2. Boží Svrchované vyvolení

O Bohu můžeme povídat donekonečna, a nikdy se Jeho slávy nenabažíme. Čím víc o Něm přemýšlíme a mluvíme, tím víc jsme Jím "spoutaní". Jsme přece Jeho vlastnictvím, jsme Jeho otroky. Být plně vlastněn Bohem, být v Jeho slávě, je naše maximální hodnota a svoboda. K tomu jsme byli přece stvořeni. Čím více se od Něj vzdalujeme, tím jsme nesvobodnější. Maximální nesvoboda nastane tehdy, až člověk bude mít autonomii sám v sobě, až se bude plně sytit jen sám sebou, až nebude muset brát na nikoho ohled. To je konečná ztráta, protože člověk je nejhodnotnější stvoření, je Božím obrazem! Větší hrůza není. Pojďme ale dále.

Již víme, že naprostá zkaženost zabraňuje člověku, aby se mohl sám od sebe rozhodnout a přijít ke Kristovu kříži. Proto Boží vyvolení musí být bezpodmínečné, a tím je i naprosto svrchované. Posledně jsme si řekli, že Bůh své ovce v podstatě k sobě přitáhne, doslovně přivleče, skrze svoje utrpení na kříži. Musíme si to objasnit. Kdysi jsem věřil, že Bůh - Duch svatý přemlouvá všechny lidi, aby činili pokání a obrátili se ke Kristovu spásnému kříži. Jak je ale možné, že jedni se dají přemluvit, a druzí ne? V čem to vězí?

Jestliže Bůh přemlouvá jedny účinně jí, takže věří, a druhé méně účinně tak, že nevěří; potom zase platí Jeho Svrchované vyvolení, ale jiným způsobem.

Jestliže však Bůh přemlouvá všechny stejně, potom jedni mají ve svém srdci jakousi ctnost, která uposlechne přemlouvání, a druzí tu ctnost postrádají. Jestli je tomu tak, potom se spasení mají čím chlubit, a spása není milostí, gracií, darem. Tato ctnost by musela být jednou z podmínek spásy, protože všichni spaseni nejsou. Navíc se Boží oběť stává podmíněnou lidskou snahou, jakýmsi skutkem víry.

Co by mohlo být tou ctností? Inteligence? Osvícení? Touha? Víra? Ať odpovíme jakkoliv, vždy do tohoto problému zabředneme více, a uspokojivou odpověď pohřbíme ještě hlouběji. Zatím jenom uvažujeme, k veršům se také dostaneme.

Ještě jedno přirovnání mne napadlo. V bankách a v dražších hotelech mívají bezpečnostní přihrádku, takový menší trezorek na peníze, cennosti a dokumenty. Ten se otvírá dvěma klíči. Jedním obecným, který vlastní pokladník nebo recepční, a druhým osobním, který vlastní pronajímatel trezoru. Ten první obecný klíč umožní otevření kteréhokoliv trezoru pod podmínkou, že pronajímatel dootevře trezor svým vlastním klíčem. Oba klíče musí být použity, obě podmínky musí být splněny k otevření trezorku. Ježíšova oběť na kříži by představovala první podmínku, první klíč, kterým by Ježíš Kristus umožnil všem lidem dootevřít nebeskou bránu. Nebeskou bránu by vlastně ani neotevřel; spása by nebyla dokonána! Účinnost Boží oběti by byla tedy podmíněna dalším "jednáním". Druhý klíč by představoval naše rozhodnutí, naši víru, osvícení, touhu, jakousi naši ctnost, kterou někdo jaksi má a jiný ji postrádá. Tento klíč by dootevřel nebeskou bránu a my bychom skrze skutek jakési ctnosti, ať je to co je to, vstoupili do nebe, protože by se naplnily obě podmínky. Jestliže je tedy účinnost Kristova kříže podmíněna naším skutkem víry, potom Boží Svrchované vyvolení neplatí, a Bůh je závislý na člověku. Bible ale učí, že k nebeské i pekelné bráně je jenom jeden klíč, který vlastní Svrchovaný Bůh.

Andělu církve ve Filadelfii piš: Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: (Zjevení 3,7)

Jedni věří, aby byli spaseni, víra tedy podmiňuje znovuzrození, mezi ty jsem kdysi patřil. Druzí věří, protože už jsou spaseni, k těm patřím dnes, znovuzrození tedy podmiňuje víru. U jedněch je Boží vyvolení podmíněno vírou. U druhých je víra podmíněna Božím vyvolením. Jedni věří, že je to člověk, který svým "ano" nebo "ne" rozhodne, jak bude trávit svoji věčnost. Druzí věří, že je to Bůh, který na věčnosti spravedlivě rozhodl o každém, a zanesl do knih, jak bude trávit věčnost. Je to, tuším, docela závažné téma, protože obě stanoviska mají protichůdný pohled na Boha i na člověka.

