Zápas o duši 
         

Výchozí text z Janova evangelia zní následovně:

Tradiční přístup k 15. kapitole Janova evangelia

Na téma podobenství vinného kmenu a ratolestí bylo napsáno už mnoho. Interpretace tohoto textu je však většinou omezena jen na odpovědnost křesťana, který má nést ovoce. Jistě, správný závěr tohoto podobenství je přinášet ovoce - což je spásný vztah s Ježíšem Kristem. Tento vztah je příčinou produktivního, věrného a poslušného života křesťanů. Merril C. Tenney o tom říká následující:

Hojnost ovoce se projevuje poslušností, což je jistým znakem věřícího, stejně jako neposlušnost je znamením nevěřícího.1

A. W. Pink zastává podobný názor, když říká:

Zde se dozvídáme, co pro Něj máme dělat během Jeho nepřítomnosti. Ve 13. a 14. kapitole vidíme svobodu i plnost Božské milosti; v 15. kapitole naši odpovědnost přinášet ovoce… Ústřední téma textu tedy není spasení, jak ho dosáhnout, nebo nebezpečí jeho ztráty. Základní myšlenkou tohoto textu je tedy ovoce a stav plodnosti.2

Je pravda, že ovoce je rys věřícího a skrze hojnost ovoce každý věřící vydává důkaz své lásky k Ježíši Kristu.

Kdokoliv, kdo vyznává, že je věřící a není na něm vidět změna osobního života, ve skutečnosti věřící vůbec není a měl by věnovat pozornost varovným slovům evangelia:

Zatímco vše, co jsme dosud řekli, je pravda, položme si další otázku. Vyčerpává výklad Jana 15:1-8 vše, co nám toto podobenství může říci, nebo jsme vinni zjednodušením a přehlédnutím hlavní myšlenky textu? Jestliže se v podobenství zaměříme jen na skutky křesťana, tedy jeho ovoce, bez ohledu na historické souvislosti, potom vyvstanou dvě obtížné otázky, na které se téměř nedá odpovědět.

Nejprve, jak může ratolest, která je „v" Ježíši Kristu, (v tradičním výkladu se jedná o každého křesťana) být bez ovoce (verš 2)? Toto podobenství nepřipouští, že se jedná o věřícího, který je přistižen při hříchu, protože ratolest, která nenese ovoce, bez ovoce zůstává neplodná až do konce (srovnej verš 6 s veršem 16). Je vůbec možné, aby byl věřící popsán jako někdo, kdo nenese ovoce? Může být věřícím ten, kdo se nevykazuje proměněným životem?

Za druhé, jestliže ratolesti v tomto podobenství představují opravdové věřící bez dalšího vymezení, jak je možné, že někdo z nich skončí v pekelném odsouzení (verše 2 a 6)? Pokud je věřící přistižen při hříchu, znamená to nebezpečí, že ztratí své spasení a bude trpět v pekelných mukách? Písmo o tom nemlčí a říká nám, jak se máme v takové situaci zachovat:

Podle Galatských 6 je možné dospět k závěru, že opravdový věřící v hříchu nezůstává trvale ani dlouhodobě a pokud je s ním konfrontován, činí pokání. Odvrátí se od hříchu a jde s Kristem dál. Kdo chápe toto podobenství tak, že opravdový věřící, který „hřeší a nenese ovoce", bude potrestán vytětím z Krista, opomíjí nové srdce Božího dítěte a smírnou oběť Ježíše Krista za všechny, kdo věří:

Historické dějiště Jana 15

Podobenství o kmeni a ratolestech z Jana 15 nás zřejmě vede jiným směrem. Jestliže vezmeme v úvahu historické spojitosti, potom hlavním smyslem tohoto podobenství není jen všeobecné konstatování, že křesťan má nést ovoce. To, co nám Jan sděluje, musí zapadat do celkového rámce doby, a jako v každém podobenství, musíme brát v úvahu historické souvislosti a tehdejší posluchače. Podobenství o vinném kmeni a jeho ratolestech je především promluva k židům staré smlouvy, o židech staré smlouvy.

