7. Úplná zkaženost člověka

Vím posluchači, že jsem se v posledních šesti pořadech pohyboval po tenkém ledu lidské přízně. Řekli jsme, že veškeré stvoření dané pod správu Adama je extensivně naprosto zkaženo, tj. každá jeho složka je zasažena lidským pádem. Hned jsme ale dodali, že intensita zasažení všech složek není naprostá, ale různá. Dále jsme stanovili, že přirozený člověk, ačkoliv má svobodnou vůli, nemá volnost, je otrokem hříchu, je duchovně mrtev. Duchovně mrtvý člověk tedy má svobodu nést dobré duchovní skutky, ale nemůže, není schopen, nemá totiž volnost, protože je otrokem hříchu, a miluje svobodně bez nátlaku nespravedlnost. Záchrana tedy spočívá pouze a jenom na Boží svrchovanosti.

Křesťanské reformované učení o absolutní Boží svrchovanosti ve veškerém hmotném viditelném stvořeném ruchu, a duchovním neviditelném stvořeném ruchu, se nazývá předurčení nebo predestinace. Zde se vznáší často vehementně vyslovovaná námitka, že úplná Boží svrchovanost, včetně otázky znovuzrození, není nic jiného než fatalismus. Pojďme a proberme toto nedorozumění spolu.

Mezi Božím biblickým předurčením a pohanským fatalismem je jenom jeden styčný bod; oba předpokládají absolutní jistotu všech budoucích událostí. A tím veškerá další podobnost naprosto končí. Základní rozdíl mezi nimi je, že fatalismus vůbec nepočítá s osobním Bohem. Boží biblické předurčení zaručuje, že se všechny události naplní, protože nekonečně moudrý, mocný a svatý Bůh udržuje veškerou viditelnou i neviditelnou historii v běhu podle Svého plánu za daným cílem. Fatalismus učí, že se veškeré události naplní skrze působení jakési slepé, neinteligentní, neosobní, bezmorální síly, která je nerozlišitelná od fyzikální nutnosti. Tato síla unáší celou bezmocnou historii v nevyprostitelném objetí, jako divá řeka kus větve. Boží biblické předurčení učí, že Bůh měl na věčnosti ve svém nepřístupném světle, ve kterém přebývá, jistý plán, který ve stvořeném čase a prostoru, tedy v historii, realizuje skrze řád, který ustanovil; nic se tedy neděje nahodile. Nahodilost by byla mimo Boží kontrolu a omezovala by Jej, sesadila by Jej z trůnu absolutní svrchovanosti. Předurčení učí, že všechny Boží výnosy jsou osobní, rozumné a zakotveny v Boží absolutní moudrosti. Bůh ustanovil Svůj významný historicky věčný cíl, ke kterému celé svoje stvoření v čase a prostoru naviguje jako kapitán zaoceánskou loď. Boží předurčení je účelový plán, který je inteligentně realizován řízenou plavbou oceánem historie. Pohanský fatalismus je nahodilé divoké zmítání peřejemi jakési blíže neurčené neosobní síly.

Hlavní cíl Bohem řízeného předurčení je nejprve Jeho Sláva, a potom dobro jeho lidu. Fatalismus úplně vylučuje všechny konečné cíle a účely historického pohybu. Fatalismus odebírá kormidlo z rukou nekonečně moudrého Boha, a předává je do rukou slepé nutnosti. Veškerá historie lidstva a vesmíru je ve fatalismu ovládána neznámou neodolatelnou silou, proti které nemá smyslu se postavit, nebo proti ní reptat. Fatalismus vede k nečinnosti a k poraženectví. V Božím předurčení je svoboda a odpovědnost člověka plně zachována. V Božím oceánu jistoty Bůh předepsal každému člověku svobodu rozhodování. Fatalismus však popírá jakékoliv svobodné rozhodnutí, protože fatalismus je víra v neosobní sílu, která nezná rozměr svobody a mravního rozhodování. Fatalismus vede ke skepticismu a zoufalství, protože fatalismus je bezúčelový a bez cíle. Bohem předurčená jistá historie má ten nejmoudřejší cíl, protože vede k Jeho věčnému království, k Jeho oslavě, a k dobru Jeho lidu. Dobro Božího lidu vězí v tom, že oslavuje láskou Boha. Každá lidská činnost, třeba stavba domu je předurčena cílem. Dělníci na stavbě pracují svobodně, používají svůj talent, protože svoboda je dělat svobodně to, k čemu jsme byli Stvořitelem předurčeni. Bez předurčení žádná svoboda neexistuje. Fatalismus je otroctví. Boží předurčení se od fatalismu liší stejně, jako se liší činnost člověka od činnosti stroje. Boží předurčení nejlépe vystihuje následující uklidňující verš:

