Milujeme Boha. On je náš velký poklad a nic se mu nemůže vyrovnat. Jeden z významných starých katechismů říká: "Bůh je Duch, nekonečný, věčný a neměnný ve své existenci, moudrosti, moci, svatosti, spravedlnosti, dobrotě a pravdě." To je Ten, kterého milujeme. Milujeme celé panoráma Jeho dokonalostí. Poznat ho a být jím milováni, to je konec hledání věčného uspokojení naší duše. On je nekonečný, což odpovídá naší touze po plnosti. On je věčný, což je odpověď na naši touhu po stálosti. On je neměnný a to odpovídá naší touze po stabilitě a bezpečnosti. Není nikdo jako Bůh. Nic se mu nemůže vyrovnat. Peníze, sex, moc, popularita, vítězství - nic se nemůže vyrovnat Bohu.
Čím víc ho znáš, tím víc ho chceš poznat. Čím víc se sytíš v Jeho společenství, tím hladovější jsi po bohatším vztahu. Uspokojení na nejhlubší úrovni plodí svatou touhu po okamžiku, kdy budeme mít Boží schopnost milovat Boha. To je skutečnost, kterou pro nás vyprošuje Ježíš u Otce: "...aby v nich byla láska, kterou máš ke mně." Naší touhou je, aby nás naplnila právě ta láska, kterou má Otec k Synovi, a umožnila nám milovat Syna Otcovou láskou. Potom budou frustrace z nedokonalé lásky ty tam.
Ano, čím víc ho znáš, miluješ ho a důvěřuješ mu, tím víc ho toužíš poznat. To je důvod, proč jsme napsali tuto brožurku. Toužíme poznat Boha a radovat se z něj. Jiný významný starý katechismus říká: "Co je nejvyšším cílem člověka?" A odpovídá: "Nejvyšším cílem je oslavit Boha a těšit se z něj navždy." Věříme, že potěšení z Boha je způsob, jak Boha oslavit, protože Bůh je v nás nejvíce oslaven, když jsme v něm nejvíc nasyceni. Ale abychom se z něj mohli radovat, musíme ho poznat. Vidět znamená prožít. Pokud zůstává nejistou, matnou mlhou, můžeme být na nějaký čas udiveni. Ale nebudeme omráčeni radostí tak, jako když mlha pomine a my se najednou nacházíme na okraji rozsáhlé propasti.
Naše zkušenost je taková, že jasné poznání Boha z Bible je rozněcovač, který zachová oheň náklonnosti k Bohu. A pravděpodobně nejdůležitějším druhem poznání je poznání toho, jaký Bůh je, co se týká spasení. To je to, o čem je pět bodů kalvinismu. Nezačínáme jako kalvinisté, kteří obhajují systém. Začínáme jako křesťané věřící Bibli, kteří chtějí stavět Bibli nad všechny myšlenkové systémy. Během let - mnohých let zápasů - se prohloubilo naše přesvědčení, že kalvinistické pětibodové učení je biblické, a tudíž správné.
Náš vlastní zápas nám dává trpělivost s těmi, kdo jsou na cestě. Věříme, že celý zápas o pochopení toho, co Bible učí o Bohu, za to stojí. Bůh je skálou moci ve světě písku. Poznat Boha a Jeho svrchovanost je jako stát se dubem ve vichřici nepřízně a zmatku. A společně s touto mocí přichází sladkost a něha, které přesahují naši představivost. Svrchovaný Lev z Judy je sladkým Beránkem Božím.
Doufáme, že Vám pomůžeme. Prosím, nemějte pocit, že musíte číst brožurku v nějakém přesném pořadí. Mnozí z Vás asi přeskočí historický úvod, protože není až tak úplně podstatný pro biblické otázky. V brožurce je toto pořadí zvoleno záměrně. Ale mějte svobodu začít tam, kde se Vám to zdá pro Vás nejvíc naléhavé. Pokud Vám to pomůže, budete pak přitaženi zpět k ostatním částem. Pokud Vám naše pojednání nepomůže, vraťte se k Bibli a čtěte ji ze všech svých sil. To je ostatně i naším přáním, abyste skončili tím, že budete číst, chápat a milovat Boží slovo a těšit se z něj a že budete poslouchat Boží slovo, a ne naše slovo.
Pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti všech lidí,
John Piper, pastorJan Kalvín, slavný teolog a pastor v Ženevě, zemřel v roce 1564. Spolu s Martinem Lutherem z Německa byl nejvlivnější silou protestantské reformace. Jeho Komentáře a Instituce křesťanského náboženství mají stále ještě nesmírný vliv na křesťanskou církev po celém světě.
Církve, které zdědily Kalvínovo učení, se obyčejně nazývají reformované, v protikladu k evangelickým (luterským) nebo episkopálním větvím reformace. Přestože ne všechny baptistické sbory přijímají reformovanou teologii, stále je tu přítomná významná baptistická tradice, která vyrostla na centrálních doktrínách zděděných z reformované větve reformace, a stále se o ně stará.
Spor mezi arminianismem a kalvinismem vznikl v Holandsku na začátku 17. století. Zakladatelem arminiánské strany byl Jakub Arminius (1560-1609). Studoval pod vedením striktního kalvinisty Theodora Bezy v Ženevě a stal se profesorem teologie na univerzitě v Leydenu v roce 1603.
Arminius začal postupně opouštět určité články Kalvínova učení. Spor se rozšířil po celém Holandsku, kde měla reformovaná církev dominantní většinu. Arminiáni popsali své učení v Pěti článcích (napsal je Uytenbogaert) a předložili je státním autoritám Holandska v roce 1610 pod názvem Remonstrace. Byly podepsány 46 služebníky. (Těchto Pět článků je možno najít in: Schaff, Philip: Creeds of Christendom. Vol. 3. Grand Rapids, Baker Book House 1977, orig.1877, s. 545-547. )
Kalvinisté odpověděli Antiremonstrací, ale oficiální kalvínská odpověď vzešla až ze synody v Dortu, která se konala od 13. listopadu 1618 do 9. května 1619 za účelem prozkoumání Pěti článků. Bylo tam 84 členů a 18 světských zplnomocněnců. Synoda napsala dokument, který známe jako Dortský kánon. Je dodnes součástí vyznání víry Reformované církve v Americe a Křesťanské reformované církve (názvy denominací v USA - pozn. překl.), které uvádějí pět bodů kalvinismu v reakci na Pět článků arminiánské Remonstrace (viz Schaff, c.d., Vol. 3, s.581-596).
Takže takzvaných pět bodů nebylo kalvinisty zvoleno jako shrnutí jejich učení, ale vznikly jako odpověď arminiánům, kteří se rozhodli postavit se hlavně proti těmto pěti konkrétním stránkám kalvinismu.
Je důležitější vyjádřit pozitivní biblický postoj k pěti bodům než poznat přesný průběh původního sporu. Těchto pět bodů je stále v srdci biblické teologie. Nejsou nedůležité. To, kde v těchto věcech stojíme, hluboce ovlivňuje náš pohled na Boha, člověka, spasení, oběť smíření, obnovení, jistotu, uctívání a misii.
Postupem času bylo pět bodů shrnuto pod akronymem TULIP.
T Total depravity (úplná zkaženost)Poznámka: V našem podání nebudeme zachovávat toto pořadí. Pro toto tradiční pořadí existují dobré, racionální důvody: začíná člověkem, který potřebuje spasení, a potom ukazuje, v jakém pořadí se uskutečňují kroky, které činí Bůh, aby zachránil svůj lid. Nejprve vyvolí, pak posílá Krista, aby přinesl zadostiučinění za hříchy vyvolených, potom neodolatelně přitahuje své lidi k víře a nakonec pracuje, aby způsobil, že vytrvají až do konce.
Zjistili jsme však, že lidé snadněji uchopí tyto body, když je představíme v pořadí, v jakém je prožíváme.
1. Poznáváme svou zkaženost a potřebu spasení.Toto je pořadí, které zachováváme v našem podání.
Chtěli bychom vyslovit to, co věříme, že Písmo učí o těchto pěti bodech. Naší velkou touhou je vzdát čest Bohu tím, že porozumíme pravdě zjevené v Písmu a budeme jí věřit. Jsme připraveni změnit kterékoliv z našich myšlenek, při nichž se ukáže, že protiřečí pravdě Písma. Nemáme žádný zvláštní zájem o Jana Kalvína jako takového a některé věci, jež učil, shledáváme jako nesprávné. Ale obecně jsme ochotni nazývat se v těchto pěti bodech kalvinisty, protože vidíme kalvinistickou pozici jako biblickou.
