5. Boží Svrchované vyvolení

Stále rozebíráme povšechné verše, které se nějakým způsobem dotýkají předmětu, že Bůh má Svůj vyvolený lid, Své vyvolené. Obyčejně je toto učení spojováno s Kalvínem. Jistě, Kalvín stál na straně predestinace, tedy předurčení, ale rozhodně nebyl první. Luther psal o bezpodmíněném předurčení dříve a více než Kalvín. Více než jedenáct století před Lutherem o předurčení učil Augustin. V Kalvínově díle je doktrína předurčení poměrně řídce zastoupena ve srovnání s jinými doktrínami. Žádné církevní učení kterékoliv denominace se tomuto učení nemůže vyhnout, protože predestinace je biblický termín. Poslechněme si Pavla:

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Efezským 1,3-12)

Zde se slovesa časují v podstatě jen ve 3. osobě, a co se týká nás, vše je v trpném rodě. Tak bychom se měli naučit mluvit. Namísto "uvěřil jsem", bych měl říkat, "byla mi z Boží milosti dána ta výsada, abych uvěřil". Hned bychom měli vše ve správném pořadí včetně Božího svrchovaného bezpodmíněného vyvolení, predestinace nebo předurčení.

Problém nevězí v tom, zdali Bible učí nebo neučí o předurčení; je jasné, že učí. Problém vězí v tom, co pojem predestinace tedy předurčení znamená, jak mu rozumíme.

Pro jedny je Boží předurčující plán dokonalý v tom, že se musí splnit, a nemůže se nesplnit. Boží dekretivní vůle je nepodmíněná a absolutní, jak říká následující verš:

Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (Přísloví 19,21)

Tomu naše babičky říkaly: "Člověk míní, Pán Bůh mění."

Pro druhé Bůh předurčuje chod dějin, až když předem vidí, jak se zachová člověk. Zde je Boží vůle omezena podmínkou mravního lidského rozhodování.

Předurčení nezahrnuje jen člověka, ale veškerou historii živého a neživého, viditelného a neviditelného stvoření. Předurčení, které se týká jen člověka nebo andělů, říkáme vyvolení. Boží vyvolení má dvě strany. První strana je positivní a týká se těch, kdo jsou vyvolení ke spáse. Druhá strana je negativní a týká se těch, kdo jsou Bohem pomíjeni a ponecháni volbám svého zvráceného srdce. Musíme si být neustále vědomi, že i vyvolené stádce, ponecháno na pospas samo sobě, by zasluhovalo zavržení jako všichni ostatní. Kdyby Bůh opomenul všechny, a nerozhodl by se spasit nikoho, Jeho rozhodnutí by bylo absolutně spravedlivé, protože mzdou i jen jednoho hříchu je smrt. Adam zemřel za jedno neuposlechnutí. Život vězí v bezhříšnosti. Vyvolení k životu dosáhli bezhříšnosti v Kristu, ne v sobě. Záchrana vyvolených byla Boží nejtěžší aktivní práce, když zmíral na kříži a zastoupil své v potrestání. Na záchraně svých je Bůh aktivní v záměru i akci. Co se týká zavržení, je Bůh aktivní v záměru a pasivní v akci - ponechává hříšníky jejich zvráceným sklonům, ti na svém zavržení sami neustále aktivně a namáhavě pracují, protože hřešení je těžká práce. Vyvolení k věčnému životu je positivní svrchované předurčení - projevuje se Boží aktivitou. Vyvolení k zavržení je negativní svrchované předurčení - projevuje se Boží pasivitou. Vyvolení k životu a ponechání k zavržení jsou nesouměrné, asymetrické. Tato asymetrie spočívá v Boží aktivitě v případě vyvolených a v Boží pasivitě v případě zavržených. V obou případech však vždy jde o bezpodmínečný Boží záměr. Zde je biblický důkaz:

Vám, kteří věříte, je (Kristus) vzácný, ale nevěřícím je to 'kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným', ale i 'kamenem úrazu a skálou pádu'. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni. Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,7-9)

Takové verše potvrzují podvojné předurčení. Bůh má vše v rukách, On má prvenství ve všem. Když mluvíme o vyvolení, nestačí se zmínit jen o Jákobovi, musíme zmínit i Ezaua.

...ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto, a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: 'Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl (nenáviděl).' Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.' Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9,11-13,16)

Jen na okraj. Boží nenávist není nikdy zlomyslná, ale odmítá přízeň v duchovní oblasti, což není nespravedlivé. Tyto verše dále jasně učí, že Bůh je spravedlivý. Celé lidstvo, do poslední duše sedí v cele zavržení, v cele smrti. To je spravedlivé, protože jsme již o naprosté duchovní zkaženosti řekli mnoho. Co je milosrdnější? Nechat všechny zahynout, nebo vysvobodit některé? Kdyby Bůh vysvobodil některé jen pouhým přimhouřením oka, potom by byl nespravedlivý vůči těm, nad kterými by oko nepřimhouřil. Bůh ale na sebe vzal, protože je milosrdný, zavržení některých. Stal se hříchem za ně. Byl potrestán peklem, které by jim jinak spravedlivě patřilo. Tak uspokojil Svoji spravedlnost. Milosrdnost spravedlnost neruší.

Okruh "spravedlnosti" zahrnuje vše, co je spravedlivé. Oblast "vně okruhu spravedlnosti" zahrnuje vše, co nepatří do okruhu spravedlnosti, a to je mimo jiné: (1) "nespravedlnost", která ruší spravedlnost a je zlem; (2) "milost", která neruší spravedlnost a není zlem. Bůh uděluje vyvoleným duším milost, jež je sice vně okruhu spravedlnosti, ale spravedlnost neruší. Zbytek duší Bůh ponechává spravedlnosti. Tak s nikým Bůh nejedná nespravedlivě. Vyvolení dostávají milost, která neruší spravedlnost, a zavržení dostávají spravedlnost.

Nyní přichází rozbor:

Kdyby byl Bůh jen spravedlivý a bez milosti, všichni bez rozdílu by byli zavržení, což po právu zasluhují, ale to by bylo od Boha bezmilostné.

Kdyby byl Bůh jen milostivý a bez spravedlnosti, všichni bez rozdílu by byli spaseni, což po právu nezasluhují, ale to by bylo od Boha nespravedlivé.

Bůh je spravedlivý a Bůh je milostivý. Uplatnil obě Své vlastnosti podle Své absolutně svrchované vůle, z níž se nebude nikomu zodpovídat.

Můžeme tedy říci, že předurčení, o kterém Bible hovoří, je nepodmíněné. Bůh není omezen a vázán podmínkami jako je lidské rozhodnutí v duchovní oblasti. Bůh se nedívá do budoucnosti, aby bezpečně předzvěděl, jak se kdo rozhodne a podle toho se pak zařídil. To by byl proměnný, omezený, konečný, a mohli bychom se otázat, kdo jej stvořil, protože co se mění, má vždy počátek. Bůh budoucnost předurčil. On stvořil přece věky.

Samozřejmě, podmínky ke spáse nebo k ospravedlnění jsou splněny věřícím, věřící není v žádném případě robot. Jsou však splněny jen proto, že Bůh věřícímu stvořil nové srdce, udělal z něj nového člověka, vložil mu do nitra Svého Ducha, a znovuzrodil jej.