Zápas o duši

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. (Ř 1,16)

Zcela jistě je náš velký a slavný Pán Bohem, který jako jediný má moc a schopnost zachránit člověka, a je Bohem, který přesahuje naše omezené chápání. Právě tuto Jeho moc jsme i my sami zakusili ve svých životech. Hospodin nás zachránil z našich hříchů a my už neznáme v celém vesmíru nic sladšího a příjemnějšího než si každý den kleknout před ním a děkovat mu za to, co pro nás učinil na kříži ve svém Synu. Jako nové stvoření už neznáme žádnou větší rozkoš než Jeho přítomnost a poznání Jeho slávy. Všechno se změnilo a staré věci pominuly. On sám je nyní konečným cílem našeho života a my ho toužíme milovat každý den víc a víc. To je náš celoživotní program, ba co víc, je to program na celou věčnost. Tak Bůh ze své věčnosti a se svou věčností vstoupil do našich maličkých životů. Svět stále přichází se svou nabídkou, ale když zůstáváme v Boží přítomnosti, žádná z návnad tohoto světa, který celý leží ve zlém, už nemá tu moc, aby nás od Boha odtrhla. A i když se stane, že se na chvíli odkloníme, náš dobrý Pán si nás vždy přitáhne zpět na ten správný kurz, protože podstatou Jeho charakteru, samotným jádrem Jeho existence, je Jeho věrnost. Přesně tak, jak to čteme v Písmu:

• Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. (2. Timoteovi 2,13)

Položme si hned na začátku několik otázek o tom, co my, už znovuzrození křesťané, vlastně hledáme v křesťanské službě. Nejprve, co hledat nemáme a nesmíme. Nehledáme, nesmíme hledat a nehledejme vlastní slávu. V evangeliu podle Jana 5,44 čteme něco, co je mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát:

• Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! (Jan 5,44)

Jak málo tomu rozumíme! Já jsem první z těch, kteří tomuto verši málo rozumí. Dozvídáme se jednu šokující věc: pokud hledáme svou vlastní slávu v této službě, tedy to, aby naše jméno bylo známé, aby o nás lidé mluvili, abychom měli dobrou pověst a všechny ty věci, které naše pyšné srdce neustále vyplavuje na povrch, stává se to nepřekonatelnou překážkou ve víře v Boha. Tyto dvě věci se totiž vylučují, protože Bible povoluje v životě křesťana jen jeden jediný objekt chvály: Pána Ježíše Krista (1K 1,31).

Jakýkoliv jiný objekt chvály v životě Božího dítěte je úplně nesprávný a hříšný. Chceme Bohu věřit, že On je dost mocný na to, aby zachraňoval lidi na tomto místě a v tomto čase? Chceme věřit, že Jeho paže je na to dost silná a že stačí jen to, aby vztáhl ruku a milostivě na nás pohlédl a svrchovaně zachraňoval ztracené hříšníky z jámy pekla? Opravdu to chceme? Pak se ale musíme zcela vzdát touhy po vlastní slávě a pokorně na kolenou přijít před něj a poprosit o odpuštění, že tak často hledáme právě svou slávu, a hned po přijetí tohoto odpuštění ještě zůstat na kolenou a prosit o sílu hledat Jeho a jen Jeho a navždy jen Jeho slávu. Protože Jeho sláva je věčná a přesahuje úplně všechno. Intenzivně máme chtít a toužit po tom, co chtěl i prorok Izaiáš, když křičí a volá na Pána slávy:

• Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely. (Iz 63,20)

