Zprávy z Ekvádoru - Quito 9/2000

> AUKAS, neboli HUAORANI 2000
(Výňatek a překlad z 13-ti stránkového dopisu Štěpána Sainta, kde popisuje úmrtí své dcery Štěpánky).
Bible, která je "pravidlem naší víry a jednání", říká, že máme děkovat za všechno. Říká také v jednom z mých oblíbených veršů:

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Přísloví 3:5-6)

Vždy jsem přemýšlel o tom, jak může někdo děkovat Pánu, když věci, které se přihodí jsou tak bolestivé, až drtí vaše srdce. Nyní jsme se něco naučili i v tom směru. Proto Giny (manželka) a já vám chceme sdělit, co jsme prožili.

Máme čtyři děti. Nejmladší byla naše jediná dcerka. Byla vysoká s dlouhými světlými vlasy; tento měsíc jí bylo 20 let. Byla vynikající studentka na floridské universitě. Těšili jsme se na společné víkendy, až na ty, které nám v minulém roce chyběly. Poslední rok cestovala Štěpánka s křesťanskou hudební skupinou zvanou "Carpenter s Tools" (Tesařovo náčiní). Byla koncertní pianistkou. Rok cestování skončil 22.7. 2000. Celá rodina, včetně jedné ze dvou nových vnuček byla na letišti, abychom ji přivítali. Byli s námi také Tementa a Minkaye (oba jsou staršími u kmene Huaorani, kteří zabili mého otce a jeho čtyři společníky v Ekvádorském pralese, kde později moje teta Rachel strávila tolik let svého života.) Oba domorodci byli s námi zde na Floridě, protože jsme se připravovali na světový sjezd "Amsterdam 2000", který se pořádal začátkem srpna a kde jsme měli přinést společné svědectví.

Přijeli jsme se Štěpánkou domů z letiště a začala slavnost na přivítanou. Celý svět byl nádherný. Naše holčička byla opět doma. Byla šťastná a nadšená svými novými neteřemi, protože vždy milovala děti. Tolik jsme se všichni radovali že je zase s námi. V jednom okamžiku Štěpánku začala silně bolet hlava. Naříkala: "Připadá mi jako kdyby mne někdo kladivem tloukl do hlavy". Manželka Giny mne volala a společně jsme se začali modlit, ale Štěpánka omdlela. To vše se stalo během několika minut. Volali jsme 911 a za chvíli byla v ambulanci na cestě do nemocnice. Mysleli jsme si, že to jistě nebude nic jiného než nevolnost po tak namáhavé cestě a ze vzrušení a přemíry radosti být s celou rodinou. Věřili jsme, ž Bůh ji brzo uzdraví a že za chvilku budeme všichni zpět doma. Těšili jsme sejak si pochutnáme na zmrzlině a jak bude pokračovat nejkásnější slavnost na přivítanou.

Ačkoliv lékaři v nemocnici nenašli příčinu Štěpánčina kolapsu, viděli jsme, že umírá. Věřili jsme a ani v nejmenším jsme nepochybovali, že ji může Bůh uzdravit, když se budeme modlit, ale nemohli jsme. Poznali jsme, že Bůh má jiný plán. Dal nám dceru na 20 let a 20 dní. Nyní si ji bere zpět, aby nemusela žít v tomto světě plném hříchu, neboť hřích nenáviděla. Toužila žít čistě a sloužit Pánu.

Potom přišli lékaři s otázkou, zda bychom darovali její orgány, které by mohly zachránit život několika trpícím lidem. Ptali se, jaké léky a jaké drogy brala. Odpověď byla žádné. Otázka, zda brala antikoncepční pilupky, byla také negativní. Z deníčku Štěpánky jsme se dozvěděli: "Jediný muž, kterého jsem políbila byl můj tatínek". V dokumentu, který nám v nemocnici vydali stálo: "Žila svatý život."