Ta hrůza, kdyby byla historie určována autonomním chtěním omezených a hříšných lidí! To by byla zoufalost nad zoufalost. Kam bychom spěli? My nejsme počátek, nemůžeme být ani konec. My nemáme absolutní a totální přehled jako Bůh. Kdyby Bůh nenadekretoval, co se má dít, lidstvo by se už dávno se svojí neslavnou tzv. svobodnou vůlí sprovodilo ze světa. Skutečná svoboda existuje jen v Jeho předurčení, jinak je naše svoboda jen nekontrolovaný chaos jakési kosmické síly. Bůh je u kormidla jisté historie:

Materialistický ateismus nemůže být jiný než fatalistický, protože odmítá Boha. Bezbohá společnost nemá vůbec tušení, kam se žene. Panteismus, panenteismus, mezní deismus, nemohou jinak než být fatalismem prosáknuty, stejně jako deistické systémy mrtvého boha. Kde chybí osobní svrchovaný Bůh, tam padá předurčení s osobní svobodou, a nastupuje zotročující fatalismus s neosobním osudem. Islám je silně fatalistický. To by bylo ale téma na celý pořad.

Luther, který souhlasil s Augustínem, Kalvínem, Chemnitzem, Pascalem, Edwardsem a jinými v doktríně Boží absolutní svrchovanosti, tedy v Božím předurčení, vyslovil velmi zajímavou myšlenku, totiž, že univerzálně rozšířená znalost fatalismu mezi pohany po celém světě je důkazem, že znalost Božího předurčení, vševědoucnosti a všemocnosti, zůstala v podvědomí pohanů stejně silně jako podvědomí existence jakéhosi božstva. Snad není lidského pohanského kmene, který by neznal jakési božstvo a jakousi formu fatalismu.

Fatalismus je naprosto sebeporážející systém. Kdyby všichni fatalisté byli konzistentní, kdyby dodržovali to, v co věří, dávno by již všichni vymřeli. Dáme slovo fatalistovi: Jestliže mám dnes zemřít, je zbytečné, abych jedl, protože zemřít dnes je můj osud. Vlastně, nemusím ani jíst, i kdybych měl žít dalších padesát let, protože žít ještě padesát let je můj osud. Kdo ztotožňuje pohanský fatalismus s biblickým Božím předurčením, s Jeho svrchovaností, ten uráží Boha. Délku života každého člověka předepsal Bůh:

Bůh nepředurčil jenom cíle, ale veškerou spleť prostředků, které k dílčím cílům vedou. Přesto nám ponechal svobodu a zodpovědnost. Jestliže Bůh vynesl, že budu žít, pak také vynesl, že budu jíst, a že neutrpím smrtelný úraz. Bůh má s každým svůj zvláštní plán. Každý tvor i andělé jsou Božími zaměstnanci. Cožpak stavitel nemá plány se svými zedníky, tesaři, instalatéry atd.? Nebo nás řídí neosobní determinismus - osud? Jsme přece v rukách laskavého Boha, Stavitele, Mistra, našeho Stvořitele a Zaměstnavatele! Nedovedu si představit tu beznaděj, kdyby se mnou neměl Bůh Svůj svrchovaný plán a musel bych sám svrchovaně bez Boha rozhodovat, co se sebou. Co by bylo moje měřítko? Co by bylo mým záchytným bodem? Osud? Toužím po jeho předurčeném plánu pro mne, abych mohl vychutnat svobodu rozhodování, splnit úkol, ke kterému mne Bůh předurčil! Bez předurčení neexistuje žádná svoboda. Chci hrát v Jeho orchestru, a svobodně se podrobím zákonům Jeho harmonie, k tomu mne stvořil a předurčil. Miluji Jej. Nenávidím osud. Boží svrchované předurčení a fatalismus jsou protiklady.

Naše nesvébytnost nemůže nikoho povolat, nikoho, ani sebe! Tak často křesťané vzdorují Božímu svrchovanému předurčení, že prý nejsou loutky. Jsou snad dělníci na stavbě loutkami? Nenesou snad zodpovědnost v rámci své autority?

Fatalismus se v konci konců vždy musí rozejít s rozumem a účelem. Boží svrchované předurčení učí, že Bůh stvořil všechno, včetně naší rozhodovací schopnosti, Jeho absolutně moudrá prozřetelnost prostupuje vše. On je absolutně svobodný, a nás stvořil svobodnými v rámci naší omezené předurčené přirozenosti. Nebo jsme se snad předurčili sami? Přátelé, je nekonečně moudřejší být v Bohu, než v sobě.