Mezi divochy

Holandská Nová Guinea bývala pro mne pojmem už za školních let. Představoval jsem si tu nejstrašnější lidožroutskou hrůzu. Srdce se mi tetelilo, když jsem stál v sedmé třídě před ohromnou nástěnnou mapou Asie a ševelil jsem Jáva, Sumatra, Borneo, Celebes a Nová Guinea. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych do těchto končin někdy zavítal, natož pak, že budu na Jávě žít.

Papua Nová Guinea vděčí za své jméno španělskému mořeplavci, který toto území zabral pro španělskou korunu v r. 1545. Papua připomínala Inigo Ortiz de Reetesovi domorodce v Západoafrické Guineji. Dostat se na bývalou holandskou Novou Guineu, později západní Irian a ještě později Irian Jaya, není nemožné, ale rozhodně ne snadné. Indonéské úřední šimlování se úspěšněji proráží z Jakarty než třeba z New Yorku. Když podmažete, nepotřebujete známosti. Když jsou známosti, nepotřebujete podmazat. Dotazník, naťukaný strojem a téměř nečitelný, asi padesátou fotokopii originálu, jsem doložil čtyřmi fotografiemi. Zdejší úředníky nejvíce fascinuje fotokopírování. Jak se úřadovalo před vynálezem kopírek, je mi záhadou. Vždyť po nás při jiné příležitosti požadovali i fotokopii československého pasu, který už dvacet let nevlastním!

Cestovní přípravy a instrukce byly stručné. Pilulky proti malárii, dobré pohorky a pingl, který nesměl vážit víc než deset kilo. Vyrazilo nás osm. Sedm žen a já. Výpravu vedla rudovlasá Jůlinka francouzskoanglického původu, majitelka amerického pasu, neurčitého věku mezi padesáti a šedesáti lety, vypadající na polovic. Nezničitelná čtyřicetikilová půvabná osůbka ověnčená stříbrnými šperky, na vysokých podpatcích, s dokonale zabaleným desetikilovým pinglem a s kuráží zdolat svět. Ostatní dámy byly manželky různých amerických technických poradců a odborníků. Jeden z mých kolegů prohlásil, že jestliže existuje převtělování duší, chtěl by být v příštím životě manželkou expatriota v Jakartě. K naší výbavě, kromě spacího pytle a sítě proti komárům, kterou jsme ani nepotřebovali, patřila zásoba medicín a lektvarů pro všechny případy. Různé energetické cukernaté pilule, solné prášky na udržování elektrolytické rovnováhy pro případ velkého pocení a námahy, aspirín, spreje proti hmyzu, protirevmatické masti a já jsem si samozřejmě vzal také mast na zahánění "vlka." Před odjezdem jsme všichni začali požívat protimaláriovou ochranu. Noc před odletem, jak jsme se ráno navzájem ujistili, jsme všichni kromě Jůlinky probděli.

V Indonésii se vnitrostátně létá pouze společností Garuda. Nedávno si vzpomněli, že potřebují novou "image". Nalakovali všechny aeroplány na běloskvoucí krasavce, ale uvnitř je to tatáž Garuda. Indonéským pilotům však věřím víc než západním. Jestli piloti létají tak, jako zde řidiči řídí auta, motorky a autobusy, jsem v těch nejlepších rukách. Situace, ze kterých by v Evropě nebo Americe vzešly hromady mrtvol, se vyskytují v Indonésii stále. Umělci za volanty a řídícími pákami jsou tak otrlí, že situaci, kde by každý "normální" člověk zpanikařil, bravurně vyřeší. V noci, ve spleti neviditelných tmavých lidských těl, kol, šlapajících drožek, nesvítících motorek, bajajů, svítících mercedesů, uplatňují reflexy, že se člověk nestačí divit. Avšak údržbě létajících strojů nevěřím. Jestli opravují a udržují motory, hydrauliku a vše ostatní stejným způsobem jako například potrubí v našem baráku, tak nazdar. Ale startovali jsme a přistávali desetkrát a komu čest, tomu čest.

Z Jakarty do irianské Jayapury je asi tak daleko, jako z Los Angeles do New Yorku, nebo z Frankfurtu do Teheránu. První přistání bylo na jižním Celebesu, dnes Sulawesi v Ujung Pandangu. Vrcholilo období sucha a vše bylo mrtvě žluté. Nečekaný pohled. Indonésie totiž oplývá zelení jako málokterá země. Za další dvě a půl hodiny jsme přistáli na ostrově Biak. Na Biaku přistává Garuda z Los Angeles, přepravující nejpestřeji oblečený náklad lidiček mířících na Bali. Proč právě přes Biak? Protože tam za války Japonci postavili letiště. Jeden úředník se zeptal, nejsme-li ti Američané, sedm žen a jeden muž, kteří jsou očekáváni ve Wameně. Ani jsem se neptal, odkud to ví. V Indonésii se ví všechno. Obzvláště kdo je kdo. Co umí, už není tak důležité, ale nejdůležitější je, koho zná. Podnikoví šoféři vědí dřív než dotyčný šéf, kdy a kam se pojede na služební cestu.

Z Biaku do Jayapury, což znamená "Vítězné město", už byla jenom hodinka. Pohled při přistávání je nezapomenutelný. Letiště je asi 50 km od města. Hornatá krajina, jezera, řeky, zeleň, zálivy. Říkal jsem si - Kalifornie bez silnic, pohodlí a blázince. Tady končí Indonésie a coby kamenem dohodil, začíná Papuánská Nová Guinea. Od německého misionáře, který žil v obou částech, jsem se dozvěděl, že rozdíl mezi Irianem a Papua-Novou Guinejí je propastný. Geograficky, etnicky a historicky jsou obě části stejné. Irian je však Asie a Papua-Nová Guinea je Tichomoří s britsko-australským vlivem.