Bylo pro nás posilou, když jsme našli lékaře chirurga povolaného pro možnost odběru orgánů na kolenou v kapli před Pánem. V rodinném kruhu a s přáteli v čekárně jsme zpívali a opravdu jsme cítili v našich srdcích Boží přítomnost. Naše holčička zemřela v neděli večer. Pitva ukázala špatnou formaci arterie, která mohla zavinit smrt v kterémkoli okamžiku jejího života. Cítili jsme, že ji obklopuje Boží láska a nepochybovali o tom, že Bůh má právo si ji vzít. Když se tak stalo, přišel na nás Boží mír. Jsme si jisti, že naše holčička našla u Pána ten pravý domov.

Na pohřeb se dostavilo asi 300 osob. Mimo rodiny a všech členů jejího pěveckého sboru s nímž procestovala půl světa, přiletěli mnozí přátelé ze všech končin Spojených států. Jeden kamarád přiletěl dokonce z Maďarska. On pak zpíval nad hrobem maďarsky píseň "Jak veliký je Bůh". Všichni jsme se modlili a zpívali, ale také plakali. I Micaye měl malý proslov a prohlásil: "Všichni, kdo jsme přijali Pána jako svého Spasitele máme odpuštění hříchů, a proto se sejdeme v tom nádherném místě plném Boží slávy, kde uvidíme obličej našeho Spasitele Pána Ježíše. Tam se sejdeme též se všemi, kteří nás předešli jako Nemo (Štěpánova teta Ráchel, která přinesla Aukům evangelium) a dále jmenoval celý seznam jemu známých věřících, kteří jsou již na věčnosti. Toto svědectví vydal Micaye také na světovém kongresu v Amsterodamu.

Velmi jsem toužil po tom, aby Štěpánka byla i po smrti ještě svědectvím, a proto jsem přijal nabídku místních novin na interview, o které mne žádala novinářka, která Štěpánku dobře znala ještě ze školních let, kdy byla v roce 1992 její učitelkou. Tementa a Mincaye byli přítomni rozhovoru a vyprávěli o tom, jak Štěpánka byla všem příkladem, když žila s rodinou mezi Auky celý rok v ekvádorském pralese . Článek vyšel na první stránce časopisu Star Banner pod titulem Náboženství s obrázkem Štěpánky, kde ji objímala dívenka z Trinidadu. Toto svědectví oslovilo i černé obyvatelstvo našeho městečka, kde bydlíme.

> AUKOVÉ BOJUJÍ O NEZÁVISLOST:
(Výňatek a překlad ze 14-ti stránkového interview Ricka Wooda se Steve Saintem.)

Když jsme odjeli v roce 1996 po ročním pobytu s Auky v Ekvádorském pralese, bylo pro nás zadostiučiněním, že se splnily touhy domorodců mít vlastní obchod, ošetřovnu a školu s vlastními učiteli. Přesto zůstávali dál závislí na pomoci z venku. Potřebovali sůl, rýži a další potřeby, které jim přivezli letadlem. Bylo samozřejmé, že vše dostali zadarmo a že jim křesťané z vnějšího světa přišli kázat a postavit kostel.

Aukové sami nikdy neuspořádali biblickou konferenci a nedovedli ani sami sobě vládnout. To muselo přestat! Nechtěl jsem, aby se mnou jednali jako s misionářem. Přál jsem si být členem jejich kmene. Pochopili to. Tehdy přišla moje otázka: "Jak byste to či ono vyřešili sami? Nemůžete být stále jenom diváky a pozorovateli. Musíte se naučit vládnout sami sobě. Kdybych jim nařídil: "Zvolte si staršovstvo!", opět bych vládl já. Pomocí nám byla Bible. Společně jsme prostudovali, co dělali první křesťané. Potom rozhodli: "Potřebujeme zvolit starší" a ihned tak učinili. Vrátili jsme se k Písmu a studovali jsme kdo může být starším. Oni sami některé z vybraných vyřadili, neboť jeden měl 2 manželky a druhý nebyl příliš horlivý věřící. Byl jsem nadšen když vybrali 6 starších.

