1. Boží Svrchované vyvolení

Budeme hovořit o Bohu. Lidé, musíme pochopit, kdo je Bůh. Pouze tehdy a jen tehdy, když absolutně vyvýšíme Boha, který má prvenství ve všem, se nám začne spousta věcí vyjasňovat. I hodnota člověka je přímo úměrná Boží slávě, protože člověk je stvořen k Božímu obrazu. Jistě, konečný nikdy nepojme Nekonečného, ale bude nám jasněji. Sklenička nikdy nepojme oceán. K Bohu musíme vždy přistupovat v naprostém úžasu a s třesením, protože jsme hříšníci. Jsme někdo, jenom a jenom proto, že jsme v Pánu Ježíši Kristu. Svatí muži, když se střetli s Bohem, a uvědomili si Jeho absolutní Majestát tváří tvář své hříšnosti, tak se třásli. Ať to byl Mojžíš, Ezechiel, Petr, Jan nebo další:

Jen myšlenka na Boha, na Jeho moc a slávu by nás měla znehybnět, zrychlit tep a zavřít nám ústa. On je přece On! Bože, ať pochopíme Tvoji velikost. Dej, ať chápeme, že Tvé cesty nejsou naše cesty. Ať konečně pochopíme slova: "Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi".

Boží naprostá svrchovanost je věčné téma, které Boha navýsost oslavuje. Nikdy bychom jej neměli vyčerpat. My všichni jsme byli stvořeni k jednomu účelu, z něhož všechny podružné účely naší existence vyplývají. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom oslavovali Boha. To je smysl naší existence - oslavovat Boha. Čím více Boha oslavujeme, čím více se o Něm dovídáme z Jeho Slova, tím se stáváme na Něm závislejší a proto svobodnější. Už jsme si vysvětlili, že svoboda je harmonie s účelem, ke kterému jsme byli stvořeni. V knize Zjevení vidíme dvacet čtyři starce, kteří představují Boží lid vykoupený Bohem, ukřižovaným Pánem Ježíšem Kristem:

I koruny našich "zásluh" patří Bohu a ne nám. Jsme závislí cele na Něm. Nic není z nás, vše má původ v Něm, a patří to Jemu! Být v Bohu každou vteřinu bytí je svoboda svobod.

Boží sláva patří jen Bohu a nikomu ji nedá. Poslechněme si, jak Hospodin hovoří ke Svým povolaným, k Pravému Izraeli:

Obšírně jsme se již zabývali naprostou lidskou zkažeností. Bůh tady není od toho, aby slepoval naše hříchem zdeformované životy skrze jakousi sentimentální lásku k nám. Na hříchem prolezlém člověku totiž není nic žádoucího. Bůh je láska, a proto své ovce očišťuje kvůli sobě samému, a ke své slávě. On se rozhodl kvůli sobě nás milovat - ne z povinnosti, ale z vlastní vůle. Bůh není nucen nikým a ničím. Nic jej neomezuje ani nenutí. On je nekonečná bytost ve všech vlastnostech. Takto se musíme na Boha dívat. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi! Proto jsme k Němu a Jím puzeni v bídě našeho hříchu, proto se chvějeme, abychom byli Jeho!

Lidé, skloňme se před Ním! Zapomeňme na svoji vůli! Vzdejme mu veškerou slávu za naší spásu! Řeč Pána Ježíše Krista byla pro mnohé Jeho učedníky hrozná, jak zaznamenal Jan. Kdo jí mohl poslouchat tehdy i dnes? Ježíš znal jejich mysl,

Tak se vyvíjel Jeho vztah s učedníky. Když Ježíš Kristus vynesl Svoji dekretivní vůli, a Pán má právo vydat výnos - jinak by nebyl Pánem, že nikdo k Němu nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce, tak se mnoho učedníků vzbouřilo a přestali s Ním chodit. Když Martinu Lutherovi teologové vytýkali, že by se Boží Svrchovanost vyvolení měla méně vyzdvihovat, protože pobuřuje a odpuzuje od Krista potenciální věřící, Luther odpověděl: "Ať je tomu tak". Ať jsou pobouřeni. Pán Ježíš pobuřoval svými výroky také. Pobouřil stejně jenom ty, které pobuřuje pravda, že vše, včetně záchrany, je ve všem všudy Boží dar, práce a vůle. Bohu nelze zkřížit plány naší taktikou.

