Zápas o duši

4. Pokračování - Mini turistika
Ani nevím, jak jsem k tomu přišla, ještě bydlíme v hotelu, ale už máme spoustu malých, turistických zážitků. Výlet do Yogyakarty byla dámská záležitost.

Jogyakarta je umělecké centrum ve středu Jávy. Je podstatně menší a klidnější než Jakarta, v mnohém příjemnější, zvlášť pro turistiku. Méně lidí, aut, více kol a mraky bečáků. Projížďka je to ohromná, bez námahy, pohyb vzduchu člověka chrání od horka a život na ulicích i po stranách je fascinující. Zpočátku jsme trochu trnuly, když jsme se vtlačili mezi motorizovaný provoz, ale každý řidič si hledí svého. Jogyakarta je jedním z nejznámějších středisek batikových umělců. Trpělivost, tvořivost, krása a jemnost tradičních vzorů nechávají člověka v údivu.

Vydali jsme se za batikem. Bečák nás vozil od studia ke studiu a prohlédli jsme si nekonečné množství batikových obrazů. Oči jen přecházejí jaká je to krása. Kolik neobjevených Picasů. Lidé mají smysl pro barvu, kompozici a tahle díla vznikají v tmavých dílničkách velikosti kozího chlívku. Malý ohníček pro hrneček s voskem, kyblíčky s barvou, kolem poletují slepice, kvačkají kačeny a na dvorku je živo.

Sultánský palác je částečně otevřený pro veřejnost. Museum a většina budov jsou zašlé a mírně připlesnivělé, nic moc lákavého. Vystavují bohatě zdobená sultánská nosítka a ještě menší nosítka na dary, hudební nástroje, kočáry a umělecké předměty holandské koloniální éry. Ve střeše paláce žije tisíce pištících a smrdících netopýrů.

Mezitím nám starý sultán zemřel a protože jsme zažili korunovaci nového sultána, prošel celý palác velikou obnovou. Teď je radost se na něj podívat. Není to žádný přepych, hrad, ani zámek, ale má svůj šarm a historii. Každý sultán měl a má mnoho žen a ještě víc dětí. Jejich rodokmeny, stromy života, jsou svědectvím jejich čilosti.

Palác má velké skladiště alkoholu, to prý pro ty, kterým víra pití neupírá. Kolem paláce je skladiště hudebních nástrojů. Hudebníci patří ke skladišti asi také. Je jich moc a všichni vypadají stejně. Usušení dědulové, kteří posedávají v lotusové poloze, pokuřují, meditují, pospávají, nebo se šourají bosi pískem palácových zahrad. Kvílivé zvuky gamelanů a zpěv prý prodlužuje věk. Pro naše uši je to spíš způsob jak připravit člověka o zdravý rozum. Zdejší kultura si potrpí na harmonii a gamelon je toho "důkazem." Kapela bez kapelníka. Kažný zná svou úlohu, "žádné sólo", ale spolupráce. Výsledek je hrozný. Klasická disharmonie. Snad proto mají v Indonésii takové potíže s vážnou hudbou. Javanské tance jsou překrásné, ač je doprovází kvílivý zpěv a pronikavé zvuky gamelanů. Pastva pro oči uchvátí každého, takže nevnímá nic jiného. Ženy jsou krásné, ladné a tance plné symbolických pohybů, mystiky, hinduistických bájí, boje dobra se zlem.

Borobudor
V okolí Yogyakarty je několik vzácných budhistických a hinduistických chrámů z osmého století. Nejznámější je Borobudor, který patří k předním divům světa. Budhistický chrám byl staletí zasypaný lávovým popelem, zarostlý a ztracený. Borobudor objevil anglický guvernér Tomáš Raffles v r. 1814. Borobudor utrpěl století plundrování a tisíce kamenných reliéfů skončilo v privátních sbírkách nebo u místních vesničanů. Monument se začal hroutit a rozpadat. Holandský vojenský inženýr Dr. T. Van Erp začal s rekonstrukcí, ale dvě světové války a deprese přinesly jiné starosti než obnovu budhistického chrámu. Dešťová voda, slunce, plíseň a tropické podnebí ničilo Borobudor dál. Zemětřesení v r. 1961 udělalo také své. Konečně v r. 1973 UNESCO začalo záchranné práce. Rozebrali a zinventurovali celý chrám, kámen po kameni, s pomocí IBM computeru. Kopec odvodnili, zpevnili základy a "pyramidu" poskládali znovu. Obnova trvala deset let a stála 25 milionů dolarů. V roce 1983 byl tento poklad předán veřejnosti.