Středem učení tohoto podobenství je skutečnost, že starozákonní žid musí podávat důkaz (nese ovoce) své víry ve světle novosmluvního zjevení Ježíše Krista. Řeč podobenství není nijak výjimečná, ani se v Janovi 15 neobjevila poprvé. Jan Křtitel používal velmi podobná slova o více než tři roky dříve, když připravoval židy na příchod Mesiáše. V Matoušově evangeliu čteme:

Podobnost mezi verši Matouše 3:10 a Jana 15:2 je zcela zřejmá. Přesto nevím o nikom, kdo by vysvětloval text Matouše 3:10 podobným nebo stejným způsobem jako text Jana 15:2. Obě pasáže textu hovoří o jistém přicházejícím soudu, jenž je vymezen ve svém dosahu pouze na Izrael staré smlouvy. Žádný z obou textů neříká nic, co by mohlo vést náš výklad za Izrael. Ve světle Kristova vtělení - vrchol vykupitelné historie - čelil každý žid staré smlouvy těžkému rozhodnutí. Jeho etnický původ, jenž mu zaručoval sounáležitost s Božím lidem staré smlouvy, mu nadále neposkytoval bezpečný úkryt.3 Příchodem Ježíše Krista čekal každého nevěřícího starozákonního žida soud a odsouzení:

Židé už nemohli nadále prohlašovat: „Náš otec je Abraham":

Boží lid v novozákonní době přesahuje etnické hranice a pouze ti, na nichž je patrný trvající důkaz (přinášejí ovoce) změněného života, vstupují do království. Jen ti, v kterých přetrvává proměňující moc Ducha, získají zaslíbení věčného života. Následně národ, který naplňuje tyto požadavky, tedy církev, zahrnuje jak židy, tak pohany.

Můžeme použít Pavlův spor v 9. kapitole Římanům a říci to trochu jinak:

Pinkovo předchozí prohlášení, že Ústřední téma tedy není spasení4, je tedy chybné. Spasení je ústředním tématem Jana 15 a týká se výhradně spásy židů staré smlouvy:

V dalším textu tohoto zamyšlení se chci soustředit na to, co považuji za nosnou myšlenku Jana 15:1-8. Jde totiž o převratné rozhodnutí, kterému čelil každý žid staré smlouvy, aby byl začleněn do pravého Božího národa nové smlouvy. Bylo to stejné rozhodnutí, jakému starozákonní žid čelil během Ježíšovy služby. Toto převratné rozhodnutí je znovu jasně zobrazeno v Janově podobenství.

Starozákonní zázemí Jana 15

První verš určuje hlavní postavy podobenství. Ježíš se představuje jako „pravý vinný kmen", zatímco Otec je představen jako „vinař". To se částečně opakuje v pátém verši, kde jsou navíc určeny i „ratolesti:

Pochopení zázemí staré smlouvy v Janovi 15 je nezbytné pro výklad tohoto podobenství. Jan 15 je zcela zasazen do obrazů staré smlouvy, aby bez pochybností obrátil pozornost posluchačů na starozákonní Izrael. Izraelité byli totiž nazýváni Boží vinnou révou nebo vinicí až do historické chvíle vykoupení. Pro lepší pochopení použitých ilustrací uvedeme několik příkladů. V jasné návaznosti na Mojžíšův Exodus čteme:

Prorok Izajáš přirovnává starozákonní Izrael k vinné révě nebo vinici a popisuje, jak o něj Bůh věrně pečuje:

V souvislosti se zkázou Izraele, která jej provázela během babylónského zajetí, Jeremjáš píše:

Dříve Jeremjáš poznamenal:

I Ezechiel poukazuje na zkázu Izraele v Babylóně těmito slovy:

Ozeáš se připojuje:

Vinná réva: Předobraz a jeho naplnění

Obrazy vinné révy a vinice v Janovi 8:1-15 byly učedníky velmi rychle pochopeny, protože v nich rozpoznali odkaz na Izrael. Avšak obsah tohoto podobenství, jak je zde poprvé představeno, odkrývá nové zjevení. Ježíš Kristus je ten pravý vinný kmen a Izrael tedy byl jen dočasným obrazem. Každá starozákonní zmínka o vinici a Izraeli představovala vždy neúspěch Izraele přinášet jakékoliv přijatelné ovoce. Izrael byla neplodná vinná réva bez ovoce. D. A. Carson k tomu dodává:

Ve Starém zákoně je vinná réva běžným obrazem Izraele, Božího lidu smlouvy… Je pozoruhodné, že kdykoli je historický Izrael takto zobrazován, jedná se vždy o neschopnost révy nést dobré ovoce. To je v souladu s hrozbou Božího soudu nad tímto národem. Nyní, v protikladu k tomuto selhávání, Ježíš prohlašuje, „Já jsem pravý vinný kmen", t.j. ten, na kterého Izrael jeupozorňoval, ten, který ponese dobré ovoce.5

Slovy, Já jsem pravý vinný kmen, Ježíš nejen ruší, ale i naplňuje to, co bylo jen obrazy skutečnosti. Obraz Izraele staré smlouvy jako Boží vinné révy a vinice nyní ustoupil novozákonnímu naplnění, kde Ježíš Kristus sám je tím pravým vinným kmenem. Carson pokračuje:

Tou pravou vinnou révou není národ odpadlých, ale sám Ježíš a ti, kdo jsou v něm. Tato pravda dokazuje především diaspoře židů, že ten, kdo si přeje být součástí Boží vyvolené vinné révy, musí být v pravém příbuzenském vztahu s Ježíšem.6

Novozákonní naplnění Kristem nahrazuje starozákonní předobrazy. Carson poukazuje na toto „nahrazující" téma v Janovi, když říká:

Dva faktory přesvědčivě směrují celou záležitost ve prospěch starozákonního rámce: a) četnost Janových odkazů na Starý zákon, jak ve zmínkách, tak v citacích; b) převládající postavení „nahrazujícího" je téma čtvrtého evangelia, kde hojně působí.7

Nyní v Janovi 15:1 jasně vidíme, jak se „nahrazující" téma, t.j. jak je starozákonní předobraz nahrazen a naplněn novozákonní skutečností v Kristu, prolíná celým Janovým evangeliem i celým Písmem. Na několika místech je Ježíš Janem líčen tak, že naplnil něco, co bylo ve Starém zákonu nebo staré smlouvě jen předobrazem. Jinými slovy, Ježíš nahrazuje něco, co bylo přislíbeno nebo obrazně naznačeno před jeho příchodem. Ježíš je ten pravý vinný kmen, je ta opravdová mana, která sestoupila z nebe (Jan 6:30-66), je ten dobrý pastýř, který položí svůj život za ovce (Jeremiáš 12:10, Jan 10:11-18) a je to světlo světa (Jan 8:12-17). Co bylo obrazem ve Starém zákonu, je naplněno v Ježíši Kristu v Novém zákonu. Ježíš je ten pravý vinný kmen a Izrael byl dočasným fyzickým předobrazem.

Dvojí ratolesti: dvojí lid

Pokud začínáte vidět Jana 15:2-3 v novém světle, musíme zvážit důsledky. Jestliže je Ježíš pravý vinný kmen, pak jím vždy byl. Stejně jako nikdy nemohlo být, aby Ježíš nebyl dobrým pastýřem nebo pravou manou sestupující z nebe nebo světlo světa, tak ani nikdy nemohlo být, aby Ježíš nebyl pravým vinným kmenem. Historicky postupné Boží zjevení sebe sama nás v žádném případě nemůže vést k závěru, že všechny Boží hodnosti nebyly v platnosti před tímto zjevením. Jedině On byl tím pravým vinným kmenem od věčnosti, ale učedníkům to zjevil až v čase popsaném v 15. kapitole Jana. To jednoduše znamená, že až do Jeho příchodu v novozákonní době byla tato informace skryta za závojem tajemství:

Pravou vinnou révu nebylo možné poznat, dokud se k ní sám Ježíš nepřirovnal. To byla pro všechny posluchače nová zvěst, ne však nová Ježíšova úloha, která by započala teprve Janem 15. Jestliže Ježíš někdy byl pravou vinnou révou, pak jí byl vždy.

Izrael byl dočasným, fyzickým předobrazem vinné révy a vinice až do doby naplnění.