Sdílíme pohled Jonathana Edwardse, který v předmluvě ke své důležité knize Svoboda vůle (orig. Freedom of the Will) řekl: "Netvrdím, že je úplně nevhodné, když mě označují za kalvinistu za účelem rozlišení, i když úplně odmítám závislost na Kalvínovi nebo víru v doktríny, kterých se držel on, protože jim věřil on a on je učil, takže nemohu být spravedlivě obviněn z toho, že věřím všemu přesně tak, jak učil on." (New Haven, Yale University Press 1957, orig.1754,s. 131.)
Když hovoříme o lidské zkaženosti, myslíme tím přirozené postavení člověka bez Boží milosti, která by člověka zadržela nebo proměnila.
Není pochyb o tom, že člověk může vůči lidem okolo sebe vykonat víc zlých skutků, než koná. Ale pokud ho od vykonání většího množství zlých skutků zdržují motivy, které nejsou důsledkem radostného poddání se Bohu, pak je i tato "ctnost" zlá v Božích očích.
Římanům 14,23 říká: "A cokoli není z víry, je hřích." To je radikální obvinění všech přirozených "ctností", které nepramení ze srdce, jež je pokorně závislé na Boží milosti.
Hrozné postavení lidského srdce nebude nikdy rozpoznáno lidmi, kteří toto postavení spatřují pouze ve vztahu k druhým lidem. Římanům 14,23 dává jasně najevo, že zkaženost je naše postavení především ve vztahu k Bohu a až na druhém místě ve vztahu k lidem. Pokud nezačneme na tomto místě, nikdy nepochopíme úplnost naší přirozené zkaženosti.
Bez milosti dané Bohem neexistuje žádné potěšení v Boží svatosti a neexistuje žádné radostné poddání se svrchované Boží autoritě.
Samozřejmě, že úplně zkažený člověk může být velmi nábožný a velmi dobročinný. Jak řekl Ježíš (Mt 6, 1-16), takový člověk se může modlit, dávat almužny a postit se. Ale samotné jeho náboženství je vzpourou proti právům jeho Stvořitele, pokud nepochází z dětského srdce, které věří Boží milosti udělené zdarma. Náboženství je jedním z hlavních způsobů, jak člověk skrývá svou neochotu opustit spoléhání na sebe sama a vložit všechny své naděje na nezaslouženou Boží milost (Lk 18, 9-14; Ko 2, 20-23).
Úplnost naší vzpoury je možno vidět v Římanům 3, 9-10.18: "Vždyť jsme již dříve obvinili jak Židy, tak Řeky, že jsou všichni pod hříchem, jak je napsáno: Není spravedlivého, není ani jednoho... Není, kdo by hledal Boha... Před jejich očima není Boží bázně."
Je to jen mýtus, že člověk ve svém přirozeném stavu hledá Boha pravdivě a nefalšovaně. Lidé hledají Boha. Ale nehledají ho proto, kým On je. Hledají ho na poslední chvíli jako někoho, kdo je může zachovat od smrti nebo rozmnožit jejich světské požitky. Bez obrácení nikdo do Božího světla nevstoupí.
Někteří přece jen přicházejí k Bohu. Ale poslouchejte, co o nich říká Jan 3, 20-21: "Každý, kdo koná zlo, totiž nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Ale kdo koná pravdu, přichází ke světlu, aby jeho skutky byly zjeveny, že jsou vykonány v Bohu."
Ano, jsou tací, kteří přicházejí ke světlu - konkrétně ti, jejichž skutky jsou Božím dílem. "Vykonány v Bohu" znamená učiněné Bohem. Bez tohoto Božího milostivého díla všichni lidé nenávidí Boží světlo a nepřijdou k němu, aby nebylo odhaleno jejich zlo - to je úplná vzpoura. "Není, kdo by hledal Boha... Před jejich očima není Boží bázně!"