Chrám nemá ani jednu místnost, je to obrovská stupa a jednotlivé terasy jsou postaveny z kamenných reliéfů mytologických výjevů. Původně měla celá stavba deset "teras", po rekonstrukci jich zůstalo sedm, asi těch vrchních. Spodní, čtvercové terasy jsou prý stále ještě pod zemí a znázorňují radovánky světského světa a hrůzy posmrtného života. Dalších pět teras se používá pro budhistická procesí mnichů a znázorňují život prince Sidharty, který se stal Budhou. Tři vrchní terasy mají kruhovitý půdorys vedoucí ke koruně stupy. Pod zvonovitými "poklopy" a ve výklencích sedí přes 400 Budhů. Některým chybějí hlavy. Ty skončily ve sbírkách sběratelů.

Obnažený chrám však dělá starosti kurátorům dál. Tropické podnebí a mech rozežírá kámen. Borobudor je nejpříjemnější brzy ráno, dokud není horko. Studené limonády a volání dívek láká uhřáté turisty k posezení, odpočinku a hlavně k nákupům suvenýrů. V okolí Yogyakarty je neuvěřitelné množství dalších chrámů a rozvalin budhistického i hinduistického původu a jejich historie je nejasná dodnes.

Průtrž mračen a asi půl hodinový liják nám připravil nezapomenutelnou podívanou v dílničce stříbrotepců. Škoda, že jsem neměla kameru, ale když jsme se stěhovali, dala jsem si závazek, že nebudu všechno fotografovat, protože několik tisíc našich předchozích fotografických zážitků leží v úschovně. Uprostřed pracovní haly byla otevřená střecha z vlnitého plechu a když spustil liják, tekly ze střechy stříbrné provazy vody jako mříže. Proti tomu seděli scvrklí dědulové a tepali stříbro. Užasná podívaná, neuvěřitelná trpělivost a krásné výrobky. Z tenoučkých stříbrných drátků tvoří filigránské drobnůstky. Už se nedivím, že lidé v orientu mají takový potenciál na piplavou práci v elektronice.

Bogor
První výlet z Jakarty byl do Bogoru. Dálnice z Jakarty na západ je velmi dobrá, ale nebezpečná, protože je místy obousměrná a řidiči na bezpečnost nedbají. Reagují stejným způsobem jako v Jakartě, jen ve větší rychlosti. Člověk neví, co provedou v příští vteřině, protože se vůbec nedívají, co se děje kolem. Ve městě jsou karamboly, na dálnicích mrtvoly.

Krajina kolem bere dech. Zelené nudličky, terasy rýžových polí, ze kterých přetéká voda, jsou malebná podívaná. Jak funguje zavlažovací systém rýžových polí, nevím, ale je to stavební zázrak. Každý kousek půdy je obdělaný. Vesnice jsou schované v zeleni. Banány a kokosové palmy rostou všude nějak mimochodem, skoro jako plevel. Tropické koule, bambule, šišky, které známe z tržnic vidíme teď v přírodě. Kolem cest visí na plotech prádlo, u potoků jsou pradleny. Nevycházíme z údivu, jak si lidé potrpí na osobní čistotu. I ti nejchudší mají čisté šaty a neustále se umývají. Ostatní hygiena to už je jiná kapitola.

V Bogoru je botanická zahrada světové pověsti. Ředitel vystudoval v Československu a česky samozřejmě ještě mluví. V botanické zahradě jsme viděli netopýry, kteří mají rozpětí křídel asi 75 cm. Visí na ohromných stromech, které časem zahynou, protože je netopýři zničí. Když začnou pískat a létat, jde z nich na člověka strach. Netopýr, ať malý nebo velký, je ošklivé zvíře, ale ve zdejší kultuře nebo spíš náboženství jsou netopýrům zasvěceny i chrámy. Vidět všechny botanické zajímavosti na jednom místě, stromy s "plody" jako dělové koule, obří listy, všechny možné druhy palem, orchideje a jiné zajímavosti se nakonec líbilo i našemu synkovi Vítkovi, který nepozná a nepojmenuje ani pampelišku. Naše děti totiž americky odmaturovaly, aniž by kdy měli biologii, zoologii nebo botaniku.