Na letišti nás čekal šikovný mladý americký misionář, kterému jsme z Jakarty přivezli pro domorodé obyvatelstvo čtyři bedny očkovacích látek. Pozval nás na jejich misii, ale pozvání jsme nemohli přijmout. Nastoupili jsme do dvou minibusů a vykodrcali se z letiště. Čekalo nás překvapení za překvapením. Kdo by si představoval tu nejpříjemnější a nejkrásnější krajinu, kokosové palmy, stromy obsypané květy, jezera ve zvlněné krajině, bělostné pláže, nevtíravou vlhkost a žádné horko jako v Jakartě? Ta pověstná hrůza močálů a malárie je na jihu. Náš indonéský průvodce Rudy, který nás doprovázel na motorce, píchnul a jel na prázdném plášti asi kilometr, než si schoval motorku v tmavé autodílně.

Jayapura, dříve Sukarnopura a ještě dříve Holandia, podobnost mezi Volgogradem, Stalingradem a Caricynem není náhodná, leží v úzkém údolí. Nic velkého a z vršku vypadá jako dodělávající zlatokopecké městečko. Ubytovali jsme se v hotýlku, nic valného, ale jídlo bylo senzační. Ryba po čínsku a vynikající ostrá omáčka sambol.

Dvě hlavní rovnoběžné jednosměrné ulice ve směru úzkého údolí s příčnými ulicemi vytváří uliční žebřík, tolik netypický pro Indonésii. Bloumali jsme noční Jayapurou, všude se vařilo, peklo, smažilo. Obyvatelstvo se skládá asi z 60 % domorodců, 3O % Indonésanů a zbytek je asi 10 % Číňanů. Hlavou mi probleskla prvorepubliková Podkarpatská Rus z vyprávění, Češi Indonésané, kulturtrégři zastávající kdejaký důležitější úřad, policajtstvo a učitelování. Číňané mi připomněli podkarpatské Židy. Židé Číňané - to je skutečná ekonomická hybná páka. Smutek mě popadl, když jsem si prohlížel obchody nabité všelijakým zbožím od barevných televizorů k video kamerám, od baterií k toaletnímu papíru.

Spal jsem jako dudek pod burácejícím chlazením na polštáři napěchovaném pěnovou gumou. Ranní volání mešit k modlitbám nás probudilo do deště. Dámy mne informovaly, že byla hrozná bouře a blýskání a prý nezamhouřily ani očko. Ranní cesta z Jayapury na letiště byla ještě krásnější než ta včerejší. Na letišti jsem si sedl na bobek s hloučkem řidičů všech barev a typů. Bavili jsme se o autech, kterým vůbec nerozumím. Největší senzaci působily moje pohorky. Byl jsem překvapen, kolik lidí ovládá společný indonéský jazyk. I v těch nejzapadlejších vesnicích jsme si mohli s někým povykládat. Na Irianu se mluví asi 270 jazyky.

Čekárna jayapurského letiště je tmavá, dobře vychlazená, ale zakouřená, že by v ní i koště stálo. Pochod k našemu žlutému ptáku z vlnitého plechu společnosti Airfair byl vysvobozující. Interiér samoletu mi notně připomínal jakartské taxíky - vykuchané vraky. Motory značky Pratt and Whitney se však třpytily novotou. Let byl dokonalý. Domorodí stevardi roznesli čaj a cukroví a kolem nás se rozsvítilo přírodní divadlo. Z Jayapury do Wameny, kam jsme letěli, vede jenom pěší, snad i koňská stezka. Silnice se prý začala stavět, ale místní misionář nás ujistil, že nebude dokončena ani v pětiletce páté. Wamena je na jihozápad od Jayapury na dně velikého prostorného údolí vsazeného do řetězce čtyřapůltisícovek pohoří Jayawiajaya. Průvodce Rudy se usadil vedle mne a vysvětlil mi, kolik vezeme vajec, kuřat a co všechno nakoupíme ještě cestou. Ani jsme se nenadáli, prorazili jsme mraky a pod námi se otevřelo údolí osvětlené ranním sluníčkem. Zavodněná políčka se blýskala jako klikaté kresby Indiánů. Podle těchto políček Holanďané objevili teprve v třicátých letech Wamenu a její obyvatele, kmen Dani. Ještě jsme z letadla nevystoupili a už jsme viděli podél přistávací plochy ženy ve slaměných sukních a s obnaženým poprsím i pány v národním kroji. Hned na letišti začaly cvakat fotoaparáty a navzájem se upozorňujeme, že tohle je ještě civilizace, ať neplýtváme filmem. To jsme netušili, že na bazaru mají naháči víc Kodaku, Sakury i Fuji než v celé Stověžaté.

Ještě před přistáním jsme viděli mladíka, který závodil s rolujícím letadlem a rourka na jeho přirození se jenom třepotala. Jak jí říkat česky? Indonésky se jí říká koteka, anglicky jí říkají gourd, neboli tykev. Rourka je rostlinného původu a pan Ulč ji nazývá trumpetkou. Rourky a roury označují osobnost i kmen. Jsou různé délky, od pracovní kraťoučké až po slavnostní taneční, více než metr dlouhé. Jiné jsou tlusté, že by se do nich mohl napěchovat technický výkres. Další jsou malované jako kraslice, nebo spirálovitě zakroucené a hákovitě ohnuté. Není to jen ozdoba nebo znak mužnosti, ale má ochraňovat pohlaví před zlými duchy. Rourky s velkým průměrem slouží jako peněženky i tabatěrky. Jedna z našich dam tyto rourky tlusťochy nazvala výstižně "shopping bag", což jsem ve své české hříšnosti zcela správně překládal "nákupní pytel". K národním krojům také patří ratanové obruče, pánské kravaty z drobných mušliček, různé čelenky, ozdoby z peří, na pažích mívají ozdoby, v nosním chřípí jsou prasečí kly, různé hůlky někdy i propisovací tužky. Nechybí ani důkladně "upletené" brnění proti šípům. Luky, šípy a foukačky jsou v rukách domorodců přesné a nebezpečné zbraně. Smrtelně jedovatý jed na špičky špejliček do foukaček vyrábějí lovci různým způsobem. Jedním z nich vzniká sběrem bobulí, které projdou trávícím traktem neobvyklého ptáka zoborožce. Ze zobanů zoborožce se vyrábějí drobné umělecky vyřezané předměty, ale také se mele na jemný prášek, podobně jako rohy nosorožce, protože se v nich skrývá mužná síla.