V Římanům 14,23 říká Pavel: "A cokoli není z víry, je hřích." Pokud jsou všichni lidé v úplné vzpouře, pak všechno, co dělají, je výsledkem této vzpoury a nemůže to být k Boží cti, ale jen součástí jejich hříšné vzpoury. Když král vyučuje své poddané, jak znamenitě bojovat, a potom se tito poddaní vzbouří proti svému králi a použijí schopnosti, jež je on učil, k tomu, aby mu vzdorovali, pak se i tyto schopnosti stávají zlými.
A tak člověk činí mnoho věcí, které může činit jen proto, že je stvořen k Božímu obrazu, a které by v službě Bohu došly pochvaly. Avšak v službě lidské samospravedlivé vzpoury jsou i tyto věci hříšné.
V Římanům 7, 18 Pavel říká: "Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého." To je zásadní vyznání pravdy, že v naší vzpouře nic, co si myslíme nebo co cítíme, není dobré. Všechno je součástí této vzpoury. Skutečnost, že Pavel vymezuje svou zkaženost slovy "to jest v mém těle", ukazuje, že je ochoten potvrdit dobrotu čehokoli, co v něm působí Duch Boží (Římanům 15, 18). "Tělo" se vztahuje na člověka v jeho přirozeném postavení, na rozdíl od díla Božího Ducha. Takže to, co Pavel říká v Římanům 7, 18, znamená, že nic, co si myslíme, cítíme a děláme bez konání Božího Ducha, není dobré.
Poznámka: Uvědomujeme si, že slovo "dobré" má velké množství významů. Budeme ho muset používat v zúženém smyslu, když budeme odkazovat na mnohé činy padlých lidí, které ve vztahu k Bohu ve skutečnosti nejsou dobré.
Například musíme říci, že je dobré, že většina nevěřících nezabíjí a že někteří nevěřící konají dobročinné skutky. To, co myslíme tím, když nazýváme takové činnosti dobrými, je skutečnost, že více či méně odpovídají vnějšímu vzoru života, který Bůh přikázal v Písmu.
Přesto však takovéto vnější přizpůsobení se zjevené Boží vůli není spravedností ve vztahu k Bohu. Není vykonáno v závislosti na něm a pro Jeho slávu. Není to z důvěry v Jeho zdroje, ačkoliv On dává všechno. Ani Jeho čest není vyvýšena, přestože to je jeho vůle ve všech věcech (1. Korintským 10, 31). Proto jsou i tyto "dobré" skutky součástí naší vzpoury a nejsou dobré v tom smyslu, jenž nakonec rozhoduje - ve vztahu k Bohu.
Pokračujeme-li dále od výše vzpomenutého pojmu "tělo" (člověk oddělený od Boží milosti), nalézáme Pavla, jak prohlašuje, že tělo je touto vzpourou úplně zotročeno. V Římanům 8, 7-8 říká: "Smýšlení těla je proto nepřátelské vůči Bohu, neboť není a vlastně ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. A tak ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou."
Toto "smýšlení těla" je mysl člověka, v němž nepřebývá Duch Boží ("Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží." Římanům 8, 9). Takže přirozený člověk má mysl, která se nepoddává a nemůže poddat Bohu. Člověk nemůže zreformovat sám sebe.
Efezským 2, 1 říká, že kdysi jsme my křesťané byli "mrtvi ve svých proviněních a hříších". Tato mrtvost znamená, že jsme byli neschopní jakéhokoliv života s Bohem. Naše srdce byla vůči Bohu jako kámen (Efezským 4, 18; Ezechiel 36, 26). Naše srdce byla slepá a neschopná vidět Boží slávu v Kristu (2. Korintským 4, 4-6). Byli jsme totálně neschopni sami sebe zreformovat.
Efezským 2, 3 dále říká, že ve své mrtvosti jsme byli "dětmi hněvu". To znamená, že jsme byli pod Božím hněvem kvůli zkaženosti našich srdcí, která způsobila, že před Bohem jsme vlastně mrtví.
