Zprávy z Ekvádoru - Quito 3/2002
 HCJB World Radio / Misie HCJB-Ekvádor

> DRAMA V POHOŘÍ TYGRA
Pravděpodobně jste o tom četli, že se v Ekvádoru, začátkem února zřítila 3 letadla. Po delším hledání se zjistilo, že nikdo havárii nepřežil. Chci vám ale vyprávět jaké drama zažila první záchrana výprava, kterou helikoptéra vysadil na planince asi 500 metrů od havárie na nepřístupném místě v pohoří Tygra. Mimo pětice ekvádorských členů armády byl přítomen César Alvarez, rodem Chilan, který žije v Ekvádoru od roku 1973 a je profesionálním záchranářem Červeného kříže.

> BYLI JSME 312 HODIN V SEVŘENÍ TYGRA:
"Pod stanem, když začalo svítání, nikdo nemluvil. Všichni jsme jen mysleli na to, jak přežít. Pět vojáků a já jsme učinili to, co každé ráno. Obejmout se a snažit se spát alespoň čtyři hodiny. Jen tak jsme mohli udržovat tělesnou teplotu a teprve když se trochu oteplilo, mohli jsme se trochu pohybovat a odpočívat. Často jsme se spolu modlili. Rutina byla stejná jako každý z předešlých sedmi dnů, jenže tentokrát se ve skupině objevily různé názory.

V 10.30 jsme vstali a já a poručík Galo Pico jsme vtípkovali, abychom si zvedli trochu náladu. Ohřívali jsme ranní příděl k snídani. Vodu s troškou rýže. Naše trpělivost však byla u konce. Po druhé hodině v noci nás zburcovali, že je tu záchranná výprava, ale nebyla to pravda. Šlo o falešný poplach, který nás snad měl udržovat při životě. Poddůstojník Guáno, který bojoval na Cenepa proti Peruáncům byl po této události rozzloben a řekl: "Raději zemřu při pochodu nežli sedět nečinně zde".

Ale ani toto rozhodnutí nebylo možné. Před čtyřmi dny jsme neuspěli, když jsme dostali rozkaz k sestupu. S velikou námahou jsme sestupovali 3 hodiny z výšky 3.400 do 3.200 metrů. Moje hodinky mají kompas, výškoměr a teploměr. Každé ráno bylo 7 stupňů celsia. Další sestup však nebyl možný, protože před námi byl vodopád se spádem 150 metrů. Uvedli jsme do provozu rádio a oznámili naši situaci. Odpověď od velitele byla zdrcující. "Vraťte se zpět". Bylo 16.30 a hladoví a unaveni jsme začali výstup. Ve 20.00 hodin jsme byli zpět v našem táboře. Zklamaní, vyčerpaní, promočení, třásli jsme se zimou a nikdo nemluvil. Uvařili jsme ve vodě rýži a šli jsme spát. Po tomto neúspěchu, jeden z nás, Richard Wilson, následkem výstupu velmi zeslábl a byl vážně nemocen. Neměli jsme odvahu náš pokus o sestup opakovat. Existovala reálná možnost, že bychom se někde v pralese ztratili, nebo spadli do propasti. Tím by se naše naděje na záchranu ještě zkomplikovala.

Většina vojáků trpěla hypoglycemií /nedostatek cukru v krvi/. Měli závratě a tak jsme pochopili, že bude nejlépe, když zůstaneme pohromadě, na plošince, kde nás vysadila helikoptéra před devíti dny. Z helikoptéry jsme zahlédli lesklé kusy kovu zříceného letadla, které leželo na úpatí propasti. Prudké závany větru však nedovolily aby se kdokoliv mohl k tomuto místu přiblížit. Helikoptéra našla naší plošinku, kam nás po laně spustili. Místo bylo následkem neustálého deště velmi mokré. Snažili jsme se určit místo, kam letadlo spadlo, ale následkem neschůdného a blátivého srázu, byla naše snaha bezúspěšná. Žili jsme však jistotou, že se to povede příští den. Měli jsme s sebou nosítka, pro případnou potřebu přenosu zraněných. Ta byla zabalena v igelitu, z něhož jsme za pomoci provazu vybudovali stan, kde jsme pak trávili většinu času. Igelitem jsme přikryli mokré místo ve stanu. Měli jsem tři pokrývky pro zraněné. Jednu z nich jsme použili pod sebe a druhé dvě na přikrytí. Pod každou pokrývkou spali v těsném objetí 3 muži. Většinou jsme jen podřimovali, v napětí a vzpomínkách. Nohy jsme měli vždy studené a dodnes je nemám v pořádku.

V neděli, když hustá mlha pokračovala, jsme si uvědomili, že pomoc nemůže přijít. Shromáždili jsme naše zásoby: byly to dvě konzervy tuňáka, dva polévkové v sáčky a asi kilo a půl rýže. K tomu jsme měli jednu svíčku a krabičku zápalek. Nejdříve jsme spotřebovali americké vojenské příděly. Plechovky z konzerv se proměnily v kuchyňské nádobí. Pak jsme snědli polévku a pak už jsme pojídali jen v malém množství rýže. Měli jsme sebou motorovou pilu, abychom mohli připravit místo pro přistání helikoptéry. Používali jsme olej a benzín za pomoci kusů látky jako topivo na vaření.

Pro osobní hygienu jsme používali pouze vlhký hadřík. Naše šaty byly stále zablácené a mokré. Abychom nenamočili přikrývky, spali jsme jen ve spodním prádle, které jsme předem spaním vyždímali. Spodní prádlo během noci na těle uschlo. Snažili jsme se mít přikryté i hlavy. Vzpomínkami na dobré jídlo jsme si udržovali náladu. Co nám nechybělo byla voda. Stále pršelo a vodu ze stanu jsme zachycovali do polních láhví. Velikou pomocí a posilou bylo rádio, které nás spojovalo se světem."

Záchranáři se několikrát pokusili bezúspěšně najít zřícené letadlo. Každodenně je hledala helikoptéra. Mračna byla však tak hustá, že nebyli k nalezení. Několik výprav vojáků se pokusilo bezúspěšně najít i naši výpravu. Nakonec dali povolení třem domorodcům, kteří místo dobře znali a ti opravdu místečko se záchranáři - trosečníky našli. Členové výpravy byli však tak zesláblí, že nebyli schopni nastoupit cestu dolů. Domorodci jim nechali suché šatstvo a potraviny aby se posilnili a druhý den pro ně přišla 12 členná výprava a dovedla je na bezpečné místo odkud je mohla helikoptéra vrátit do civilizace. V nemocnici v Nueva Loja byli konečně ošetřeni. Nakonec všichni dostali vyznamenání za odvahu. Ti první, že tu nouzi hrdinně přežili a těch 12, že je nalezli a pomohli jim s návratem.

Teprve začátkem března se nad pohořím Tygra rozjasnilo a helikoptéra se dostala až na místo katastrofy. Ta přivezla jen zbytky mrtvých a dvě černé krabice, které by mohly objasnit příčinu této katastrofy.

> POZOR ZMĚNA FREKVENCÍ:
Letní české a slovenské vysílání od 31.3.2002 do 26.10.2002:
Ráno: 06.30-07.00 SEČ: 25 m (11 830 MHz)
Večer: 21.30-22.00 SEČ: 16 m (17 795 MHz); 13 m (21 470 MHz)

Krátkovlnné vysílání HCJB z Ekvádoru je i na Internetu
http://www.hcjb.cz/ nebo http://www.reformace.cz/