Pak přišla jejich otázka: "Jak zaplatíme za léky, jiné potřeby a dovoz letadlem? Musíš nám poradit!" Nastala delší diskuse. Navrhl jsem turistiku. Ze začátku řekli: "Nechceme tu lidi z venku. Nerozumí nám. Chtějí nám pomoci, ale také nám poroučí." Vysvětlil jsem jim, že turisté by neměli právo poroučet a zasahovat do jejich života, že by jen přišli aby se naučili jak tu žijí. S tím souhlasili.

Turisté, kteří přijdou jsou většinou křesťané a spí s nimi v houpací síti pod střechou z palmového listí. Mohou je doprovodit do pralesa na lov, aby předvedli jak používají domorodou zbraň, bambusové foukačky a malinké otrávené šípy. Pak svým způsobem zapálí ohniště a nad plamenem připraví z uloveného oběd - z ulovené opice, tapíra nebo ryb. Turisté si mohou koupit ručně pletené houpací sítě z jemné trávy, košíky a typickou, krásně dekorovanou keramiku. Za vše dobře zaplatí.

Jednoho dne jsem se ptal. "Za co mám utratit utržené peníze?" Domorodci odpověděli: "Máme letiště, kliniku, léky, školu (vládní letecká linka není příliš spolehlivá.) Potřebujeme léky i ostatní potřeby. Lidé z pralesa nemusí dále chodit do Memopade, když něco potřebují. Když pochodujeme hodiny pěšky a přijdeme do vesnic v pralese, nikdo nás neposlouchá. Když přiletíme letadlem a přivezeme jim léky, všechny potřeby, včetně lékaře a nástroje na opravu bolavých zubů, budou si nás vážit a budou poslouchat co jim vyprávíme. Nechají svoji cestu hříchu a obrátí se k Bohu a k Pánu Ježíši. Mimo to objedeme vesnice za jedno odpoledne a pěšky na to potřebujeme několik týdnů", zněla odpověď.

A to se opravdu stalo. Až si našetřili, o prázdninách roku 1999 jsem přivezl v zavazadlech letadlo. Byla to velká událost. Společně jsme smontovali letadlo. Byl to slavný den, když jsem sedl k řízení a letadlo se vzneslo nad koruny stromů pralesa.

Pak ještě přišel poslední bod osamostatnění. Dokud budu řídit letadlo já, jsou dále závislí. Sami si vybrali jako pilota Tementu. Napřed sledoval jak řídím letadlo a později pod mým dohledem ho řídil úspěšně sám. Pak však nastal ten slavný den, kdy měl opravdu letět sám. Následuje dvoustránkový popis.

V Ocala, na Floridě, kde jsme byli společně na cestě na sjezdu Amsterodam 2000, mu ještě několik členů misie I-TEC dalo několik lekcí. Pak ho vyzkoušeli, zda si opravdu všechno pamatuje a dne 29. července 2000 za doprovodu modliteb s velikou slávou se letadlo řízené Tementou zvedlo a za chvíli bezvadně přistálo na statku jednoho přítele. Bylo přítomno mnoho přátel a bratří, kteří spolupracovali na tom, aby to bylo možné. Když si upevnil před startem bezpečnostní pás, Tementa jásal: "Jsme nezávislí!"

Pak končí Steve Saint končí svoje vyprávění: "Děkujeme misii I-TEC že nám pomohla uskutečnit tento tak dlouho vytoužený plán. Aukové, neboli Huoaraní jsou nyní opravdu soběstační. Již nemusí pochodovat pralesem aby navštívili sousední vesnice, ani pádlovat hodiny po řece. Tementa řídí letadlo a za několik minut zvládne cestu, na kterou dříve potřebovali mnoho hodin. Může pomáhat členům svého kmene roztroušeným v pralese. V případě jakékoliv potřeby nebo zdravotní krize mohou pomoc přivolat radiem, které pracuje za pomoci solárních baterií, která mají ve všech vesnicích. A ne na posledním místě, Aukové mohou po vesnicích v pralese kázat evangelium.

Posluchače zdraví sestra Fialová.