Realita pekla je jasné Boží obvinění nekonečnosti naší viny. Pokud by naše porušení nezasluhovalo věčné potrestání, byl by Bůh nespravedlivý, kdyby nám hrozil potrestáním tak vážným, jako je věčné trápení. Ale Písmo nás učí, že Bůh je spravedlivý v tom, že zatracuje do věčného pekla nevěřící (2. Tesalonickým 1, 6-9; Matouš 5, 29n.; 10, 28; 13, 49n.; 18, 8n.; 25, 46 a Zjevení 14, 9-11; 20, 10). Musíme o sobě smýšlet jako o těch, kteří si toto obvinění bez zachraňující Boží milosti absolutně zaslouží do té míry, do jaké peklo představuje rozsudek věčného zatracení.
V souhrnu tedy úplná zkaženost znamená, že naše vzpoura proti Bohu je úplná a že všechno, co ve své vzpouře děláme, je hřích. Naše neschopnost poddat se Bohu nebo napravit sebe sama je úplná, a my si proto zcela zasluhujeme věčný trest.
Je skoro nemožné zveličit to, jak je důležité, abychom přiznali, že je naše postavení tak zlé. Pokud o sobě budeme smýšlet jako o těch, kteří jsou v podstatě dobří nebo o něco méně než v úplném rozporu s Bohem, bude naše chápání Božího díla vykoupení neúplné a nedokonalé. Pokud se však pokoříme pod touto děsivou pravdou naší úplné zkaženosti, budeme v postavení, v němž uvidíme a oceníme slávu a div Božího díla, probíraného v dalších bodech.
Doktrína o neodolatelné milosti neznamená, že žádnému vlivu Ducha svatého není možno odolat. Znamená, že Duch svatý může překonat každý odpor a učinit své působení neodolatelným.
Ve Skutcích 7, 51 říká Štěpán židovským vůdcům: "Tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy stále jen vzdorujete Duchu svatému - jak vaši otcové, tak i vy!" Také Pavel hovoří o zarmucování a uhašování svatého Ducha (Efezským 4, 30; 1. Tesalonickým 5, 19). Bůh činí mnoho proseb a a dává mnoho podnětů, které končí vzdorem. Ve skutečnosti celá historie Izraele ve Staré smlouvě je jedním dlouhým příběhem o odporu, jak ukazuje podobenství o zlých nájemnících (Matouš 21, 33-43, viz též Římanům 10, 21).
Doktrína o neodolatelné milosti znamená, že Bůh je svrchovaný a může překonat každý vzdor, pokud si to přeje. "Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš?" (Daniel 4, 32). "Náš Bůh je přece na nebesích, koná všechno, co chce." (Žalm 115, 3) Když se Bůh rozhodne naplnit své svrchované úmysly, nikdo mu nemůže úspěšně odolat.
To je obsahem Pavlova vyučování v Římanům 9, 14-18, které způsobilo, že se jeho protivníci ptali: "Proč je tedy ještě nespokojen? Vždyť kdo se vzepřel jeho vůli?" Na to Pavel odpovídá: "Ale kdo jsi přece ty, člověče, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě?" (Římanům 9, 19-21)
Nebo ještě konkrétněji: neodolatelná milost se týká svrchovaného Božího díla, které koná, aby překonal vzpouru našich srdcí a přivedl nás k víře v Krista, abychom mohli být spaseni. Pokud je naše doktrína o úplné zkaženosti správná, pak nemůže existovat spasení, které neobsahuje realitu neodolatelné milosti. Pokud jsme mrtvi ve svých hříších, úplně neschopni poddat se Bohu, pak nikdy neuvěříme v Krista, dokud Bůh nepřemůže naši vzpouru.
Někdo by mohl říci: "Ano, Duch svatý nás musí přitáhnout k Bohu, ale my můžeme použít svou svobodu vzdorovat nebo přijmout toto přitahování." Naše odpověď zní: svou svobodu použijeme vždy ke vzdorování Bohu, s výjimkou okamžiku, kdy neustále působí zachraňující milost. To je význam slov "není schopen poddat se Bohu". Pokud se člověk stane dost pokorným na to, aby se poddal Bohu, tak je to proto, že mu Bůh dal novou, pokornou přirozenost. Pokud člověk zůstává příliš zatvrzelý a pyšný na to, aby se poddal Bohu, je to proto, že tento člověk takového ochotného Ducha nedostal. Ale abychom to viděli přesvědčivějším způsobem, měli bychom se podívat do Písma.
