9. Boží Svrchované vyvolení

"Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6,65-66)

Všichni kdo přichází k Pánu Ježíši Kristu, tak přichází skrze víru. Ale víra není z nás, je to dar. Bůh má prvenství ve všem - v počátcích, koncích a vším mezi tím. Nikdo se před Bohem nemůže vychloubat samonosnou vírou, nebo svébytným autonomním rozhodnutím. Ochotně se pro Boha rozhodujeme až po Boží duchovní operaci, kterou na nás bezpodmíněně vykonal, podle svého svrchovaného rozhodnutí. To je znovuzrození, regenerace, obřízka srdce, duchovní vzkříšení. Mnohé učedníky jejich mrtvost v hříchu, totiž nesvébytnost rozhodování v duchovní oblasti urážela, proto odešli. Neodejděme!

Pochopme správně. Po Boží jednostranné operaci, po znovuzrození, již člověk aktivně a svobodně spolupracuje:

Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku... Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. (2. Petr 1,5-10)

Křesťan koná dobro, protože je Bohem znovuzrozen; znovuzrozen je proto, že byl Bohem, jak jsme právě četli, bezpodmíněně povolán a vyvolen. Křesťan nekoná dobro proto, aby byl povolán a vyvolen.

Jestliže je někdo povolán a vyvolen, neznamená to, že je už na věčnosti skrze víru spasen. Víra a ospravedlnění se teprve musí dostavit, a proces posvěcování musí probíhat až do konce života:

A tak všechno snáším pro vyvolené, aby i oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši a věčné slávy. (2. Timoteovi 2,10)

Bezpodmíněné vyvolení není fatalismus, že sedíme jako pecky a ani se nehneme. Vyvolení jsou Bohem znovuzrozeni, proto s radostí věří a jejich vírou veškerá práce duchovní i sociální teprve začíná. Proto křesťana poznáte po ovoci. Kdo nenese ovoce, tak s největší pravděpodobností nebyl ani Bohem znovuzrozen. Jak jsme již řekli. Komu bylo určeno ještě 50 let života, tak nepřestane přece jíst. To by byl fatalismus. Boží předurčení zahrnuje vše - záměry, cíle i prostředky vedoucí od záměru k cíli. Jen fatalista, jen pohan může říci: "Když jsem předurčen, tak proč se mám ještě modlit?" nebo: "Když je někdo předurčen, tak nač mu hlásat ještě evangelium?" Věc se má tak, že evangelium slouží právě jenom vyvoleným. Nikdo neposlouží evangeliem ani jedné duši, která nebyla na věčnosti vyvolena. Apoštol Pavel to dobře věděl; věděl, že ač slouží všem, v konci konců účinně poslouží jen některým, jejichž výběr nemůže vůbec ovlivnit:

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy... (Titovi 1,1)

Vyvolení, kteří spějí neodvratně k cíli, se poznají tak, že se stali Božími znovuzrozenými, regenerovanými osobními prostředky. Znovu, ne aby byli znovuzrozeni, ale protože už jsou znovuzrozeni. Jeden z nejvhodnějších příkladů nám dává sám Pán Ježíš:

Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: "Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu." (Skutky 18,9-10)

Pán Ježíš zde posílá Pavla, aby mluvil a nemlčel, a kázal evangelium lidem, kteří již od věků patří Ježíši, tedy, Otec je vyvolil. Fatalista by řekl: "Nač se má Pavel namáhat, když už byl na věčnosti vyvolen? Nač má kázat evangelium lidu, který stejně patří Ježíši?" Pán Ježíš ani Jeho regenerovaní totiž nejsou fatalisté. Záměry, cíle i prostředky - to je celý Bohem předurčený rámec, v němž uplatňujeme naše volby, jako dělníci na stavbě. Boží stavba se musí dostavět. Bůh stvořil přece činnost, na jejímž počátku je záměr a na konci účel.

Doktrína vyvolení vyplývá z doktríny absolutní Boží svrchovanosti. Bůh nevyvolil pouze jisté jednotlivce ke spáse, ale všechny makro i mikro události ve světě viditelném i neviditelném, na nebi i na zemi jsou Bohem nadekretovány, řízeny a udržovány. I rozpad posledního atomu přesně zapadá do věčného Božího záměru.

I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl: "Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky. Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé. Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava. Bohatství a sláva pocházejí od tebe, ty panuješ nade vším, máš v rukou moc a bohatýrskou sílu, vyvýšení a utvrzení všeho je v tvých rukou. (1. Paralipomenon 29,10-12)

Povězte mi, jak chápete Boha, a já vám povím vaši teologii. Každý máme nějakou teologii. Doktrína Boha je vespod všech ostatních doktrín, kterým věříme. Není těžké uhádnout Jóbovu teologii. Ten Bohu odpověděl:

Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. (Jób 42,2)

Jóbovi muselo být jasné, že nikdo nemůže uvěřit bez Božího záměru. Kdyby se cokoliv ve viditelném i neviditelném světě přihodilo bez Božího záměru, vše by se zhroutilo. I ta sebenepatrnější bezzáměrná událost ve veškerém stvoření by byla jako virus v počítačovém systému. Stvoření bez záměru nemá účel a přestává být stvořením vůbec. A nebo:

Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Žalmy 135,6)

Co k takové pravdě můžeme dodat? Můžeme ji jenom prohloubit a rozšířit. Boha nemůžeme posuzovat jako člověka. Bůh je svébytný, člověk není.

Hospodin zástupů přisáhl: "Jak jsem si předsevzal, tak se stane, a pro co jsem se rozhodl, to se uskuteční... Když Hospodin zástupů rozhodl, kdo to zruší? Jeho paže je napřažena, kdo ji odvrátí? (Izajáš 14,24-27)

Když se člověk rozhodne, a má jakýsi záměr, tak k jeho uskutečnění může jen říci - uvidíme. Bůh ale říká:

Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. Od východu povolávám dravce, ze vzdálené země muže své volby. Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním. (Izajáš 46,9-11)

Bůh doslovně říká: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. Jestliže se uskutečnilo znovuzrození každého, kdo potom uvěřil, tak jen pod podmínkou platného Božího rozhodnutí. Jakákoliv uskutečněná událost, ta největší i nejmenší, proběhla jen na základě platného Božího rozhodnutí. Nic ve viditelném ani neviditelném světě se nemůže uskutečnit bez Božího rozhodnutí. To by potom bylo samovolné tvoření něčeho z ničeho, což je ateismus.

Nebo se podívejme na následující Boží princip:

Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." (Izajáš 55,11)

Když Bůh vydá svoji nařizovací dekretivní vůli, tak je nemožné, aby se nevyplnila. Musí se vyplnit, jinak by Bůh pozbyl své Božství.

Velmi zarážející je Nebúkadnesarovo poznání:

"Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: "Co to děláš?" (Daniel 4,31-32)

Král Nebúkadnesar řekl, že Bůh nakládá jak s anděli tak s obyvateli země podle své vůle. Jak jinak by ale s nimi měl nakládat? Ono to jinak být nemůže. Kdyby nenakládal podle Své vůle, tak by nenakládal podle žádné vůle, a nebyli bychom. Celé stvoření vězí v Jeho vůli, včetně naší vůle. Bohu nelze uniknout. On má prvenství ve všem.