Situace se ale dál vyhrotila. Oblékněme si na chvíli Petrovu kůži. Ten se zbylými učedníky viděl odchod těch, kterým se Ježíšova slova zdála být hrozná a nepřijatelná. Jistě by v nás hrklo, kdybychom byli na jejich místě. I pro zbylé učedníky to byla těžká řeč, jako je dnes pro nás. A teď si představte, že v této těžké, patrně zaražené chvíli se na ně Ježíš obrátí a

Petrovi bylo jasné, že není jiného východiska než Pán Ježíš Kristus. Petr pochopil, protože měl už nové srdce, že východisko je neměnné, protože je plně v rukách Božích a ne lidských! Věřím, že zde byl očividně použit princip - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Kdybychom byli svědky této události, buď bychom odešli, nebo bychom se chvěli - proč právě já mám to privilegium se chvět; třetí cesta není! Kdo jsem, že právě za mne Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži?! Kdo jsem, že právě mne Bůh dal, abych byl přitáhnut ke Kristu. Zde se snoubí nesmírná radost se strašným chvěním - proč právě já?! Tak se Bůh stává nekonečně velikým a vším v našem srdci. Aktivně se radujme a chvějme; tak víme, že jsme v Jeho vůli, že si nás vystrojil pro sebe a kvůli sobě. Jestliže odporujeme Boží dekretivní vůli, potom stále podléháme omylu, že Boží vůle je podmíněna naší vůlí. Jinými slovy, že člověk může Boha omezit, že Bůh může také někdy prohrát.

Podívejme se ještě na souběžný verš, který se týká Božího bezpodmínečného vyvolení.

Nás zde bude zajímat sloveso "přitáhnout". Nejprve si uvědomme, že není nikdo, kdo by hledal Boha, tak je to napsáno v Písmu. Naše zkaženost v naprosto všech oblastech bytí nám to nedovolí. Proto musíme být pracně přitaženi, doslovně přivlečeni. Toto sloveso "elko" rozhodně neznamená "přemlouvat", jak jsem se kdysi domníval, protože "přemlouvání" počítá s rozhodnutím přemlouvaného. Sloveso "elko" je také použito v následujícím verši:

Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí (elko) vás před soudy? (Jakub 2,6)

Zde je "elko" přeloženo jako "vláčet". Vláčení jistě neznamená jemné přemlouvání, ale jistou tvrdost práce. Druhý výskyt tohoto slovesa je v tomto verši:

Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli (elko) je na náměstí před městskou správu. (Skutky 16,19)

Zde je "elko" přeloženo jako "vléci". Zase, význam je hodně vzdálen jakémusi jemnému přemlouvání. Ježíšova záchranná akce byla totiž ta nejhrubší práce, jakou Bůh kdy učinil. Vyvlekl nás z hořícího domu světa. Vzal na sebe všechny naše hříchy. V žádném případě nás nevyvlekl ze spárů smrti proti naší vůli.

Za prvé, duchovně mrtvý člověk Boha nehledá ani se po Něm netáže; proto není schopen se duchovně pro Boha rozhodnout, proto o jakési duchovní vůli nemůže byt ani řeč, ta je mrtvá.

Za druhé, Bůh nám dal nové masité srdce a to už po Bohu touží. Vůle znovuzrozeného srdce je právě následovat Pána Ježíše Krista. Proto, nikdo nepřichází k Bohu proti své vůli.