4. O Ježíši Kristu

Pokračujme čtvrtým pořadem o Ježíši Kristu. Posledně jsme si povídali o tom, že Ježíš Kristus je Jáhve, tedy jediný Bůh, který je "že je". Jeho podstata je bytí. Dokončeme si dnes Jeho jedinečné bytí a ve zbývajícím čase se budeme zabývat jeho mesiášstvím. Tak se soustřeďme a poslouchejme.

Ježíš Kristus má moc jako Otec vzkřísit těla mrtvých:

Aby to Ježíš potvrdil, tak dodává, že má právo mrtvé, spasené i nespasené nejen vzkřísit, ale i soudit:

Ale Starý zákon nám nad jakékoliv pochybnosti říká, že pouze Bůh Jáhve je životadárce a vývozce svých spasených z podsvětí do nadsvětí. Proto Ježíš Kristus musí být Bůh ten jedinečný Jáhve. Bible to jasně učí. Trojjedinost Boha si neumíme dost dobře představit, ale funkce všech tří Božích osob jsou zřejmé.

Hospodin (tj. Jáhve) usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. (1. Samuelova 2:6)

Ježíš Kristus musí být Jáhve - životadárce, protože v době mezi svým skonáním a vzkříšením, během své tělesné smrti, vyvedl z podsvětí, z Ráje, vyvolené starozákonní spasené do "nadsvětí", tedy do Nebe.

Ježíš Kristus, Jáhve, je ten, kdo činí následující - obživuje a usmrcuje jako Hospodin - Jáhve Starého zákona:

Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. (Deuteronomium 32:39)

Ježíš Kristus také požaduje, aby byl stejně uctíván jako Bůh-Otec. To bylo pro Židy to nejopovážlivější tvrzení. Zde je přímý Ježíšův výrok:

...aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. (Jan 5:23)

Mnozí Židé si nemohli připustit, že by samotný Jáhve sestoupil na Zem v podobě poníženého člověka. Jejich zákonický náboženský přístup je oslepoval. Oni očekávali přece silného mesiáše, který je ochrání před pohanským Římem:

To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň. (Jan 5:18)

Mohli bychom nyní namítnout, že vlastně Židé Boha znali, věřili v Něj, chránili Jej před samozvanci. A jak mohli vědět, že Ježíš nebyl jeden z nepravých mesiášů? Snad nám to objasní následující verš:

Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. (Římanům 10:2)

I dnes je mnoho nábožně založených lidí, horlivců pro Boha, ale bez pravého poznání.

Pojďme si nyní prostudovat další Ježíšovo tvrzení:

Nejprve si objasněme, kdo je to Mesiáš. Toto slovo pochází z hebrejského kořene a v podstatě znamená pomazaný. Ve všeobecném smyslu je toto slovo použito v Bibli několikrát. Třeba o Kýrovi:

Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: "Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány. (Izajáš 45:1)

Nebo o Izraelském králi:

Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného. Vezmi tady to kopí, které má v hlavách, i džbánek na vodu a odejděme." (1. Samuelova 26:11)

Po Davidově smrti se Izrael začal poohlížet po králi, který by byl jako David. Písmo přece slibovalo Izraeli trůn na věky.

Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. (2. Samuelova 7:12)

Proroctví o pomazaném zachránci a králi však nalézáme na mnoha místech Starého zákona. Nejčasnější verš je už v 1. Mojžíšově Genesis, kde semeno ženy, Mesiáš, přemůže ďábla:

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Genesis 3:15)

O Mesiášovi se vědělo, že bude Davidovým potomkem, protože to prorokoval Bůh. Co On řekne, to se stane. Nemusí to být ihned, ale jednou to musí přijít:

...právě tak nezavrhnu potomstvo Jákoba a Davida, svého služebníka; z jeho potomstva budu brát vládce pro potomstvo Abrahamovo, Izákovo a Jákobovo, až změním jejich úděl a slituji se nad nimi." (Jeremjáš 33:26)

Mesiáš Izraele se musel narodit v Betlémě, jak prorokoval Micheáš. Kromě toho, Mesiáš je věčná Boží bytost ode dnů věčných:

A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Micheáš 5:1)

Pomazaný, Mesiáš, měl mnoho úkolů, které měl splnit, a jsou i úkoly, které splní v budoucnosti.

Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící. (Izajáš 61:1)

Mesiášovo království je popsáno v Zachariášovi v 9. a 12. kapitole. Mesiáš je chápán jako duchovní zachránce i jako politický zachránce. Duchovní zachránce byla Jeho první funkce, když chodil po Zemi před 2000 léty. Politickou záchranu vykoná v budoucnosti, protože Izrael dnes nemá šanci na politické přežití, pakliže nepřijde doslovný zásah zhůry.