Všude kudy jsme procházeli, potřásali jsme si rukama téměř s každým. Zanedlouho vše nové neobvyklé, i nahota lidí, začala být přirozená. Civilizace však natropila své. Za fotku se běžně platí sto rupií a někteří rourkaři mi strkali pod nos místo jednoho prstu dva. Naše malé autobusy nás dopravily do jediné restaurace s umakartovými stoly a báječným jídlem. Vařit v Indonésii dovedou všude. S hygienou je to horší. Připadali jsme si jako v zoologické zahradě. My jsme zvěř a místní obyvatelstvo jsou diváci. Pozorovali, jak jíme, ale restaurační práh nepřekročili.

Majitel restaurace pan Čandra pochází z Celebesu a chystá se postavit první moderní wamenský hotel. Snad za několik let zmizí originálnost i z těch méně přístupných míst. Před restaurací ze začali shromažďovat orourkovaní mladíci a Rudy s Čandrou najali čtyřiadvacet nosičů. Kolem nás bylo plno dětí a nově najatý předák je právě darovanou větrovkou rozehnal jako kuřata. Čandra je výborný znalec Irianu a provázel nás během celé štrapáce.

Většina nosičů byla z kmenů Dani a Jali. První kontakt s bílými lidmi měl kmen Jali v r. 1945, kdy se zřítilo americké průzkumné letadlo. První protestantskou misi mezi lidmi Jali založili Siegfried Zoelner a lékař Wim Vriend. Ani oni neušli hrůznému překvapení. Domorodci pochopili večeři Páně a slova " ... toto je má krev a mé tělo" svým způsobem. Usmrtili před zraky misionářů lidskou oběť a rozdělili si tělo i krev. A právě k nim, do Angeruku, jsme měli namířeno. Byli jsme rádi, že je máme, protože cestu domů musí znát! To jsme ještě netušili, že všem, od posledního nosiče až po velícího Rudyho a Čandru bylo jasné, že to do Angeruku nezvládneme. Byli jsme naivní i po mnoha zkušenostech v Indonésii. Kdybychom použili selského rozumu, mohlo nás napadnout, že to, co bylo objeveno teprve v šedesátých létech, zůstalo neobjeveno jen proto, že je to nepřístupné. A jen blázni pro svět, bibličtí misionáři, posílení Božím slovem, našli tělesnou a duševní sílu proniknout mezi lidožrouty.

Ne každá misijní akce se setkala s pochopením. V r. 1933 byla zkanibalizovaná skupina holandských misionářů, kteří se snažili domorodce přesvědčit, že jejich trofeje, lebky a fetišismus předků, se do dnešní doby nehodí. Čtyři holandské rodiny posloužili coby potrava lidožroutů v Baliem údolí na vánoce v r. 1974. V r. 1976 došlo k dalšímu nedorozumění mezi misionáři a domorodci. Výsledek? Vypálená misie, smrt domorodého pastora a dvanácti pomocníků. Australští misionáři, Filip Masters a Stanley Dale byly rozsekáni na kousky a snědeni, aby se znovu nikdy nemohli objevit. Knížka, která popisuje podrobně příhody i práci těchto dvou misionářů se jmenuje "Vládci země" a napsal ji Don Richardson. Don ztrávil na Irianu sedmnáct let a díky jeho neúnavné práci, mnoho domorodců přijalo Boží dobrou novinu. O své práci napsal nejednu knihu. "Dítě smíru" je nejznámější. Napsal také klasickou misijní studii "Věčnost v srdcích". Léta studoval domorodé legendy, zvyklosti a tradice, které všechny svědčí o Boží prozřetelnosti. Každá kultura má v srdci tajemství spásy člověka.

detail (81 kB)

V Indonésii jsou kulisy životního divadla řádně seskupené. Každý herec hraje svoji úlohu znamenitě. Chcete-li k Jali, prosím. Bylo by vrcholně neslušné našemu přání nevyhovět, přestože bylo každému jasné, že se rozsypeme. Později se moje souputnice málem počuraly, když jsem jim řekl, že kdyby Mont Everest byl v Indonésii a sedm žen z domácnosti se jej rozhodlo se mnou zdolat, nikdo by ani brvou nehnul a vyrazilo by se. A tak díky naší hlouposti, indonéské zdvořilosti a Boží ochraně se sedm žen Pavla Steigera i on dostali na místa, kam si netroufnou ani středně zdatní horalé.

Po posilnění v Čandrově restauraci se začaly autobusky kodrcat prvních dvacet kilometrů. Museli jsme zdolat asi třicet mostíků. Více než polovinu jsme přešli pěšky. Neměli jsme odvahu, když bylo jedno kolo ve vzduchu. A pak jsme dál nemohli. Krajina byla úžasná, ani horko, ani zima, osvěžující vzduch. Minuli jsme kopec rozeklaný ve dva, následek zemětřesení z r. 1974. Plni síly a elánu jsme šlapali a obdivovali vše kolem. Pochodovali jsme širokým údolím řeky Baliem. Potkávali jsme lidičky a čím víc jsme se vzdalovali Wameně, tím víc jsme se divili. Mosty začaly být sjízdné, ale žádné auto k nim už nemohlo.