Bůh Svoji slávu nikomu nepodstoupí, to jsou slova Písma. To je směrodatnější než náš rozbor, který byl konečně také podpořen verši.

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2,8-10)

Milost, spasení, víra, vše je Boží dar, jedno nelze oddělit od druhého, všechny probíhají v čase současně, přesto jsou všechny podmíněny Božím Svrchovaným nepodmíněným vyvolením. První dvě věty tohoto verše by měly znít podle řeckého textu takto: Protože milostí jste spaseni skrze víru, a "to" není z vás, je to Boží dar; Ke kterému předcházejícímu členu se ukazovací zájmeno "to" vztahuje? K milosti, k spasení, nebo k víře? Řecká gramatika a skladba vyžaduje, že "to" se vztahuje k víře. Nejbližší překlad by měl znít: Protože milostí jste spaseni skrze víru, a "ta" není z vás, je to Boží dar; Ať se "to" vztahuje ke kterémukoliv členu z těch třech, výsledek je stejný: Milost, spasení a víra jsou Boží Svrchované dary, které nemůžeme podmínit ničím, žádnou ctností, protože duchovně mrtvý člověk žádné duchovní ctnosti nemá, právě proto, že je duchovně mrtev. Až když nás Bůh obživí, znovuzrodí, duchovně vzkřísí, regeneruje, jenom tehdy můžeme věřit a konat připravené Boží skutky. Víra potvrzuje naše spasení. Otec nás vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý obnovil srdce. Když Bůh pracuje, tak ve všech osobách. Skloňte se před Ním. Je to On, kdo vás skloní. Jenom v Něm je naděje! Kdybychom měli čekat, až se sami opravdu o své vůli skloníme, nikdy se spásy nedočkáme, protože nikdo z nás Boha nehledá. Bůh nás rozechvívá láskou a úžasem. On je všemocný Bůh!

Blaze člověku, který se stále bojí Boha, ale kdo zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. (Přísloví 28,14)

Lidé, prosím, vyvarujme se sentimentálnímu evangeliu, v kterém se neustále hovoří o Boží lásce a jak nám Bůh náš život vyspraví, jen když se na Něho s důvěrou obrátíme. Přicházejme k Němu zlomení hříchem. Hřích je naše agenda. Bůh není žádná náplast! Bůh je spravedlivý, a my všichni si zasluhujeme jen Jeho hněv. Tak Bible učí od začátku do konce. Padněme před Svatým Bohem! Zapomeňme na sebe. V nás naděje nesídlí:

Blaze chudým v duchu, Blaze těm, kdo pláčou, Blaze tichým, Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, Blaze milosrdným, Blaze těm, kdo mají čisté srdce, Blaze těm, kdo působí pokoj, Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.

Ještě několik veršů, které potvrzují, že Bůh má své vyvolené, ty, kteří jsou od stvoření světa zapsáni v Jeho knize života:

Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás, ze všech národů, jak tomu je dnes. (Deuteronomium 10,15)

Zde Hospodin mluví k národu, který má jméno Izrael, tj. "Zápasí Bůh". Bůh svoje vyvolené k sobě přitáhl nejstrašnějším zápasem, který podstoupil na kříži Sám, bez lidské pomoci, bez lidské spolupráce!

Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. (Žalmy 33,12)

V tomto žalmu opět vidíme, že je to Bůh, kdo volí, a ne člověk. Bůh nikdy nevolí celé etnikum, nevolí každého příslušníka. Přesto jsou etnika více nebo méně zakotvena v Bohu. Ta se snadno poznají, protože těm je blaze. To bychom ale museli déle rozebírat, co tím myslíme. Národ nemusí vždy znamenat etnikum. Boží lid ze všech národů tvoří jeden svatý národ, protože Boží lidé jsou sourozenci v Kristu:

Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,9)

Všichni, Žid, Řek, muž, žena, svobodný, otrok, kdo jsou v Kristu, jsou rodem vyvolení a povolaní. Milí posluchači, věřte v Ježíšovu zástupnou oběť za vás. Není to náhodou, že jste právě slyšeli tento pořad. Boží jsou jak cíle, tak prostředky.