Starý zákon jasně učil, a Židé si toho byli vědomi, že Mesiáš, který zachrání Izrael, bude samotný Bůh. Proto, když se Ježíš prohlásil za Mesiáše, tak se vlastně současně prohlásil za Boha. Jeden z nejznámějších starozákonních veršů, který si osvěžujeme snad pokaždé o Vánocích, zní přímo úžasně:

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Izajáš 9:5-6)

Dítě, Mesiáš, Ježíš Kristus se nám narodil a stal se duchovním zachráncem, spasitelem, mesiášem a pomazaným všech lidí včetně Izraele. Jeho politické mesiášství je však stále ještě budoucností. Vladařství Mesiáše se rozšíří. Mír a spravedlnost bude po celé zemi. A nejneuvěřitelnější je to, že vše toto bude na věky! Ve Starém zákonu se Mesiášství vztahuje k Bohu, k Jáhve, jak Jej chápali Židé.

Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva. Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, božský, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy. (Žalmy 45:7-8)

V Novém zákonu totéž proroctví je řečeno o Synu, tedy o Ježíši Kristu. On je Mesiáš, proto je i Bůh.

O Synovi však: "Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království." (Židům 1:8)

V žalmu 110:1 jsme svědky rozhovoru mezi Bohem-Otcem a Bohem-Synem, kde Otec přikazuje Synu Mesiášovi, aby zasedl po Jeho, tedy Otcově pravici:

Davidův žalm. Výrok Hospodinův (tj. výrok Jáhve) mému Pánu (tj. Synu, Ježíši Kristu): "Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám."(Žalmy 110:1)

Ježíš Kristus v Matoušově evangeliu vztahuje Davidova Pána na Sebe a přivádí do rozpaků farizeje:

Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: "Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?" Odpověděli mu: "Davidův." Řekl jim: "Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ,Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.` (Matouš 22:41-44)

Ve významném Danielově mesiášském proroctví v 7. kapitole je Mesiáš, Syn člověka, nazýván Věkovitým:

...až přišel Věkovitý a soud byl předán svatým Nejvyššího; nadešla doba a království dostali do držení svatí.(Daniel 7:22)

Toto jméno "Věkovitý" je užito v téže kapitole dvakrát také o Otci. Zde jsou ta místa:

Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. (Daniel 7:9)

Další místo je:

Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno."(Daniel 7:13-14)

Věkovitý je Jeden Bůh - Otec i Syn.

Ježíš se znal ke svému mesiášství přímo. Do očí to řekl veleknězi:

On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: "Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?" Ježíš řekl: "Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: " Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?" Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti. (Marek 14:61-64)

Ježíš na otázku, zda-li je Mesiáš, odpověděl: "Já jsem.", což je v podstatě jméno Boha, totiž Jáhve, které Židé ani nevyslovovali. Pro nevěřícího to byl nejvyšší vrchol rouhání. Ježíš je buď Bůh, nebo ten největší rouhač, který kdy na Zemi chodil. Ježíš ztotožnil Mesiáše se Sebou, se Synem člověka, čímž se ztotožnil s Bohem.

Prostudujme podrobněji Ježíšovo chování, které jej staví na Božskou úroveň:

Starý zákon jasně zakazoval nábožné uctívání, tedy zbožňování kohokoliv a čehokoliv jiného než pravého Boha. Zbožňování a uctívání věcí i živých je snad nejčastější lidský prohřešek proti Bohu dodnes.

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, (Deuteronomium 5:6-9)

Nový zákon zbožňování čehokoliv a kohokoliv podtrhnul. Podívejme se na Pavla, jak vehementně odmítal zbožňování:

Když zástupy viděly co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: "To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!" Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil. Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat. Když se to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi a volali: "Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. (Skutky 14 11-15)

I Boží andělé odmítali uctívání. Anděl nemůže být zbožňován, protože je jen stvoření.

To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval. Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!" (Zjevení 22:8-9)

My se máme klanět jen Stvořiteli, nikdy ne stvoření. Naše hlavní potíž vězí v tom, že se raději klaníme porušitelnému stvoření místo neporušitelnému Bohu. Zaměnili jsme Jeho slávu za naši. Přesně tak, jak prorokoval Ďábel, že budeme jako bohové.

A co nevěřící Tomáš? Ten nazval Ježíše přímo Bohem a Ježíš to přijal. Ježíš se zbožňování vůbec nebránil jako andělé a apoštolé. Proč? Protože Ježíš Kristus je Bůh - Jáhve, a také Mesiáš, tj. duchovní zachránce každého člověka, který touží být zachráněn, a mohu-li to tak říci, politický zachránce Izraele, protože bez Krista by stát Izrael zanikl v poměrně krátké historické době!

Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh."(Jan 20:27-28)