. Ztratili jsme i tělesnou volnost nestárnout a nezemřít, protože mzdou hříchu je smrt. Adamův pád nás zotročil duchovně i tělesně. Naše zotročení je vrozené, protože v Adamovi jsme všichni zhřešili. Volností tedy není svévolné soběstředné dobývání vlastního prospěchu. Nejsme svébytní, proto opravdovou volnost nalezneme jen ve Stvořiteli, kterého jsme Adamovým pádem ztratili i s volností.

Bůh stvořil dokonalého člověka. V Adamově srdci, podstatě, jádru, nebylo žádné chyby, ani zvrácenosti. Adam měl volnost a nebyl otrokem zla a hříchu. Mohl si přirozeně svobodně zvolit Boha nebo sebe; Boží svébytnost nebo lidskou závislost; dobro nebo zlo; volnost v Bohu nebo otroctví Satanu. Uposlechl svobodně bez jakéhokoliv vnějšího nátlaku Satana, pozbyl volnost, a Satan se stal duchovním otcem veškerého lidstva, protože Adam nás zastupoval. Tak bylo celé lidstvo strženo do duchovní smrti, oddělenosti od Boha, a do pozvolného tělesného umírání. Adamovým pádem jsme všichni ztratili volnost, tedy schopnost učinit správné duchovní rozhodnutí. Všichni máme svobodu volby, ale naše nevolnictví nám nedovolí zvolit duchovní dobro nad zlem. Naše svoboda se uplatňuje jenom v rámci duchovního zla, v rámci nevolnictví, v rámci bahniště. Naše svoboda znamená, že hřešíme z vlastní vůle, nikdo nás nenutí, abychom hřešili. Nikdo nenutí špatný strom, aby nesl špatné ovoce, přesto je nese, protože nemá jinou možnost.

Řekli jsme, že naprostá zkaženost spočívá v tom, že zkáza zachvátila do jisté míry naprosto všechno, tedy i volnost svobodné Adamovy vůle. My jsme zkažení ve všem, proto už nemáme schopnost, nebo volnost, vyvolit dobro, tak jako měl Adam před pádem. Proto spása naprosto zkaženého člověka nespočívá v tom, že si vyvolíme Boha, ale v tom, že si Bůh vyvolí nás. To je biblické.

Naše chápání lidské zkaženosti zcela ovlivní naše chápání spasení, znovuzrození, regenerace, obřezání srdce atd.

Jestliže věříme, že je naše duchovní zkaženost naprostá, potom musíme věřit, že je naše znovuzrození nebo regenerace jednosměrné - monergické, nepodmíněné Boží rozhodnutí z milosti, na němž nemůžeme s Bohem spolupracovat. Nemůžeme se rozhodnout, ani učinit skutek víry, protože jsme naprosto zkaženi. Jinými slovy; věříme, protože nás Bůh bezpodmínečně bez zásluh a z milosti znovuzrodil.

Jestliže ale věříme, že je naše duchovní zkaženost jenom částečná, potom musíme také věřit, že je naše znovuzrození nebo regenerace dvojsměrná synergická cesta spolupráce mezi Bohem a člověkem. Náš dobrý skutek, náš skutek víry, naše rozhodnutí, nejsme přece naprosto zkaženi, podmiňuje a zaručuje Boží závazek nás spasit. Jinými slovy, protože mi zbývá trochu volnosti v duchovní oblasti, proto mohu věřit, proto se mohu pro Boha rozhodnout, a Bůh mě spasí.

Jak vidíme: Jedni věří, protože byli spaseni; druzí věří, aby byli spaseni. První věří, že jsou v hříchu mrtvi; druzí věří, že jsou v hříchu nemocní. Učení o naprosté nebo částečné duchovní zkaženosti člověka způsobuje různé učení o spáse. Vidíme, že se nezabýváme teologickými zbytečnosti, ale důležitými otázkami, jež mění pohled na Bohu. Proto si teď naprostou duchovní zkaženost dokážeme biblickými verši.

Jak jsme již řekli, Adamovým přestoupením se všichni lidé rodí v hříchu a jsou přirozeně, vrozeně, dědičně, duchovně mrtvi, odděleni od Boha, a jsou ďáblovými dětmi. Aby se stali Božími dětmi, musí se znovu narodit z Ducha.

Bůh Adama varoval, aby nejedl ovoce ze stromu poznání dobra a zla, jinak duchovně zemře, bude oddělen od Boha. Jak již víme, v oblasti vůle to je ztráta volnosti činit duchovně správné rozhodnutí, což je nevolnictví hříchu.

I nevěřící ví, že Adam prosadil sám sebe místo Boha, ačkoliv nemusel, protože měl ještě volnost. Tím uvrhl celé lidstvo do duchovní smrti, protože byl naším zástupcem.

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5,12)

Zde nad jakoukoliv pochybnost vidíme, že hřích a smrt zasáhly vrozeně všechny skrze jednoho člověka, totiž Adama. Na dědičnosti našeho hříchu stojí totiž naše spása:

Díky za dědictví hříchu a smrti v tomto padlém stavu. Vždyť to podmiňuje dědictví spravedlnosti a věčného života. Kdybychom nebyli v hříchu a smrti zastoupeni Adamem, potom bychom nebyli ve spravedlnosti a věčném životě zastoupeni Pánem Ježíšem Kristem. Kdo tvrdí, že náš hřích není vrozený skrze Adama, ten může také tvrdit, že nezdědíme Boží zaslíbení skrze Pána Ježíše Krista, že nebudeme urození!