Lidé nahatěli a asi po dvou hodinách jsme potkali holoprsé ženy natřené bílou hlinkou. Byla kmenová válka! Tohle jsme nečekali, aspoň ne tak brzo. Rudy nás ujistil, že se války týkají jen zúčastněných stran. Ostatní jsou neutrálové a obzvlášť turistům prý nehrozí nebezpečí. Naši nosiči, až na čtyři, patřili k neutrálním kmenům. Tito čtyři se zamaskovali do našich klobouků a pochodovali jsme v chumlu dál. Kmenové války nejsou nic jiného než odveta. Vy jste mi zabili strejčka, my vám zabijeme bratrance. Mrtvých je asi tolik, jako bývalo na zábavě v temperamentnějších oblastech domoviny. Brzy jsme narazili na první válečníky. Z nozder čouhaly prasečí tesáky, kosmetika na nahém těle ze sazí a prasečího sádla a v rukách šípy, oštěpy, ozbrojeni až po uši. Jeden měl řádnou sekeru, a když jsme se ho ptali na co, odpověděl po pravdě "bunuh orang" - na zabití lidí! Že mi bylo nejlíp, netvrdím. Hoši zapózovali, namířili na nás luky, zařvali a uvolnili ratanové tětivy. Luky mlaskly, ale šípy nevyletěly. Těsně před spuštěním vysadili šípy z tětiv. Srdečně se rozřehtali a my jim vděčně potřásali rukama. Hoši chtěli po stovce, šest centů. Dobře věděli, že máme u sebe tolik peněz, kolik jejich válčící vesnice dohromady neuvidí příštích dvacet let. Stačilo by mlasknutí luků a ukázat na naše opasky, trochu se zamračit a naše velkolepá výprava by skončila hned první den. Poprvé jsem si uvědomil, že koho jsem z neznalosti považoval za divocha, je bázlivý člověk, mnohdy s vyššími morálními zásadami než tzv. civilizovaný člověk. Tohle jsme si uvědomili později mnohokrát, když jsme byli v úzkých. Nosičům stačilo odepnout naše opasky a zmizet, ani by nemuseli utíkat. Vždyť bychom se bez nich sami těžko vraceli. Rudy nám ještě prozradil, že když jde kolem ozbrojená indonéská patrola, uschovají válečníci svoje nářadíčko do brambořiště a předstírají práci. Kdybychom prý vpochodovali do válečné vřavy, přestali by a pokračovali až po našem přechodu. Ani jsem si nepřál se o tom přesvědčit. Válka, kterou jsme procházeli, si vyžádala od července do října čtyři mrtvé. Ulice "civilizovaných" zemí a policejní vyšetřovny jsou smrtonosnější než kraj divochů, kteří mstí životy svých příbuzných.

Přiblížili jsme se k přítoku Baliemu, který jsme museli přebrodit. Na druhém břehu, asi 400 m vzdáleném, pracovalo asi čtyřicet lidí nad strží. Ženy se lopotily a rourkaři dohlíželi. Nastal povyk a ryk, jaký jsem si představoval jen z Indiánek. Mávali jsme mírovými gesty, přece co kdyby. Za řekou už bylo nepřátelské území. Domorodci nám pomohli s přebroděním. Navečeřeli jsme se a dali jim zbytek rýže, kterou jen hltali. Byla to pro ně pochoutka. Živí se hlavně sladkými bramborami, kterých pěstují asi čtyřicet různých druhů, ale stále jsou to jen brambory. Válečníci na této straně vypadali ještě hrozivěji. Prasečí kly měli obrácené dolů, to prý když nejsou v dobré náladě. Otočené nahoru oznamují, že se radují a veselí. Úsměv prasečích tesáků. A zase jsme fotografovali a červené stovky rupií lítaly. Válečníci měli dlouhá kopí a věřte, nechtěl bych být propíchnut ani napíchnut. Pokračovali jsme dál, přelézali jsme nekonečné množství kamenných zídek okolo políček.

Připochodovali jsme do okresního městyse Kurima, který má i policejní stanici. Tam jsme si poslechli a natočili lidové zpěvanky a obdivovali lehký běh naháčů. Jen se jim půlky míhaly. Dohnali by nás po třech skocích. Nocovali jsme v prkenné boudě policejní stanice. Jůlinka s jednou dámou a oba průvodci spali venku na verandě, a já v jedné a pět žen v druhé místnosti. Desítky nejen dětských očí nás sledovaly a nakukovaly okny, jak si rozkládáme spacáky a posedáváme. Večer jsme se v hloučku bavili s místním "naparáděným" obyvatelstvem v sádlosazovém makeupu. A protože nám ještě zbývala bujnost, bloumali jsme vesnicí, pohráli si s dětmi, umyli se v říčce, pojedli českodomácí zeleninovou polévku, kuře a výborně osmažené sladké brambory. Nejprve pojedlo dámy s pánem, potom průvodci, a co zbylo, bylo pro nosiče. Výčitky svědomí mívám i v Jakartě. Dětsky oddané, obdivující, poslušné, ale hrdé oči nosičů nás ohmatávaly bez ustání.

Na rovníku se setmí a rozbřeskne v šest hodin v červnu i v prosinci. Tma, která nás obklopila, byla jako na šachtě. Hvězdná podívaná byla neuvěřitelná. Vzpomněl jsem si na středověké hvězdáře, kteří zpochybnili bibli, protože tvrdili, že je asi jenom sedm set hvězd, zatímco bible učí, že jich je nespočetně. Na Irianu je tma tmoucí, a co bylo vidět na nebi, uvidíte jen v planetáriu. Tuto a všechny noci jsme poloprobděli. Otlačené tělo, zvlášť kyčle, spánku nepřidaly. Byli jsme rozcitlivělí jako princezna v pohádce O princezně na hrášku.

Ráno jsme překročili visutý drátěný most přes řeku Baliem. Chyběly tam dřevěné příčky, proto jsme přecházeli opatrně jeden po druhém. Nosiči se vším nákladem vzali most útokem. Divil jsem se, že je unesl. Pod mostem hučel dravý Baliem. A začali jsme stoupat. Míjeli jsme vesnici za vesnicí. Čím dále jsme byli od Kurimy, tím zajímavější byli domorodci, jejich promaštěná kosmetika a ozdoby z kostí. Nahrál jsem si hocha brnkajícího na "kytaru". Fotografovali jsme již bez poplatků. Potkávali jsme ty nejzajímavější lidičky. S každým jsme si museli potřást rukou. Úsměvy a údiv na tvářích vesničanů i poutníků byly dojemné. Jedna babička se nám klaněla se slzami v očích. Nikdy jsem se necítil tak pokořen. Oči lidí byly plné otázek, radosti a strachu. Mé představy o divoších se rozpadly. Tolik jsem si uvědomoval, že zdejší lidé jsou stejné dušičky jako třeba na Moravě, kde jsem prožíval prázdniny na dědově hospodářství. Jestli jsou lidé Irianu divoši, co jsme potom my?