V Janovi 6, 44 říká Ježíš: "Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když ho přitáhne můj Otec, který mě poslal." Toto přitažení je svrchované působení milosti, bez něhož nikdo nemůže být spasen ze své vzpoury proti Bohu. Zase někteří namítnou: "Přitahuje k sobě všechny lidi, a ne jen některé." Ale toto tvrzení jednoduše pouze uniká před jasným tvrzením kontextu, jenž říká, že Otcovo "přitažení" je důvodem, proč někteří přicházejí k Otci a jiní ne.
Jan 6, 64-65 říká: "Někteří z vás ale nevěří. Ježíš totiž věděl od počátku, kdo byli nevěřící a kdo je ten, který ho zradí. Řekl tedy: "Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít, jedině když je mu to dáno od mého Otce."
Všimněte si dvou věcí. Za prvé si všimněte, že přijití je nazváno darem. Není to jen nějaká příležitost. Přijití k Ježíši je některým "dáno" a jiným ne.
Za druhé si všimněte, že Ježíš toto říká proto, aby vysvětlil, proč "jsou někteří, kteří nevěří". Mohli bychom to parafrázovat takto: Ježíš věděl od počátku, že Jidáš v něj nebude věřit navzdory všemu vyučování a pozváním, která přijal. A protože to věděl, vysvětluje to těmito slovy: "Nikdo nemůže přijít ke mně, jedině když je mu to dáno od mého Otce." Jidáš nebyl Ježíšovi dán. V jeho životě bylo mnoho dobrých vlivů. Ale rozhodující, neodolatelný dar milosti mu nebyl dán.
2. Timoteovi 2, 24-25 říká: "A Pánův služebník se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý, schopný vyučovat, snášenlivý, s krotkostí napravující ty, kdo se stavějí na odpor. Snad jim Bůh dá pokání, aby poznali pravdu."
Zde je, podobně jako u Jana 6, 65, pokání nazváno Božím darem. Všimněte si, že se tu neříká pouze to, že spasení je Boží dar. Říká se tu, že to, co je potřebné před spasením, je dar Boží. Když člověk slyší, jak kazatel volá k pokání, může vzdorovat této výzvě, ale pokud mu Bůh pokání daruje, nemůže odolat, protože tento dar je odstraněním odporu. Nebýt ochotný činit pokání je totéž jako odmítat Ducha svatého. Takže když Bůh dává pokání, je to totéž, jako když odebere vzdor. To je důvod, proč nazýváme toto Boží působení "neodolatelná milost".
Poznámka: Z toho, co bylo řečeno, by mělo být zjevné, že neodolatelná milost nikdy neznamená, že nás Bůh nutí věřit proti naší vůli. To by byl dokonce protimluv v pojmech. Naopak, neodolatelná milost je kompatibilní s kázáním a svědectvím, která se snaží přesvědčit lidi, aby učinili to, co je rozumné a co je v souladu s jejich nejlepšími zájmy.
1. Korintským 1, 23-24 říká: "My kážeme Krista ukřižovaného - pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky, těm však, kteří jsou povoláni, jak Židům, tak Řekům, Krista - Boží moc a Boží moudrost." Všimněte si dvou druhů "volání", které jsou obsaženy v tomto textu.
Za prvé, Pavlovo kázání je určeno všem, Židům i Řekům. To je všeobecné volání evangelia. Nabízí spasení všem, kteří uvěří v ukřižovaného Krista. Ale dopadá - většinou - na nevnímavé uši a je nazváno bláznovstvím.
Ale potom, za druhé, Pavel odkazuje k jinému druhu volání. Říká, že mezi těmi, co slyší, jsou ti, kteří jsou "povoláni" takovým způsobem, že už nadále nepovažují kříž za bláznovství, ale za Boží moc a Boží moudrost. Čím jiným může toto volání být, než neodolatelným voláním Boha k vyjití ze tmy do Božího světla? Pokud všichni, kteří jsou v tomto smyslu povoláni, pokládají kříž za Boží moc, pak něco v tomto volání musí působit víru. To je neodolatelná milost.