Úkol Otce v tomto podobenství je odřezávat plané ratolesti, které nenesou ovoce. Místem určení těchto ratolestí je soud ohněm.

Jestliže toto podobenství vztahujeme na všechny věřící až po dnešní církev, čelíme problému, o němž jsem se už zmínil. Část ratolestí zažívá Boží soud, ne Boží milost. Pink se snaží překonat tuto překážku následujícím vysvětlením:

Můžeme říci, že jsou známy tři příčiny, proč přirozené ratolesti nenesou ovoce: (1) buď mají příliš mnoho listí, (2) onemocní, (3) zestárnou, uschnou a zajdou. Totéž platí i pro duchovní aplikaci:

Nevyhnutelně dospějeme k závěru, že jestliže se „tyto vlastnosti" (zmíněné v 2. Petrově 1:5-7) v nás nerozhojňují, budeme „neplodní a bez ovoce". V takovém případě nerodíme nic než listí - skutky těla. Je zde však velmi závažný problém. Ten, kdo je vykoupen za tak nekonečnou cenu, spasen tak úžasnou milostí, může v tomto světě upadnout do stavu nečinnosti a být zcela neplodný a neužitečný, čímž selhává v oslavě Boha.8

Z Pinkova výkladu vyvstává nejméně jeden problém, a to je to, že v bibli nenajdeme žádnou kategorii „neplodného a neužitečného" věřícího. Neužitečný věřící spadá do biblické kategorie nevěřících.

Další rozpor v Pinkově pohledu i pohledu tradičního výkladu je, že jak rodící ratolesti, tak i ty bez ovoce, jsou viděny jako jedna skupina lidí. Důvod, proč tomu tak je, je zřejmá skutečnost, že všechny ratolesti, bez výjimky, jsou vrostlé „do" Ježíše. Vzhledem k tomu, že všechny ratolesti jsou „v" Ježíši, potom jsou všichni součástí široké definice křesťanstva… Podle Pinkova výkladu bychom mohli dospět k závěru, že musí existovat společná kategorie věřících; těch, kteří nenesou ovoce, i těch, kteří ovoce nesou. Tradiční výklad by nás mohl dovést k přesvědčení, že taková kategorie (křesťanstva) existuje jen proto, aby byl text v souladu s předkládaným výkladem. Jestliže všechny ratolesti, bez výjimky, jsou skuteční věřící, jak je potom možné, že by konečné místo určení mohlo být pro některé odsouzení, o němž hovoří šestý verš? Jakýkoliv výklad, který učí, že ratolesti, které nenesou ovoce, jsou opravdoví věřící, musíme vyloučit, protože z Písma víme, že není žádného odsouzení pro ty, kdo skutečně věří:

To nás nutí k závěru, že plané ratolesti bez ovoce představují nevěřící lid. William Hendriksen souhlasí:

V žádném případě text Jana 15:2 a 15:6 nenaznačuje, že je možno odpadnout od milosti, jakoby ti, kteří jednou byli spaseni, v konci konců zahynou. Toto podobenství pouze učí, že ratolesti, které budou odťaty a spáleny, představují ty, kteří nikdy ovoce nenesli, ani tehdy, když byli „v" Kristu.9

Hendriksen má pravdu. Jestliže toto podobenství vykládáme způsobem, který byl zamýšlen, nacházíme biblickou kategorii pro některé, kteří jsou „v" Kristu, a přesto zůstávají nevěřícími. Jediný, kdo takové kategorii vyhovuje, je starozákonní nevěřící žid. Ve světle toho pak věřím, že dvojí ratolesti podobenství představují dvě rozdílné skupiny židů. Ty, které nesou ovoce, představují věřící starozákonní židy pod starou smlouvou. Podobně, nerodící ratolesti představují nevěřící starozákonní židy. Obě skupiny čelí přítomnosti staré smlouvy, která směřuje ke svému historickému naplnění. Starozákonní nevěřící židé už nemohou říci „Abraham je náš otec", protože v tomto věku naplnění skutečný Boží lid zná Ježíše Krista, pravou vinnou révu a kmen, již podle jména. V tradičním pohledu je takový výklad nemyslitelný. Přesto nejlépe vystihuje jak historický kontext podobenství, tak Písmo jako celek. Jen starozákonní nevěřící žid je biblickým příkladem osoby, která může být „v" Ježíši, a přesto nevěřit. Dovolte mi toto prohlášení vysvětlit blíže.