Potkali jsme také babičku ve slaměné sukénce, s vysušenými prsy a v náručí chovala prasátko. Nesla jej jako poklad. Bohatství domorodců se měří počtem prasat. Selátko je tak vzácné, že je ženy hýčkají, nosí na zádech v síťovkách, stejně jako svá novorozeňata. Někdy je i kojí, aby selátku zajistily to nejlepší zdraví. Domorodci kmene Dani spojují zabijačku s velkými oslavami. Bývaly doby, kdy se konaly obrovské slavnosti a rituály. Účastnilo se jich obrovské množství lidí, počet mohl dosáhnout i několik tisíc hostů, a trvaly mnoho dní. Během této doby se pořádaly svatby a kremace. Mimo toto období se svatba ani kremace nesměla konat. Živí i mrtví čekali na svou příležitost. Ti, kteří zemřeli po posledních oslavách, museli čekat někdy i pět let, než mohli být rituálním způsobem zpopelněni. Dnes, protože mnoho příslušníku kmene Dani přijalo křesťanství, pořádají oslavy a zabijačku během vánočních svátků. Ze zabitých vepříků připraví báječnou dušenou pečínku. Používají skoro stejnou metodu, jakou jsme poznali na Havaji. Žádné jitrnice, ani ovar, ale celé prase uloží do jámy, která je vytopená a plná rozžhavených kamenů. V takové peci - hrobečku se pečínka připraví.

Na jižním břehu Baliemu u vesnice Hetigima je přistávací dráha misionářského letiště. Ve vesnici se bahní vepři, slepice a děti olepené mouchami. Jen co se z vesnice vzdálíme, mouchy zmizí. Dětem visí z nosu nudle. Mají infekci a mých sedm žen je vodí za ruce. Mne se bojí. Jakmile děti spatří matky, rychle se svých bílých přítelkyň pustí. Domorodci mají své logické představy o počtu dětí a podle toho se zařídili. Žijí v oddělených chýších. Muži žijí společně a ženy s dětmi a prasaty také. Muži si uvědomují, že pro ženu i rodinu není vhodné, aby žena měla více než dvě dorůstající děti. Pravidlem tedy bývá odstup pěti let. Ženy děti kojí až do věku čtyř let. Můžete vidět děti, právě v tomto věku, že mají kučery rezavé. Je to zvláštní, ale tyto děti procházejí obdobím změny stravy, konec kojení. Přechod na stravu dospělých způsobuje avitaminózu a tím i změnu barvy vlasů. Ta se časem opět upraví. Obvykle ženy, které kojí, neotěhotní. Jestliže žena otěhotní dříve, považují to za hanbu. Práce na polích je namáhavá a pro muže i ženy je práce na poli důležitější, než výchova mnoha dětí. Potraty populační kontrolu neřeší, protože úmrtnost dětí je sama o sobě vysoká. Kromě toho také války byly v myslích domorodců nutné. Vítězní bojovníci získali další ženy a čím více ženských rukou na poli, tím více prasat může taková rodina chovat. Čím více prasat může dodat na oslavy, tím větší požehnání bohů a úctu ostatních obyvatel si vyslouží.

Vydali jsme se opět na cestu. Vyškrábali jsme se na nejvyšší bod průsmyku a pod námi se otevřelo údolí další řeky. Kamení křupe pod nohama. Na polích se daří i kávě. Pod námi se stéká jako mělnický soutok Mugwi a Baliem. Nad údolím řeky Mugwi stoupají velehory a za nimi je Angeruk. To jsme ještě netušili, co nás čeká v příštích hodinách. Ve vesnici Hitugi nás obklopili lidé, a když jsme jim řekli, že pochodujeme do Angeruku, protáhli obličeje. Nevěděli jsme proč, ale bylo jim jasné, že budeme za dva dny zpátky a znovu budeme nocovat v jejich kostele. Starosta se mě zeptal, zdali nejsem "džerman". Jediné turisty, které tu znají, jsou Němci nebo Rakušané. Na cestě zpět jsme ve Wameně potkali postarší rakouský pár ze Štýrského Hradce.

Asi po hodině usilovného pochodu mě začal brnět obličej a zanedlouho jsem se svalil. Byl jsem vysušený. Zhltal jsem asi dva litry vody s elektrolytickou solí a za dvacet minut jsem stál na nohou. Slunce, výstup, námaha a pocení udělaly své. Naobědvali jsme se, přelezli bambusový můstek přes řeku Mugwi a začali stoupat kolmo vzhůru. Pohledy a průhledy byly nezapomenutelné. Jůlinka, koza jedna, hopsala daleko vpředu. Já šel s Rudym, po dehydratační zkušenosti, vzadu. Po třech hodinách jsme se doškrábali do malebné vesničky. Dvacet minut jsme odpočívali a vyrazili znovu. Opouštěli jsme vesnici ve dvě hodiny odpoledne a náš hlavní nosič se pochichtával. Svěřil se Rudymu, že vesničané prorokují, že se budeme zítra vracet. Tehdy jsem začal tušit, že mají asi pravdu, protože právě tam jsem toho všeho měl dost. Ale to nás čekaly další čtyři hodiny agónie, slz a nářků. Čandra nás indonésky ujistil, že vesnice Johosim je jen dvě hodiny mírné chůze. Z putování se stalo zoufalé dostaveníčko. Strž dolů, nahoru nebylo vidět a blížilo se k páté. V šest padne tma. Nosiči tahali holky za ruce, my tlačili. Byla to tragikomedie vidět nás, trosky, jak nás orourkovaní divoši táhnou. Bez jejich pomoci bychom nedošli, spíš bychom zašli. Byli jsme zoufalí. Každý se modlil. Nezažil jsem vhodnější situaci mluvit k Pánu Bohu než právě zde, když nám všem teklo do bot. Slz teklo hodně. Čandra stále neřekl, jak je daleko do Johosimu, ani že je to do takového kopce. Nepříjemné noviny se v Indonésii prostě nesdělují. Začala téměř hádka, jestli se půjde dál do Angeruku, nebo ne. Rozhodným hlasem jsem prohlásil, že ráno je moudřejší večera a ať se hejbem, že za dvacet minut padne tma. To bychom nocovali na bobku nad strží.