To má být obsahem naší pokorné modlitby. To je to, co máme úpěnlivě hledat před tváří Stvořitele. Aby sestoupil na toto místo bídy, hříchu a lidské zkaženosti a aby se v Jeho přítomnosti rozplynuly hory zatvrzelé pýchy, aby v Jeho přítomnosti lidé poznali, že jsou hříšní a že jen On je svatý, aby poznali, že jsou nazí, až ho uvidí oblečeného v důstojnosti Jeho slávy. Ano, aby v Jeho přítomnosti lidé tam, kde jsou, poznali, že jsou vinni a že jejich dluh je nekonečný. Ano, aby Duch účinně působil a usvědčoval z hříchu. Modlit se, abychom my sami na sobě nesli Jeho slávu a Jeho spravedlnost a aby je naše životy usvědčovaly vždy, když se s námi setkají. Nemylme se a ani nebuďme naivní ve své neznalosti. Pokud sám Pán nesestoupí na toto bídné místo, plné nepravosti a pýchy, všechna naše snaha, naše pozvání, naše kázání, naše rozhovory, to všechno bude marné a nepřinese ovoce. Jen On sám může zachránit člověka a my nesmíme ani na chvíli zapomenout, že jsme jen hliněné nádoby. Naše vlastní neschopnost vykonat cokoliv dobrého ze sebe už ani nemůže být v Bibli popsána víc. V čem spočívá sláva nádoby? Nádoba je sama o sobě ničím. Slávou nádoby je její obsah. Co nebo lépe kdo je naším obsahem? Naším obsahem má být Hospodin. Obsahem našich životů. Přinesme mu sami sebe. Nabídněme se mu bezpodmínečně jako nádoby na Jeho slávu. Nechme se formovat do podoby obrazu Jeho Syna. Přinesme mu to, po čem tolik touží. Přinesme mu absolutní poddání se. On je toho hoden a právem mu to náleží. Protože za mě nikdo jiný kromě něj nezemřel. On dal sám sebe. Nyní mu my vydejme sebe.

Ptám se tedy: Chceme to? Chceme to, ať nás to stojí cokoliv? I když nás to bude stát všechny naše nejskrytější tužby a sny? Opravdu to chceme? Pokud je naší odpovědí upřímné ano, pak jsme vykročili správným směrem. Nejsme-li však schopni říci ano, pak padněme na tvář a prosme o zmocnění, hledejme svobodu od svého vlastního já. Hledejme, dokud to nenajdeme a prosme, dokud to nedostaneme. Držme se směle Jeho zaslíbení, vždyť nás k tomu On sám povolal.

Tolik k tomu, co se týká vztahu s naším Králem, o tom, jaký tento vztah má být a jaký být nemá, o tom, co v tomto vztahu hledat, a co ne. K tomu však patří ještě jedna věc, a to je náš vztah k našim bratřím a sestrám a také náš vztah k lidem, kteří jsou mimo.

V témže Janově evangeliu, o kousek dál, ve verši 6,26, čteme důležité konstatování:

• Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli z těch chlebů a nasytili jste se."

Je tu vždy určité nebezpečí pro náš život. Jaké nebezpečí? Hrozba, že uprostřed samotné Boží přítomnosti (Ježíš Kristus jako Bůh zjevený v těle je blízko a uprostřed toho zástupu, o němž mluví evangelista Jan) myslíme na svoje já, hrozba, že uprostřed všech divů a zázraků, které takováto manifestace Boží přítomnosti s sebou vždy přinese (čteme, že Ježíš mezi nimi učinil zázraky), hledáme uspokojení svých vlastních potřeb. Říkáme: "Ano, Bože, chceme vidět Tvou slávu" a jsme v tom celkem upřímní. Hned nato si však v koutku svého srdce tiše pomyslíme: "Pane, co z toho budu mít já?" Mluvím teď hlavně za sebe, protože to je to, co si právě v souvislosti s vlastní službou tolik uvědomuji. Ten tichý, zákeřný hlas, který stále opakovaně říká: "No dobře, ty budeš sloužit Bohu a hledat Jeho slávu, ale co z toho budeš mít?" Je to hlas zákeřný a často ho v návalu dne ani nezpozorujeme. A potom večer, když sami sedíme doma nebo ležíme v posteli, se najednou ozve hlasitěji a do našeho srdce se vylijí potoky sebelítosti a hořkosti. Biblická léčba je jednoduchá a přímá. Naše já musí být ukřižováno a musí zemřít. Musíme naplno a osobně prožít to, o čem mluví apoštol Pavel v Galatským 2,20:

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

To je to, co tolik potřebujeme - aby už nežilo naše já. Náš nepřítel číslo jedna, sebeláska, musí vykrvácet na kříži, aby v našem srdci mohla přebývat skutečná Kristova láska, o níž čteme v 1. Korintským 13. Tato pravá láska (řecky agapé) už ve svém slovníku nezná slova jako: já, moje, pro mě, sebe, mne atd. Místo toho má nový slovník, v němž nejčastější slova jsou: ty, on, ona, pro něj, jemu, jim atd. Ptám se znovu: Chceme to? Chceme umřít sobě a svému já, abychom mohli žít pro druhé? Chceme opravdu sloužit lidem a zapomenout slovo já? Chceme smýšlet tak jako Kristus? V epištole Filipským čteme:

• V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. (Fp 2,3-7)

Chceme to? Je to opravdu touha našeho srdce? Chceme druhé pokládat za přednější než sebe? Nebuďme naivní ani tentokrát. Tato služba nás bude něco stát. Bude nás stát všechno sobectví, sebelásku, sebelítost, pýchu, povyšování se, hledání vlastního štěstí a všechny podobné já-hříchy, jimiž jsme od svého narození vinni před Bohem. Jsme ochotni? Pokud je naší odpovědí upřímné ano, pak jsme vykročili správně. Pokud ale nejsme schopni odpovědět ano, pak padněme na kolena a hledejme zmocnění, hledejme svobodu od vlastního já. Hledejme to, dokud to nenajdeme, a prosme, dokud to nedostaneme. Vždyť náš Otec nám nedá kámen, když budeme prosit o rybu. Víme přece, jaký má náš Otec charakter, a už víme, že nemůže zapřít sám sebe.

Položme si nyní ale druhou otázku. Co nabízíme, nebo lépe řečeno chceme nabídnout, nespaseným lidem? Co je obsahem našeho poselství pro ně? Co jim přinášíme? I tentokrát se musíme podívat do Bible, jediné autority pro naši víru. Podívejme se nejprve, proč Ježíš přišel na tuto zem zemřít. Odpověď najdeme u Matouše 1,21:

• Porodí syna a dáš mu jméno JEŽÍŠ; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.

Biblický text je jasný a srozumitelný. Boží Syn Ježíš se narodí jako syn člověka v lidském těle, tedy věčný Hospodin se stane skutečným člověkem. Mohli bychom ještě dlouho mluvit o tom, že tento verš jednoznačně dokazuje, že Ježíš je Hospodin, jenž se stal člověkem, ale to není tentokrát naším cílem. Tentokrát nás nezajímá ani tak to, jak přišel, ale spíše proč a s jakým cílem přišel. Ježíš přichází řešit skutečný problém člověka - hřích. Všechny ostatní problémy jsou podle Bible pouze přímou nebo nepřímou formou následku tohoto hlavního problému, tedy hříchu. V tom si musíme několik věcí vysvětlit a mít v nich jasno. Viděli jsme, že Ježíš přišel vysvobodit svůj lid od hříchu. Tečka. Nic víc a nic míň.

Podívejme se nyní do knihy Skutků na život první církve, kde ve verši 10,43 čteme:

• Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.

Vidíme Petra, jak přichází do domu pohana Kornélia a zvěstuje mu evangelium. A nyní pozor: Co Petr nabízí Kornéliovi? Co je obsahem evangelia zvěstovaného apoštolem Petrem? Je to skutečnost, že pokud Kornelius uvěří v Ježíše, získá řešení všech problémů nebo nejkrásnější manželku nebo lepší společenské postavení? Vůbec ne. Petr nabízí pouze jednu jedinou věc: odpuštění hříchů. Nic víc a nic míň. A my nemáme právo a nesmíme nabízet lidem něco jiného. Jsou pro to dva zásadní důvody.