Vedle botanické zahrady je muzeum místních zvířat, brouků, motýlů a jednu celou budovu zabírá kostra velryby. To je kus jako pořádná loď. Do té by se vešel Jonáš bez problému. Tlamu má velryba jako vrata. Podél ulic jsou tržnice s krásnou zeleninou, ovocem a spoustou zboží i harampádí, Všude je plno lidí a ještě víc dětí.

Bogor je místo kde se po staletí vyrábí gongy stále stejným způsobem. V temné stodole je několik ohnišť, u každého sedí drobný mužíček s měchem z kozí kůže a dmýchá plamen. Jádro gongu se rozžhaví do běla, položí ho na kámen a kladivy s krátkými topůrky a dlouhými želízky pět mužů rytmicky buší 1, 12, 123, 1234, 12345, 12345 a šup s tím zpátky do ohně. Než placka znovu zbělá, dají si cigaretku. Všichni jsou bosi, jenom v trenýrkách, vysušení a začouzení. Gongy mají i víc než metr v průměru a než gong vytlučou trvá to týdny. Nakonec ladič záhadným způsobem gogn vyladí. To se prý vždy nepodaří, ale proč ne tomu nikdo nerozumí. Kromě velkých závěsných gongů vyrábějí také malé pro gamelany, na které se hraje ve vodorovné poloze. Podobné jako gamelany jsou menší sáně, kde místo gongových talířů jsou podlouhlé jakoby ladičky. K tomu pár zvláštních strunných nástrojů buď k brnkání nebo smyčcování, pár paliček a vysušených dědků a máme celou kapelu. Pozorovat tohle vystoupení je fascinující pro oči, utrpení pro uši, obzvlášť když do toho ještě začne kvílet ženská. Teprve potom je to kompletní vystoupení. Dědulové v našem hotelu jsou úplně scvrklí a hrají na starožitné nástroje. Sáně jsou ohromných rozměrů a všichni hrají, jako by byli nataženi na klíček. Když péro dochází, říkáme si bude ještě jedna palička, ještě jeden smyčec nebo už dohráli? Naštěstí s nimi nekvílí ženská a tak se na ně rádi díváme.

Punčák
Výlet do hor na Punčák byl nezapomenutelný. Místo rýžových teras jsou všude terasy čajových plantáží. Lidičkové, kteří čaj sklízí, jsou vidět hlavně podle velikého klobouku. Je stejně široký jako lidská ramena a chrání je nejen před sluncem, ale hlavně před deštěm.

Z Punčáku jsme se vydali na výšlap k vodopádům. Museli jsme si najmout průvodce, v kanceláři si zapsali naše pasy, zaplatili jsme poplatky a vydali se do džungle. Bylo nás s průvodcem šest a dvě malé děti na zádech. Museli jsme podlézat i přelézat padlé stromy, přecházet přes klády, balancovali jsme, abychom nespadli do kaluží a byli jsme opatrní, abychom se moc nezablátili.

Hafali a pafali jsme do kopce, Vítek místy dohlížel, abych přenesla zadek přes klády, a když mě tlačil, byli jsme oba mrtví smíchy. Cestou jsme ochutnali všechny možné bobule, stonky a nesmysly, které nám průvodce ukázal. Průvodce na jednom místě zatleskal a volal a asi sto metrů od nás byly v korunách stromů opice.

Úplně fascinující bylo něco co vypadalo jako chmýří, nebo peříčko. Neslo se to vzduchem neuvěřitelným způsobem, jako plovoucí lehounký pingpongový míček a dodnes nevím co to bylo. Stejně udivená jsem byla z motýlů, kteří létají bez nejmenšího problému i v ohromném lijáku.

Na konci stezky byla zelená budka a pak ještě pár metrů a byli jsme u krásných vodopádů. Kolem rostly obrovské listy jako deštníky. Vodní tříšť na listech vypadala jako stříbrné kuličky rtuti. Sotva jsme se vydali na zpáteční cestu, spustil pořádný liják, hotová průtrž mračen. Za chvíli jsme byli zmáčeni na kůži. Sešup dolů byl rychlý. Kláda nekláda, kámen nekámen, bláto nebláto, tekli jsme z kopce dolů stejně rychle jako voda. Vysoukat se z mokrých šatů nebylo snadné a hned nám bylo jasné, proč šatstvo pro domorodce v tropických pralesech přinese smrt. Zápal plic na to tata.

- kas -

Předchozí článek ()

Následující článek ()