Do Johosimu, 3 000 metrů nad mořem, jsme dorazili deset minut před setměním. Nejvíc jsem obdivoval nosiče. Moje pohorky měly rozdrásané traktory a ti naši bosí kamarádi nám po tom všem ještě připravili večeři. A jakou! Do smrti nepochopím výdrž nosičů. Začali jsme je obdivovat a vznikala mezi námi osobní přátelství. Všichni jsme si uvědomili, že tito "lidojedi" jsou naši zachránci.

Večer dostal Rudy zimnici, klepal se, vytáhl dva svetry, větrovku a zalezl do spacáku. Jůlinka se zeptala, na co má rukavice? Konečně jsme se dozvěděli, že se do Angeruku musí přes sněžná pásma. A bylo rozhodnuto! Vrátíme se. Toto rozhodnutí bylo definitivně potvrzeno, když jsme náhodou objevili u Čandry lano. To prý na spouštění se ze skalních stěn a přebrodění dalších dravých toků. Tohle všechno jsme se museli dozvědět až z trampského nářadí!

V neděli jsme se probudili do deště. Nazí muži, ženy a děti objímali svá těla rukama a klepali se zimou. A zase ty nepěkně vypadající dětské nosy. Rozdali jsme drobné dárky. Nafukovací balónky pro děti. Ohromný úspěch měla bižuterie a náušnice. Muži se málem poprali o žiletky na řezání koberců. Zaplatili jsme asi pětadvacet dolarů za nocleh v kostele a ráno nás vyhnala nahá orourkovaná rada starších. Byl čas sloužit mši.

Do Kurimy jsme se vrátili ne za den, ale za dva. Museli jsme stejně strmě sestoupit tam, odkud jsme se pracně vyšplhali. Dámy sjely většinu srázu po zadku. Bály se výšek. Obyčejně také nemám výšky rád, ale v agónii mi to ani nepřišlo. Ve zdraví jsme se dokulili do údolí. Most z lián nás přenesl na severní břeh a naši nosiči začali radostně juchat.

Další den jsme šlapali bláto, prodírali se džunglovým mlázím. Moc jsme nestoupali ani neklesali. U řeky Mugwi bylo horko. Přáli jsme si, aby bylo zataženo a deštivo. Na Irianu však neprší, tam cedí. Ploužili jsme se asi osmnáct kilometrů s proudem řeky. Očima jsme sledovali jižní břeh, který se strmě zvedá až do výšky 3 000 metrů. Viděli jsme celý hřeben, po kterém jsme se včera potáceli. Pomalu začaly docházet potraviny. Co bychom jedli, kdybychom pokračovali z Johosimu do Angeruku? Asi sladké brambory domorodců. Naši nosiči se vrhli na cukrovou třtinu. Vyžižlanou dřeň vyplivovali. Kolik energie je ve třtině! Holky dostaly náladu a domorodcům zapěly. Oni na oplátku zazpívali monotónní zvuk za doprovodu jakési brnkačky. U mostu, který jsme včera přecházeli, jsme se rozveselili, přestože začalo pršet. Byli jsme na známé půdě. Nejhorší je neznámo.

Navečer jsme byli zpět v Hitugi. Orourkovaní hoši hráli kopanou. Zdálo se mi to nebezpečné. Znovu jsme nocovali v kostele. Přiblížili jsme se k civilizaci a propuklo kšeftování. Svlékali jsme domorodce z ozdob, sundávali z hlav opeřené čelenky. I prasečí kly z chřípí vyměnili domorodci za bankovky. Jůlinka říkala, ať jim nebereme národní kroje, a pak vše skoupila sama, i náčelnickou čelenku z vzácného ptačího peří. Dámy na ni byly rozzlobené a já taky.

detail (76 kB)

Ráno jsme byli úplně rozlámaní. Sedmdesát, snad i víc kilometrů v těžkém terénu a výšce zmohlo každého. Počasí bylo báječné, modrá obloha, slunce pražilo a musel jsem si chránit plešatou hlavu kapesníkem se čtyřmi uzlíky, který jsem namáčel u každého potůčku. Nálada byla výborná, protože do Kurimy bylo jen pět hodin pochodu. Doplazili jsme se do průsmyku a před námi bylo kurimské údolí. Hodinu jsme poseděli, nosiči radostí zpívali. Rudy jim dal po cigaretce a štěstí zalilo jejich oči i srdce, až hýkali blahem.

Sestupovali jsme další dvě hodiny a začalo mi lupat v kolenou. Namotal jsem stahovací obvazy a dopajdal se ke kurimskému mostu. Rudy nás hnal svižným krokem, neboť začalo být příliš větrno. Strašil, že večerní kurimák rozhoupe most tak, že nepřejdeme. Stále nová překvapení. Ale přelezli jsme. K žandárské stanici jsem se dobelhal se zaťatými zuby a svalil se podruhé. Nemohl jsem se postavit. Můj nosič si ke mně dřepnul a byl by u pána do skonání. Ještě že jsem měl s sebou tolik ošetřovatelek. Obvázaly mě, podložily kolena, i plechovku od kávy přinesly, kdyby se mi chtělo v noci čurat. Nechtělo. Chtělo se mi kakat. Ve dvě hodiny ráno mě zvedly a odnesly do přírody. Když jsem bědoval studem, jen cvrlikaly, ať se neupejpám, že má každá doma také manžela.

Ráno mi Rudy strčil do ruky klacek a jako poustevník jsem se belhal za halasného povzbuzování všech dam. Pokračovali jsme směr Wamena. Polovinu cesty, asi deset kilometrů, jsem vydržel. Zamotali jsme se do válečné zóny, frontové napětí vzrostlo. Včera byl zabit další válečník. Postupovali jsme v houfu, maskovaní nosiči uprostřed, chráněni dámami a jedním zarostlým mrzákem o holi. V tomto seskupení jsme prošli obě bojové fronty. Kamery cvakaly, video kamera bzučela. Asi patnáct kilometrů od Wameny nás měly vyzvednout autobusky. Objevil se jen motocyklista, že prý jsou na cestě. Mě mrzáčka naložil a vezl asi pět kilometrů. Připadal jsem si jako revmatický jezdec motokrosu. Nohu jsem přidržoval za nohavici, svalstvo nefungovalo. Brodili jsme se vodou, pískem, překonávali hory, doly, zuby cvakaly. Vyklopil mě ve vesnici, ať počkám na ostatní, až dorazí. Hned mě obklopily desítky dětí a milióny much. Nechal jsem si přinést větev a šlehal kolem, aby mě mouchy neukousaly.