Nevěřící „ve vinné révě?"

Na otázku, „Jak může být nevěřící žid „v" Ježíši?", nejlépe odpovíme, když se nejprve podíváme, jak Izrael spoléhal na starou smlouvu a potom na to, jak ji Ježíš naplnil. Už jsem se zmínil o tom, že jestliže je Ježíš v Novém zákonu zjeven jako skutečnost něčeho, co bylo zobrazeno ve staré smlouvě, potom byl touto skutečností vždy (1K 10:4). Spoléhání se židů na jejich starosmluvní vztah s Bohem bylo vyznáním jejich víry. Stará smlouva však očekávala příchod Mesiáše - Ježíše Krista, jenž bude jejím naplněním, což Izrael nechtěl vidět. Žid staré smlouvy spoléhal na Mojžíše. Starosmluvní židé spoléhali na Mojžíšův zákon, že je jeho dodržování zachrání. Proto si mysleli, že jsou v bezpečí. Jejich vyznání víry spočívalo na Mojžíšovi a písmech Starého zákona. Ježíš otřásl jejich přesvědčením a ukázal na jejich falešnou víru už v Janovi:

A dodává:

Vyznání víry v Mojžíše a Písmo mělo být pro židy v konci konců vyznáním Ježíše Krista, protože Mojžíš a celý Starý zákon poukazoval na Krista. Oni však v Ježíše Krista nevěřili, což dokazovalo, že nikdy nevěřili ani Mojžíšovi. Jejich vyznání víry bylo falešné, protože novosmluvní věk, v němž došlo k naplnění Zákona, odhalil, že ztotožnění se s Mojžíšem bylo vlastně ztotožnění se s Ježíšem Kristem, tím, o němž psal Mojžíš. Přesto, oni v Ježíše Krista neuvěřili. Drželi se falešného vyznání. Stejný přístup vidíme i v tom, jak židé spoléhali na svoje tělesné dědictví.

Tvrzení židů, že jsou „v" Mojžíšovi nebo že Abraham je jejich „otcem", mělo být ve skutečnosti vyznáním být „v" Kristu, k němuž všechny události směřovaly.

Podobně jejich přesvědčení, že jsou součástí vinné révy Izraele, bylo v konci konců falešné vyznání bytí „v" Kristu, jenž je a vždy byl ten pravý vinný kmen. Jejich falešné vyznání je zřejmé, když si uvědomíme bezvýhradné naplnění Božího zjevení Ježíšem Kristem. On je to naplnění všech stínů a předobrazů staré smlouvy, On je také ta pravá vinná réva Izraele, kterou vždy byl. Teprve Jeho příchodem byla tato pravda odhalena. Jakékoliv vyznání víry židů v Mojžíšův Zákon nebo ztotožnění se s Božím lidem staré smlouvy bez spásné víry je falešné vyznání, protože to vše sloužilo jen jako stín.

William Hendriksen souhlasí:

… Potom vztah být v kmeni révy (když pomineme příměr - být v Kristu) nemusí poukazovat na duchovní, spásné sjednocení s Kristem, … Ne všichni, kdo byli pokřtěni v Mojžíše [a pili z Krista], byli spaseni (1K 10:1-5).

Co bylo předobrazem ve staré smlouvě, to nyní ustoupilo, aby se historicky naplnilo v nové smlouvě. V průběhu naplňování (Kristovy služby) vyšlo falešné vyznání Izraele na světlo, protože vkládal víru a naději v předobrazy a stíny, ne v jejich naplnění v Kristu. Proto je neplodný, nenese ovoce a čeká jej konečné zavržení (Jan 15:6). Každý žid pod starou smlouvou byl ztotožněn nebo byl „ve" vinné révě Izraele svým tělesným rodem. Ale v konci konců, to pravé ztotožnění žida mělo být s Ježíšem Kristem, protože On je a vždy byl tou pravou vinnou révou a kmenem. Proto všichni, kdo vyznávají, že jsou „v" něm, ale neprokazují se viditelnou změnou života (nenesou ovoce), jsou odsouzeni k záhubě. Plané ratolesti bez ovoce jsou obrazem nevěřících židů staré smlouvy. Pokračujme však dalším odhalením.