První je ten, že žádný větší dar než odpuštění hříchů ani neexistuje, takže nabízet něco jiného (např. že Bůh danému mládenci vrátí vztah s dívkou, která ho opustila, nebo že mu Pán zabezpečí byt, aby se mohl dříve odstěhovat od rodičů) vždy znamená nabízet méně, než nabízí Pán. Žel to je to, co se dnes v církvi tak často nabízí. Jenže Bible nic takového netvrdí a my musíme poslouchat Boží slovo ve všem.

Ten druhý důvod je, že jiná nabídka nebude pravdivá a my budeme lidem lhát. Položím ti nyní jednu otázku. Byl jsi vždy šťastný od té doby, co jsi Boží dítě? Samozřejmě, že ne. Máš i nyní problémy a zápasy? Jistěže ano. Nemůžeme tedy lidem nabídnout něco, co Bůh nenabízí. Naše svědectví musí být pravdivé. Samozřejmě že toto pravidlo má své výjimky a že nás Pán může v jednotlivých případech vést a ukázat nám, jak k lidem přistoupit. To však nic nemění na tom, že křesťané jsou lidmi jediné nabídky. Nabízejí jen jednu věc. Odpuštění hříchů. Nyní prosím rozumějte správně. Copak je Bůh omezený? Vůbec ne. Copak Bůh nemůže učinit v životech lidí všechny tyto zázraky? Určitě ano. Ale učiní je podle svých podmínek a tehdy, kdy se sám rozhodne. A pokud se tak rozhodne, tak nám to dá zřetelně vědět a my budeme vědět, že právě nyní a právě tam a tam k tomu bude příležitost. Co je tedy podle Bible evangelium? Odpověď najdeme v 1K 15,1-5:

• Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti."

Toto je biblické evangelium a je to i to, co budeme zvěstovat. Všechno ostatní jsou lidské přídavky. Bible je úplně jednoduchá a přímá, když hovoří o evangeliu. Ptám se: Může Bůh tyto lidi uzdravit tělesně? Může. Toho, koho bude chtít, a kdy bude chtít. A my máme očekávat, že Bůh bude konat všechny tyto věci. Naše evangelium je ale to z 1. Korintským 15. Ptám se: nabízí Kristus život? Zajisté, vždyť řekl v Janovi 14,6:

• Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."

Ale jaký je ten život, který nabízí Ježíš? Známý americký kazatel A.W. Tozer říká:

"My, co kážeme evangelium, o sobě nesmíme smýšlet jako o pracovnících pro styk s veřejností, kteří jsou posláni ustanovit dobré vztahy mezi Kristem a světem. Nesmíme si sami sebe představovat jako ty, kteří jsou pověřeni učinit Krista přijatelným pro velké podnikání, zpravodajství, svět sportu nebo moderní vzdělání. Nejsme diplomaté, ale proroci, a naše poselství není kompromis, ale ultimátum. Bůh nabízí život, ale není to vylepšený starý život. Život, který nabízí On, je život skrze smrt. Tento život stojí na druhé straně kříže. Každý, kdo si ho chce přivlastnit, musí nejprve projít pod Jeho berlou. Musí se zříci sebe sama a souhlasit s Božím spravedlivým výrokem proti sobě. Ať takový člověk nevyhledává dohadování se s Bohem, ale ať radši hledá, jak sklonit svou hlavu před zásahem přísné Boží nelibosti a vyzná, že je hoden smrti. Poté, co tak učiní, ať v prosté důvěře pohlédne na vzkříšeného Spasitele - od něj přijde nový život, nové narození, očištění a moc. Kříž, který ukončil pozemský život Ježíše Krista, způsobí konec i hříšníkovi, a moc, která vzkřísila Krista z mrtvých, nyní pozdvihne i jeho k novému životu spolu s Kristem." (A.W. Tozer: Starý a nový kříž. V originále: The Old Cross and the New.)