Dámy s Jůlinkou dorazily asi za hodinu a pokračovaly dál. Osiřel jsem. Po hodině mi to začalo být podezřelé. Ještě že se indonésky domluvím. Od Wameny přijel švihák na motorce, a tak jsem vyzvídal, jestli potkal nebo viděl autobusky. Odpověděl: "Jambatan jambatan rusak" - mosty jsou rozbité. Druhá etapa motokrosu začala. Za tři dolary mě učitelský fešák odvezl do Wameny. Z naší výpravy zůstaly trosky. Každý šlapal na vlastní pěst, i nosiči pochodovali jen ve dvojicích. Těsně před Wamenou jsme dostihli zchvácenou a nervózní Jůlinku u strženého mostu. Měla starosti, co je s námi. Stále doufala, že objeví autobusky, až k nim došla. Podal jsem jí hlášení a dorazil do Čandrovy restaurace. Tam jsme okřáli. Jedna z dam si nechala vyfotografovat svoje alabastrové nožky s jakartskou pedikúrou, s lakovanými nehtíky vedle širokých černých rozpraskaných bosých noh svého nosiče.

Jůlinka se ještě neotřepala a už kula nové pikle. Jak se dostat do Angeruku? Všichni, chtějí-li se někam dostat, ať poroučet, nebo studovat, ať indonéský pohlavár, botanik, či evoluční antropolog, se musí na Irianu spojit s piloty MAFu. MAF - Mission Aviation Fellowship jsou bibličtí křesťané, kteří mezi domorodci žijí a pracují. Vesměs to jsou Američané, kteří by u olejářů na Borneu vydělali statisíce dolarů. Takhle posílají starší děti do školy na Filipíny, protože jakartské školy jsou příliš drahé. Drobotinu učí sami. Kdo chce vidět oddanost Kristu, měl by vidět nejlepší piloty světa na Irianu. Misionáři a jejich piloti jsou pojem, který pochopíte teprve, až je uvidíte. Létají v těch nejtěžších podmínkách, bez navigace, podle čichu a zkušenosti. Když si s nimi potřesete pravicí, víte, že jste v Božích rukách doslovně.

Jůlinka sehnala letecký most ne do Angeruku, ale do Kosareku. Přespali jsme v hotelu Wamena. Až do této noci jsem si myslel, že největší hnojník, co jsem kdy na světě viděl, byly záchody na kyjevském nádraží, ale hotel Wamena je nejen dohnal, ale i předehnal. Ještě že jsme byli tak unaveni, že jsme oblečení usnuli na hadrech, které snad nebyly převléknuty od postavení hotelu. "Hoteloví zaměstnanci" byli náhodní okolostojící. Strčili jim do ruky čaj s chlebem, vařené vajíčko a ejhle, obsluha. Moc jsme nepojedli. Pikolík se ptal, jestli jsem hotov, a pak si chudák nacpal zbytky do pusy. Lidé tam nahoře vypadají hrdě a důstojně, v "civilizaci" jsou však k politování. Postupující pokrok je zahubí. Civilizace je proměňuje na ubohý proletariát.

Ráno jsme nastoupili před dřevěnou boudu MAFu. Zvážili nás rezavým závažím na decimálce, plus deset kilo a ani chlup navíc. Rudy si chtěl vzít dvoulitrovou láhev vody, ale musel ji vylít. Seděli jsme ve stínu a kolem nás se seskupili vesničané. Sedli si k nám téměř na dotek, rourkou mě málem propíchli a začali míchat Tarase s Bulbou. Ukroutili papirosku, zapálili a začali skrze zuby odplivovat jako havíři. Obplivovali moje nohy a trefu měli. Netrefili mě. Dal jsem jim džus se slámkou, ale nevěděli, co s tím.

V letadélku nás vystartovalo šest i s pilotem. Za 20-40 minut, podle počasí, bychom měli být v Kosareku. Byl to nezapomenutelný let. Nabírali jsme spirálovitě výšku v úplném "mléce". Před námi prý je čtyřtisícovka. Jak to ví? Vidět není. Proletěli jsme nad Angerukem, mraky se roztrhaly a po pětatřiceti minutách jsme začali klesat do zelené tlamy údolí. Kde přistaneme, nevím. A pak se objevil přistávací pruh. Pod podvozkem je propast a náhle dotek. Dvě stě padesát metrů dlouhá dráha se zvedá do vrchu a nahoře končí plošinkou a stěnou! Na konci plošinky jsme se otočili a pilot McDonough vypnul motor. První, čeho jsme si všimli, byl vrak letadélka po pravé straně. Při přistávání urazili podvozek a letadlo přistálo na bříško. Podvozek spadl do propasti. Všichni vypochodovali bez škrábnutí. Přistávací dráha má úklon 12 %. Startuje se z kopce dolů po travnaté rozjezdové dráze, která končí propastí asi tři sta metrů hlubokou. Start je jako skok ze skokanského můstku.

Spadli jsme do doby kamenné. Tito lidé viděli kolo jen na podvozku letadla. Kosarek byl objeven teprve v r. 1972. V r. 1974 postavili misionáři přistávací dráhu.

detail (77 kB)

Obyvatelstvo kmene Meg patří do jazykové skupiny Jale. Byli jsme první turisté. Sem létají pouze misionáři. Lidé byli stydliví. Muži byli oděni do suknic ze stovek ratanových obručí, něco jako hulahop a samozřejmě nezbytné, téměř metrové rourky. Neuvěřitelné. Ženy, už od malých děvčátek měly kraťoučké sukničky, které vypadají jako hodně nařasený lýkový kanýrek. První sukénku dostane děvčátko asi ve třech letech a každé čtyři roky přidávají novou vrstvu. Deseticentimetrová sukénka zakrývá pohlaví pouze zepředu a je kolem boků přivázána lýkovým copánkem.