Co znamená „čisti"

Nejprve si připomeňme:

Řecký výraz „čisti" v Janovi 15:3 je totožný s výrazem, který najdeme v textu:

Podle řeckého komentáře „Expositor's Greek Testament" vidíme, že přirozený význam tohoto slova (katharos - katarze) je „být bez vnitřního znečištění11". Třetí verš již hovoří o spáse některých ratolestí a přechází od obecného principu druhého verše spíše k osobní zkušenosti jedenácti apoštolů, než k duchovnímu růstu nebo duchovní dospělosti. Toto očištění podtrhuje jejich obrácení a úlohu Božího slova v ospravedlnění. Hendriksen poznamenává:

Vírou v Kristova slova bylo těch jedenáct očištěno, což znamená, že byli Jeho slovem ospravedlněni. Tuto milost již obdrželi12.

D. A. Carson dodává:

Očistná síla Ježíšových slov promlouvala k jeho učedníkům podobně, jako tepající život vinného kmene pronikal do svých ratolestí. Nepřisuzujme Ježíšovu vyslovenému slovu (logos) nějakou magickou moc. Spíše to znamená, že Ježíšovo „učení" ve své úplnosti, včetně toho, kdo Ježíš je a co dělá (protože on sám je to vtělené slovo - logos, Jan 1:1,14), uchvátilo životy těch, kdo jej následují.13

Podobný sloh nacházíme v Pavlově dopise Efezským:

Podobně Pavel napsal i Titovi:

V obou předcházejících textech se očištění a obmytí vztahuje ke spasení, které Kristus dává svému lidu, když jej očišťuje od jeho hříchů. To je to očišťování, o kterém se zmiňuje Jan 15:3, jež se týká spásy. Některé větve uvěří, jiné ne. Ty, které neuvěří, jsou odřezány a spáleny - to je předobraz soudu.

Jidáš Iškariotský: Vyťatá větev

Varování z Jana 15 se také zřetelně projevuje v Janovi 13. V Janovi 13 učedníci na vlastní oči viděli přesně to, co učí Kristovo podobenství v Janovi 15. Byli očitými svědky toho, jak ratolest, která nenesla ovoce v osobě Jidáše, byla odříznuta od pravého kmene vinné révy. Na Jidášovi sami poznali mnohostrannou falešnou víru vlastního souvěrce. Podobenství Jana 15 je vlastně popis událostí, které sami prožili. Ještě když byl Jidáš s Ježíšem a jedenácti, Ježíš jim všem řekl:

Jidáš slouží učedníkům jako živá ilustrace všech pravd, jež toto podobenství učí. V Janovi 13 je Jidáš popsán jako „nečistý" v porovnání s jedenácti, kteří jsou „již očištěni". Jidáš nepatří do pravého Božího lidu, ale jako žid staré smlouvy patří do Izraele, jenž byl předobrazem pravého Božího lidu, a dál se držel falešného učení, což je prokázáno jeho zlými činy. Jak vyplývá z podobenství Jana 15, vypadá jako pravý věřící (jako ratolest nesoucí ovoce), ale podobenství postupně odhaluje, že bude odříznut a spálen jako planá ratolest. Zastavme se ještě na okamžik u druhého verše, než budeme pokračovat dále:

Pokud se nemýlíme, že třetí verš hovoří o spáse, potom druhý verš je o křesťanově vytrvalosti a posvěcování. Hendriksen souhlasí:

Ty, které nesou dobré ovoce, čistí více a více, [aby nesli hojnější ovoce] … Tuto milost již obdrželi. Proces pročišťování (posvěcování) je pozvolný a stále pokračuje.14

Část Otcovy neutuchající role v tomto podobenství je nepřetržité „pročišťování" plodných ratolestí. Tato ilustrace může být vyjádřena ještě jinak:

Tato slova nám připomínají Boží věrnost nejen ve spáse lidí, ale i v záruce Jeho posvěcování:

Obdobné podobenství

Než půjdeme dále, podívejme se na další obdobný oddíl Písma, jenž odpovídá Janovi 15:1-8. Podobenství o hospodáři a vinařích v Matoušovi 21 nám pomůže pochopit Jana 15:1-8 ještě lépe:

V tomto podobenství jsou použity mnohé totožné obrazy. Vinice představuje Izrael staré smlouvy a vinaři jsou jednotliví židé staré smlouvy. Služebníci jsou nepochybně proroci Starého zákona a syn není nikdo jiný než Ježíš Kristus, který byl odmítnut zlými vinaři. Výsledkem bylo, že království Boží bylo odňato zlým nájemcům a bylo dáno jinému lidu, národu, který ponese ovoce - obraz Nové smlouvy. Obdobnost s Janem 15 je víc než pozoruhodná, přestože souvislosti a sloh se liší. V obou podobenstvích židé staré smlouvy selhávají a přicházejí o to, co jim bylo svěřeno. V obou ilustracích jen ti jednotlivci, kteří nesou ovoce nebo se vykazují změněným životem, jsou právoplatnými dědici království. Obě podobenství, přestože jsou různá, mají stejný důsledek jak vyplývá z textu (Matouš 21:43-45 a Jan 15).

Vytrvalost a panování Ježíše Krista

Podobenství končí varováním a příkazem vytrvat až do konce. Věřící je označen a definován tím, že vytrvává až do konce a nikdy nepřestává nést ovoce:

Neexistuje žádná biická kategorie planých věřících, kteří by nenesli ovoce nebo jak již bylo řečeno, kteří by nezůstávali v Ježíši Kristu. „Zůstávat v Kristu" je synonymem „nesení ovoce". Každý věřící nese ovoce a proměna jeho srdce je v jeho životě očividná:

Jan používá stejný jazyk na konci 1. století:

Je zřejmé, že „zůstávat v Kristu" a „nést ovoce" není pro křesťana jednou z možností, naopak, je to jediný důkaz, že ten, kdo prohlašuje, že zná Krista, mluví pravdu. Tato skutečnost je proto tak důležitá, protože se vztahuje ke dvěma bodům našeho spasení, které Ježíš zajistil všem, za které zemřel.

Za prvé, vykoupil naše ospravedlnění - naše hříchy (minulé, současné a budoucí) jsou v nebi dokonale odpuštěny.

Za druhé, vykoupil naše posvěcení - Boží Duch způsobuje, že milujeme Boha více než náš hřích, a zajišťuje, že porosteme na cestě s Bohem v tomto životě.

A co říká 11. kapitola Římanům?

Další důkaz, že náš výklad Jana 15 je přiměřený, spočívá v Pavlově dopise Římanům 11:17-24:

V dopise Římanům 11 Pavel používá „větve" podobným způsobem jako Jan „ratolesti". Větve představují etnické židy, kteří byli součástí tělesného národa Izraele. Jestliže použijeme slova z dopisu Římanům 11, potom jsou židé „přirozené větve". Obdobu k Janovi 15 vidíme i v tom, že Pavel popisuje tyto větve jako „nevěřící" a jako takové byly vylomeny a odděleny od pravého Božího lidu. Na rozdíl od Jana 15 nám v dopise Římanům Pavel připomíná, že tito nevěřící židé mohou být „znovu naroubováni", jestliže se obrátí a nesetrvají v nevěře. Vyvolení židé budou „naroubováni do své vlastní olivy" pokáním a vírou, naprosto stejně jako vyvolení pohané. Další rozdíl mezi evangeliem Jana a dopisem Pavla Římanům vidíme v tom, že Pavel představuje ještě jiné větve, jež byly od „přirozenosti plané", ale nyní jsou „naroubovány" na ušlechtilou olivu Božího lidu. Tyto „naroubované" větve nyní také „sají duchovní výživu z kořene ušlechtilé olivy" (Ježíše) a staly se tak součástí pravého Božího národa - církve, jež zahrnuje jak židy, tak pohany, jak „přirozené", tak „původně plané" větve. Zahrnutí pohanů by nás nemělo překvapit, protože Pavlova slova nám odhalují plnější pochopení církve než Janova slova, která byla zaznamenána z pohledu staré smlouvy. Nezapomínejme, že události evangelií proběhly v historických souvislostech vázaných ke staré smlouvě. Byl to právě Pavel, jenž vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu (viz Ef 3:1-12). Stručně řečeno, Pavlovo tvrzení v dopise Římanům 11 se zásadně podobá tomu, které je zaznamenáno v Janovi 15 a potvrzuje výklad, který jsem předložil v tomto pojednání. V obou textech vidíme větve a ratolesti, které jsou vylomeny a odřezány - jednotlivé nevěřící židy, kteří nejsou zahrnuti do Boží rodiny, protože nepřijali plnost Božího zjevení v Ježíši Kristu (Ř 16:25-27).