Aby nám bylo úplně jasno. Naše poselství je poselstvím o kříži a musí jím také vždy zůstat. Ať se na ně pak díváme z jakékoliv strany, musí to být vždy poselství o kříži. Musíme si vědomě předsevzít to, co si předsevzal apoštol Pavel, když přišel poprvé do Korintu. O této jeho zkušenosti čteme v 1. Korintským 2,2:

• Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic jiného než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Musíme být velmi důslední v tom, co je obsahem našeho poselství a musíme lidem povědět celou pravdu. Pravdu o tom, že pokud se rozhodnou pro Krista, tak na sebe berou Kristův kříž, aby následovali svého Pána a aby se mu ve všem podobali. Umírají sobě a svému já, aby mohli žít tomu, který za ně zemřel. Kéž nám Pán dá milost zvěstovat celou Boží pravdu!

V této souvislosti je tu ale ještě jedna důležitá věc. Evangelium je víc než jen slova. Vlastně pokud jsou to jen slova, pak je naše námaha zvěstovat přesně to, co zvěstovali apoštolové, marná. Opakuji ještě jednou: evangelium je něco jiného než slova. V 1. Tesalonickým 1,5 je napsáno:

• Neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. (1. Tesalonickým 1,5)

Dovídáme se, že evangelium není jen ve slově, ale i v moci a v Duchu svatém. Jak moc toto potřebujeme pochopit! Je tu něco, co musíme udělat my - věrně a přesně zvěstovat celé evangelium. Když to vykonáme, musíme říci:

• Jsme jen neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit. (Lukáš 17,10)

A potom musíme na kolenou a v naději čekat, že Bůh navštíví toto místo. Ano, že On sám sestoupí a vylije svého Ducha. Jen On sám může usvědčit lidi z hříchu, jen On sám je může k sobě přitáhnout, neboť jen On sám může hříšníky ospravedlnit z víry a ze zkažených lidí učinit nová stvoření. Nikdo z nás to nedokáže. To patří pouze do působnosti nekonečného Boha. My zvěstujeme evangelium a Hospodin zachraňuje člověka a dává mu nově se narodit. A tak až budeme mluvit s lidmi, očekávejme, že Bůh bude s námi, očekávejme, že On sám bude mocně a účinně působit, že On sám se bude oslavovat, aby lidé poznali, že jen On je Bůh a jiný už není. A jak se budeme umenšovat, náš Pán poroste, aby byl vyvýšený a první ve všem. Vždyť to je Jeho cílem:

• On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, On je hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to On, jenž má prvenství ve všem." (Ko 1,15-18)

První může být jen Jeden a Bůh nedá svou slávu nikomu jinému. A to je naše naděje, že tak jako my budeme zvěstovat evangelium, tak bude Bůh kvůli sobě samému konat zázraky. Jaké? Zázrak znovuzrození, zázrak vykoupení, zázrak odpuštění hříchů a nového stvoření. Jen On sám to může učinit. Potřebuje nás k tomu? Určitě ne, vždyť Hospodin nic nepotřebuje, protože jinak by nebyl Bůh. Chce nás použít? Určitě ano. Tak se pokořme a chtějme být ničím, aby On mohl být všechno ve všem. Jemu patří chvála, sláva a čest. Přinesme mu sebe jako nehodné nádoby, které chtějí být naplněny Jeho přítomností. Tužme hledět jako prosté děti víry na Jeho slávu. Před Jeho tváří se nasytíme a v Jeho pravici nalezneme rozkoš. Nechť je požehnáno jméno našeho Boha na věky věků.

Ať Vám Pán velmi požehná...

- Ján Šichula -

Předchozí článek ()

Následující článek ()