Vyložili jsme naše zavazadla, McDonough roztočil naplno vrtuli, odbrzdil kolečka, letadélko poskočilo, jako když se lyžař odpíchne. Zrychlení bylo úžasné, odpich a nový let. Za další dvě hodiny přistála druhá várka žen. Ubytovali jsme se v nedokončené škole a nestačili obdivovat přírodu i domorodce. Poprvé jsme použili sítě proti komárům. Když jsme budovali pelechy, lepilo se nám na paty aspoň sto lidí. Obdivovali vše, co jsme vybalovali. V Kosareku jsme neviděli ani jedno usoplené dítě. Navečer se spustil lijavec. Při svíčce jsme poslouchali zpěvy jejich vysokých, hýkavých hlasů, jejich lidové písně a nástroje. Zpěvy byly nezvykle štěkací, pískací, jako zvuky divokých ptáků. Brnkačky jako ukulele, bambusové třísky vydávající brnivý zvuk. Rudy byl mezi domorodci nejpopulárnější. Rozdával žvárka, za něž by domorodci položili život.

V ložnici jsme svítili plynovou lampou a slétl se můří bál. Jedno létající zvíře vypadalo jako drak a Rudy ho chytil. Zvíře začalo vřeštět a dámy pištět. Nic podobného jsem ještě neviděl ani neslyšel.

Ráno se rozsvítilo do modro-bílo-zeleného krásna. Když jsme brouzdali vesnicí, nastal povyk. Asi za pět minut přistálo letadlo. Slyšeli jej, nebo viděli? Misionář, který vystoupil z letadla, nás ujistil, že letadlo viděli. Richard, misionář, bývalý bankovní úředník z Weselu, opustil dokonalý Dojčland, aby žil mezi domorodci, kterým až dosud nikdo nepřišel oznámit Boží novinu. Studuje jazyk Megů, kterým mluví asi 2 000 lidí, a překládá Nový zákon, přestože ví, že jazyk vyhyne. Richardova rodina byla právě v Německu. Narodila se jim třetí ratolest, a tak si jeli na rok po čtyřech letech služby odpočinout. (Podle posledních zpráv přibyl další potomek). Děti jsou pro misionáře ten nejlepší spojovací článek. Ony se totiž naučí domorodý jazyk nejrychleji. Tahal jsem z Richarda jazykové zvláštnosti a je mi jasné, že všechny jazyky mají jeden kořen. Megové počítají do deseti jen s pěti prsty. Do dvouset padesáti používají celé tělo.

Vyrazili jsme na tříhodinovou túru. Jaká pohoda. Děti ve vesnicích z nás dostávaly šok a řvaly. Nikdy nic tak ošklivého jako bělochy ještě neviděly. Běloch je pro domorodce něco jako duch. Prolézali jsme chýše, fotografovali, koupili luky a šípy. S jedním orourkovaným fešákem jsme si vzájemně pohladili pleše a vesničané se váleli smíchem. Skotačili jsme s nimi, nikam jsme nespěchali. Rozdali jsme další nafukovací balónky, o které by se málem poprali i dospělí. Tolik radosti. Rozdávání fotografií je životu nebezpečné. Jsou po nich jako posedlí, a když přijde někdo zkrátka, je mrzutý. Kostelík je maličký jako maštalka, ale díky za něj. Vždyť právě proto se již vzájemně nepojídají. Potom nám zatancovali. Šohajové měli metrové rourky, poskakovali, aby se jim co nejvíc houpaly. Kly v nose, rohy na hlavách. Děti a ženy s třepotajícím se poprsím v tichosti obíhaly kolem v protisměru a celé taneční shromáždění monotónně bzučelo s rytmem bubnů.

Další den jsme čekali letadélko. Mělo přiletět v devět. Venku se škaredilo se a začali jsme ztrácet naději. Podél rozjezdové dráhy probíhal výměnný trh. Ruční práce za zemědělské produkty. Byli jsme unaveni a šli jsme se skrýt před stovkami párů lidských očí do misionářského obydlí s krásným výhledem. Letadélka jsme se dočkali. Po odletu první várky jsme domorodcům zatancovali americkou Prašnou bránu, která končila přetahovačkou. Tolik halasu, smíchu, radosti, kraválu a povzbuzování jsem nezažil ani na hokejovém utkání. Snad přetahování neznali. Let byl mléčný. Nebylo nic vidět a tak jako jsem obdivoval naše nosiče, obdivuji a smekám před obětavými piloty MAFu.

Ve Wameně jsme naposledy navštívili trh. Jedna trhovkyně měla useknuté čtyři prsty za každého blízkého, který zemřel. Amputační operace probíhá za plného vědomí. "Umrtvení" paže se provádí tak, že se loktem silně udeří o kámen a brňavka umrtví ruku. Ostřím kamenné sekery se amputuje článek prstu. Rána se zabalí do hojivých listů, povrch se obváže banánovým listem a suchými šlahouny. Asi za měsíc se bolístka zahojí a zůstane hladký pahýlek. Tato amputace se provádí i u dětí. Useknutý článek prstu je znamení hlubokého smutku. Jiný kraj, jiný mrav. Domorodé ženy vyjadřují smutek i tak, že si nabílí tvář hlinkou. Protože se neumývají, hlinka na tváři uschne a drolí se. Pohled na truchlící ženy je o něco horší, než pohled na strašidlo.

Po posledních nákupech nás opět uvítal hotel Hnojník. Ráno jsme odletěli do Jayapury a strávili den na nejkrásnějších plážích jižního Pacifiku.

V Jakartě nás čekaly rodiny, vždyť o nás všichni deset dnů nevěděli, jen se za nás modlili. Hned na letišti nám oznamovali, že zkrachovaly akcie, zatímco my jsme prožívali dny v nevědomosti mezi "domorodci doby kamenné". Den po našem odletu přišlo zemětřesení, velké lijavce a sesuvy půdy. Pozůstatky filipínského tajfunu.