7. Boží Svrchované vyvolení

K Bohu opravdu můžeme přijít, jen když je nám to dáno "shůry". Vše máme shůry! Všechny naše talenty. Všechny naše tělesné a duševní schopnosti. Jistě, můžeme je svobodně rozvíjet, ale nejprve musíme mít co rozvíjet. Když nemám hudební sluch, tak nic hudebně nerozvinu, i kdybych se snažil sebevíc. Když nemám Haškův brankářský talent, tak mohu trénovat dvakrát déle než Dominik a nic, než že mne po první ráně odvezou do nemocnice, ochrání-li mne Boží prozřetelnost.

Podobné to je v duchovní oblasti. Není-li mi dáno spojení s Bohem, jestliže mi neobřezal srdce, jestliže mi nestvořil nové masité srdce, jestliže mi nevložil do nitra Svého Ducha, jestliže mne neznovuzrodil, jestliže mne neprobudil k životu spolu s Kristem, jestliže mne duchovně nevzkřísil, tak se mohu namáhat sebevíc a budu se jen potácet ve falešných náboženstvích, třeba i pod křesťanskou nálepkou.

Rozvoj naší svobodné spolupráce s Bohem skrze víru podmiňující ospravedlnění, spasení, posvěcování, a uvedení do slávy; je umožněn, tedy podmíněn, jen absolutně jednostranným monergickým Božím svrchovaným a účinným povoláním, předurčením a předzvěděním v knize života.

Nemálo lidí, když vidí obzvláště věkem starší novězrozené Boží dítě, tak namítá: "Ty si většinu života světsky užíváš, pak zavoláš k Bohu, a už to máš dobré! To je snadné a bezpracné". Bible má odpověď:

Kdyby bylo vyvolení na člověku, potom mají lidé pravdu. Mohou nás právem obvinit z vypočítavosti. Vyvolení Boží mohou být světsky obviněni z čehokoliv, a pronásledováni z jakéhokoliv důvodu. Nikdo je ale nemůže obvinit z ničeho, co by jim zabránilo vstoupit do Božího království. Otec vyvolil, Syn vykoupil, Duch svatý obnovuje spravedlnost. Celé znovuzrození je jednotné Boží dílo.

Tento verš si často bezúspěšně připomínám, obzvláště když píšu. Boží vyvolení nemají být výbušní, mají být pokorní vůči bližním a neválcovat je duchovními znalostmi. Vyvolení Boží mají především budovat církev a ne sebe.

Další verš pokořuje a sráží na nulovou hladinu:

Vyvolení nejsou určeni k tomu, aby propadli Božímu hněvu. Z toho vyplývá, že jsou duše, které nejsou určeny k milosti, ale jsou určeny ke spravedlnosti. Za udělení milosti je zodpovědný Bůh; za ponechání ve spravedlivém zavržení daleko od Pána je zodpovědný také Bůh, ale za hřích je zodpovědný člověk. Spravedlnost je - zemře ta duše, která hřeší. Všichni hřešíme, protože chceme, nikdo nás k tomu nenutí. Spasení a ospravedlnění je Bohem člověku uděleno, protože člověk věří; a člověk věří, protože je Bohem nezaslouženě znovuzrozen, je nové stvoření. Nové stvoření chce věřit, a s radostí spolupracuje s Bohem.

Prozkoumejme se. Proč věříme? Protože jsme inteligentnější než ostatní? Protože máme větší hlad a žízeň po Bohu než ostatní? Protože je naše srdce duchovně citlivější než jiných lidí? Protože jsme se sami rozhodli a jiní ne? Vyvarujme se této tajné pýchy někde na dně našeho srdce. Ústy můžeme hlásat jen a jen Boží milost beze skutků, a někde v koutku duše chováme nárok na spásu, že na ni máme větší právo než "rošťáci a tuneláři" tohoto světa. Nemáme! My věříme, protože nás Bůh svrchovaně bezpodmíněně vyvolil, abychom nepropadli jeho spravedlnosti, což je Jeho hněv. Když si uvědomíme, že nás Bůh znovuzrodil, regeneroval, a nemusel, protože na to nemáme vůbec žádný nárok, není možné se neroztřást. Nevím proč zrovna já nebo vy, nevím. Vím jen, že kdo opravdu věří Boží absolutní svrchovanosti ve všem, je pro svět úplný blázen. Duchovní nepodmíněné znovuzrození svrchovaným Bohem je podle lidské logiky nevysvětlitelná pošetilost. Nepočítá totiž vůbec s lidskou vůlí, a podle lidského uvažování dělá z Boha "nespravedlivého despotu..." On je přece standard všeho, i spravedlnosti.

Naše myšlení však neobsáhne Boží myšlení. Co se nám jen zdá nelogické nebo nespravedlivé, u Boha je spravedlivé. On zná vše. Zná všechny neuskutečněné možnosti všeho, i tu jedinou možnost, která v historii skutečně proběhne. Ani jeden "atom" světa hmotného i světa duchovního mu nemůže uniknout, protože jej nejen stvořil, ale udržuje v existenci.

Podívejme se na následující verš. V něm je posloupnost duchovních událostí úplně zřejmá.

Zde vidíme, že vyvolení byli nepodmíněně předem vyhlédnuti Bohem Otcem a posvěceni Duchem, tj. do nitra jim byl vložen nový Duch Boží. Takže první je vyvolení a posvěcení Duchem. Důsledek této jednostranné (monergické) Boží akce je spolupracující (synergická) akce člověka a Boha - aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu, tj. aby věřili. Toto je kalvínské nebo augustinské stanovisko.

Kdyby platilo podmíněné vyvolení, člověk by se nejprve poslušně ze své svobodné vůle odevzdal Ježíši Kristu vírou, a potom by Bůh, protože předzvěděl toto lidské rozhodnutí, dotyčného na základě splnění této podmínky vyvolil. To ale z výše zmíněného verše vůbec nevyplývá. Toto je arminské, nebo semi-pelagianské stanovisko.

Před založením světa, ve Svém nepřístupném světle, Bůh vyvolil určité jednotlivce ke spáse. Boží vyvolení nebylo podmíněno žádným předzvěděním lidského rozhodnutí. Kdo vchází do tělesného nebo duchovního života, ten nerozhoduje o ničem, protože ještě není. Když už je Bohem stvořen tělesně, a vyvolení později zrozeni i duchovně, pak se teprve může rozhodovat jak v tělesné, tak i duchovní oblasti. Naše tělesné i duchovní narození je plně jen v Boží pravomoci, o nich svrchovaně rozhodl na věčnosti. Nikdo Boha nemůže překvapit, že by uvěřil sám od sebe.

Všimněme si, že jsme vyvolení k jistému účelu - abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Další verš je podobný:

Ten, kdo uvěří, dostal milost před založením světa. Na jakém základě? Že by Bůh předzvěděl náš skutek víry? Ne! Jediný základ naší spásy je Jeho svrchované rozhodnutí. Tím nám udělil v pravý čas znovuzrození, vložil nám do nitra Svého Ducha; právě proto chceme věřit a věříme pravdě:

Na základě naší aktivní víry, kterou jsme dostali darem od Boha, nás Bůh ospravedlní a spasí.

Ať se na naši záchranu díváme z jakéhokoliv zorného úhlu, prvenství ve všem má Bůh. Jemu jedinému buď sláva na věky.