Než opustíme podobenství Římanům 11, musíme se blíže podívat na slova, která Pavel pronesl k věřícím pohanům. Ve 20. až 22. verši nás Pavel varuje:

V těchto verších Pavel používá historický příklad nevěřícího Izraele jako výstrahu věřícím pohanům, aby vytrvali ve víře až do konce. Nevěřící židé pod starou smlouvou vyznávali falešnou „víru", což sami neustále potvrzovali svojí nestálostí a nedostatkem vytrvalosti. Pavel připomíná jejich případ jako varování falešným „věřícím" z pohanů. Jestliže vyznávající „věřící" nevytrvá v milování Ježíše Krista až do konce, pak bude „vylomen" přesně tak, jak byl „vylomen" nevěřící žid. Douglas Moo to popsal takto:

Pavel nyní vysvětluje, proč by se křesťané z pohanů měli bát: „Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe!" Mnozí židé neměli vytrvalou víru, protože neměli patřičný „strach" z Boha - proto jsou odvrženi a odsouzeni. Jestliže tedy Bůh takto odsoudil mnohé židy, kteří byli přirozeně spojeni se stromem a s jeho vyživujícím kořenem, potom Bůh jistě odsoudí a odvrhne i ty, kteří byli naroubováni jako cizorodé větve.

Závěr

Podobenství pravého kmene vinné révy a ratolestí nejlépe pochopíme, když se podíváme na souvislosti, jež obklopují postupné zjevení a hlavně dění okolo přechodu od starosmluvního věku předobrazů a fyzických stínů k novosmluvnímu věku duchovní skutečnosti, t.j. jejich naplnění v Ježíši Kristu. Od typu k antitypu, od předobrazu k vyplněné skutečnosti. Použité předobrazy a stíny dokonale vyhovují všem podobenstvím během celých dějin spásy. Ty se pohybují od starosmluvní historie, v níž byl Izrael pouhým fyzickým obrazem vinné révy, ke vždy historicky platné, ale až novosmluvně zjevené duchovní skutečnosti, v níž je pravou vinnou révou a kmenem Ježíš Kristus. Boží lid staré smlouvy vyznával, že on je tou Boží vinnou révou a vinicí, že jen on je vrostlý do Boha. A ve skutečnosti byl, až na malý ostatek, jen tělesným obrazem a stínem. A náhle, v Ježíšově době, má ustoupit Božímu lidu nové smlouvy, tomu, jenž setrvává a zůstává v tom pravém vinném kmeni, v Ježíši Kristu, novému lidu, jenž je pravým nájemcem Boží vinice. Jan 15:1-8 je vlastně extrakt toho, co znamenalo pro žida těch dnů, aby patřil ke skutečnému Božímu lidu a nejenom k jeho stínu. Musel si uvědomit, že náležet opravdově k Božímu lidu není podmíněno etnickým původem, jenž byl znázorněn vinnou révou Izraele. Musel přejít od obrazu ke skutečnosti, musel přejít od sebe ke Kristu. Musel si uvědomit, že ta skutečná cílová zaslíbení daná Abrahamovi byla vlastně dána tomu jednomu jeho potomku, totiž Ježíši Kristu. A jen ti, kdo jsou do něho vrostlí se z těchto zaslíbení budou těšit. Jan 8:1-15 je největší dilema kteréhokoliv žida, který dodnes v otázkách spásy spoléhá na starou smlouvu a Mojžíšův zákon.

- Mike Adams -

    Předchozí článek () 
    Následující článek ()