2. Úplná zkaženost člověka

V minulých pořadech jsme si objasnili, že lidský hřích a smrt jsou všem lidem dědičně vrozené. Všichni jsme zhřešili společně s Adamem, protože každý člověk z Adama pochází:

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5,12)

Pokračujme v naprosté zkaženosti stvoření, které bylo dáno Adamovi ke správě. Naprostou zkažeností rozumíme, že naprosto všechno, každý prvek Adamova světa je do jisté míry zasažen, tedy i naše schopnost rozhodování. Člověk, zrozený ze ženy a zplozen mužem, je od narození naprosto hluchý k duchovní pravdě. Všichni lidé bez našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista, bez Jeho osvícení, chodí ve tmě:

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3,19)

Musíme si uvědomit svoji naprostou neschopnost v duchovní oblasti. Kdybychom byli jen částečně duchovně schopní v pravdě, potom by Bůh nemusel posílat na zem svého Syna. Mohl by jednoduše použít naši částečnou duchovní pravdu. Jenže my vězíme přirozeně od narození v duchovní lži, jsme totiž zvráceni do sebe a odvráceni od Boha. Největší duchovní lež je pýcha, tj. doufání třeba i jen částečné ve své autonomní Já.

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Římanům 8,7-8)

Pravda je celistvá. Pravdu nemůžeme mít jen trochu. Zde jde přece o duchovní narození, jde o stvoření nového, duchovního člověka. Žena také nemůže být těhotná jen trochu. Je to černobílý problém. V Adamovi jsme byli duchovně potraceni všichni, do posledního. V takovém stavu jsme naprosto duchovně nezpůsobilí přijmout duchovní pravdu. Z přirozenosti známe jen duchovní lež, která vyhovuje naší pohmožděné "svobodné" vůli. Veškerá duchovní pravda je pro nás nepřijatelná, protože nejsme vrozeně uzpůsobeni ji přijmout. Nemáme v našem hříchem zotročeném srdci patřičné duchovní závity, do kterých by Bůh mohl svoji Pravdu vešroubovat. Jsme duchovně mrtvi, odděleni od Boží pravdy. Člověk má vrozenou neschopnost pochopit Boží pravdu. Ve své lidské přirozenosti chápe jen deformaci duchovní pravdy, jen naprostou duchovní lež. Zde je důkaz:

Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1. Korintským 2,14)

Nikdo, kdo slyší o spáse, ji nemůže přirozeně přijmout, pakliže mu Bůh neobřeže srdce. Jen ten, koho Bůh znovuzrodí, dostane Božího Ducha, a v souzvuku se svojí obrozenou vůlí pochopí a uvěří. Pavel nabádal křesťany, aby nežili jako pohané. Ti totiž mají zatemnělou mysl. Každý bez Pána Ježíše Krista je pohan bez světla, a jak Pavel dále dosvědčuje, pohan žije přirozenou bezuzdností. Pohan nezná hranice své náruživosti. Pohan se neustále propadá:

To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ. Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci. (Efezským 4,17-19)

Jak vidíme, pohan neví a sám od sebe nikdy nemůže ani vědět, protože má vrozeně zatvrzelé srdce. Jen Bůh svojí milostí osvětluje srdce pohanům. Všichni osvícení a posvěcení svatí bývali kdysi bez výjimky pohany a chodili ve tmě jako ostatní:

I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. (Efezským 5,8)

Každý křesťan se narodil v duchovní tmě. Tělesný, přirozený člověk, který není Bohem uschopněn znovuzrozením a vírou, se nemůže sám od sebe stát světlem, protože má vše poskvrněné:

Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. (Titovi 1,15)

Nyní ale přicházíme ještě k choulostivější pravdě. Bůh, jak víme, jedná jen s dvěma skupinami lidí. S dětmi Božími, a s dětmi toho Zlého, biblicky řečeno, s dětmi ďáblovými, s dětmi tohoto světa. Mně se tyto výrazy nelíbí jako komukoliv jinému, ale Bible je v této otázce dočista jasná. Každý člověk se rodí jako otrok, který poslouchá vládce nadzemských mocností, tedy toho Zlého ďábla. I ten, kdo je dnes křesťan, patřil tomu Zlému, byl dítětem ďábla. Zde je důkaz:

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. (Efezským 2,1-2)

Nepředstavujme si pod ďáblem nějakého kozího mužíčka. Ďábel je nejprotřelejší, a kdykoliv jenom trošku zalžu, tak jej poslouchám. Přirozený světský člověk mu vrozeně patří, je jeho otrokem, je cele jeho dítětem, má volnost v tom Zlém

Víme, že jsme z Boha, kdežto celý svět je pod mocí Zlého. Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1. Jan 5,19-20)

Kdo tedy není v Ježíši Kristu, ten je ve světě, a celý svět je v moci toho Zlého. Je to nejnepříjemnější pravda. Pán Ježíš v podstatě řekl: kdo miluje mne - je Božím dítětem; kdo mne odmítá - je ďáblovým dítětem. Nemohu než předložit Bibli:

Ježíš jim řekl: "Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8,42-44)

Pavel píše svému učedníkovi Timoteovi, Kristův služebník...

Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2. Timoteovi 2,25-26)

Křesťané se tedy mají jen vlídně podělit o Krista s odpůrci ze světa. Jejich spása, odvrácení od konání ďáblovy vůle a nástrah, jak verš jasně prozrazuje, není v jejich, ale v Božích rukách. Člověk je otrokem hříchu. Otrok musí pracovat pro svého pána, otrok se z otroctví nemůže sám vykoupit. Otrokářem světa je ten Zlý - ďábel; člověk jej dobrovolně v souladu se svou vůlí poslouchá, má v něm volnost.

Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. (Jan 8,34)

Každý člověk hřeší. I ti, kdo jsou již Božími dětmi, mohou zhřešit, ale nejsou již hříchem zotročeni jako kdysi:

Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Titovi 3,3)

Další verš toto motto jen posílí:

Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; (Římanům 6,20)

Mít svobodu od spravedlnosti znamená mít volnost ve Zlém, svobodně uplatňovat vůli jen v nespravedlnosti. Spravedlnost je správnost žití. Svoboda není v žádném případě, že bychom si mohli dělat, cokoliv co se nám zlíbí. Tomu se říká zvůle. Svoboda je, když dobrovolně, v souladu se svojí vůlí, děláme to, k čemu jsme předurčeni. Svoboda je radost. Jsem-li předurčen hrát dobře hokej, jsem tím svobodnější, čím více se řídím pravidly hry, protože nepřerušuji hru a nejsem tak často vylučován. Omezení svobody přichází tehdy, když si dělám, co chci, a ne to, k čemu jsem předurčen. Kdyby se hudebník nepodřídil pravidlům harmonie a notám, taky by jeho předurčená svoboda muzicírovat brzo skončila. Toto platí vždy a všude. Člověk byl předurčen, aby miloval Boha a bližního; nekradl, nelhal, nezabíjel (ani nenávistí), nesmilnil a nezáviděl (nedychtil). Adamovým neuposlechnutím jsme všichni zhřešili, ztratili jsme volnost hrát v Božích mantinelech a získali jsme volnost hrát v mantinelech toho Zlého. Stali jsme se otroci na kluzišti toho Zlého. Přemýšlejme o tom!