Dále to vysvětluje 2. Korintským 4, 4-6: "nevěřícím, jimž bůh tohoto světa oslepil mysl, aby jim nezazářilo světlo evangelia o slávě Krista, který je obrazem Božím... Vždyť ten Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo, ten zazářil v našich srdcích, aby osvítil poznání Boží slávy ve tváři Ježíše Krista."
Protože jsou lidé slepí vůči ceně, kterou Kristus má, musí se nevyhnutelně stát zázrak, aby mohli vidět a uvěřit. Pavel tento zázrak přirovnává k prvnímu dni stvoření, kdy Bůh řekl: "Buď světlo!" Je to ve skutečnosti nové stvoření nebo nové narození. To je také to, co se myslí účinným povoláním v 1. Korintským 1, 24.
Oči těch, kteří byli voláni, byly otevřeny Boží svrchovanou stvořitelskou mocí, aby už nadále nevnímali kříž jako bláznovství, ale jako Boží moc a moudrost. Účinné povolání je zázrak odstranění naší slepoty. To je neodolatelná milost.
Další příklad je uveden ve Skutcích 16, 14, kde Lydie poslouchá Pavlovo kázání. Lukáš říká: "a Pán otevřel její srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal." Pokud Bůh neotevře naše srdce, nebudeme brát ohled na poselství evangelia. Toto otevření srdce je tím, co označujeme jako neodolatelná milost.
Jiný způsob, jak popsat tuto skutečnost, je "nové narození" nebo "znovuzrození". Věříme, že toto nové narození, je zázračné Boží stvoření, které umožní předtím mrtvé osobě přijmout Krista, a tak obdržet záchranu. Nemyslíme si, že víra předchází a způsobuje nové narození. Víra je svědectvím o tom, že nás Bůh nově zplodil: "Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, se narodil z Boha." (1. Janova 5, 1)
Když Jan mluví o tom, že Bůh dává právo stát se Božím dítětem všem těm, kteří přijmou Krista (Jan 1, 12), pokračuje dál a říká (v. 13), že ti, kteří Krista přijmou, "jsou zrozeni ne z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha." Jinými slovy, aby se někdo mohl stát Božím dítětem, je nevyhnutelné, aby přijal Krista, ale narození, které přenáší tohoto člověka do Boží rodiny, není možné z lidské vůle.
Člověk je mrtev v přestoupeních a hříších. Nemůže sám sebe učinit novým, nebo v sobě stvořit nový život. Musí se narodit z Boha. Potom, s novou přirozeností od Boha, okamžitě přijímá Krista. Tyto dva činy (obnovení a víra) jsou tak úzce vzájemně spojeny, že je ve své zkušenosti nedokážeme rozlišit. Bůh nás nově zplodí a prvním zábleskem života nově narozeného dítěte je víra. Nové narození je výsledkem neodolatelné milosti, protože je to skutek svrchovaného stvoření - "ani z vůle muže, ale z Boha jsou zrozeni".
Oběť smíření je Boží dílo v Kristu, vykonané na kříži, kde Kristus zrušil dluh našeho hříchu, upokojil svůj svatý hněv proti nám a získal pro nás všechen užitek spasení. Kristova smrt byla nevyhnutelná, protože kdyby Bůh smetl hřích ze stolu bez odškodnění, neprokázal by tím spravedlivý vztah ke své slávě.
Římanům 3, 25-26 říká, že Bůh dal Krista
"jehož Bůh určil za nástroj smíření skrze víru v jeho krev, aby prokázal svou spravedlnost; neboť Bůh ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby prokázal svou spravedlnost v nynějším čase, aby byl spravedlivým a ospravedlňujícím toho, kdo je z Ježíšovy víry."
Jinými slovy, Kristova smrt byla nevyhnutelná pro potvrzení Boží spravedlnosti v tom, že bezbožné ospravedlňuje z víry. Bylo by nespravedlivé odpustit hříšníkům, jako by jejich hříchy byly bezvýznamné, když ve skutečnosti jsou nekonečnou urážkou hodnoty Boží slávy. Proto Ježíš nesl prokletí, které odpovídalo našim hříchům, abychom mohli být ospravedlněni a Boží spravedlnost byla obhájena.
Pojem "omezené smíření" odpovídá na otázku Za koho Kristus zemřel? Za touto otázkou rozsahu smíření je ale ještě zrovna tak důležitá otázka o podstatě smíření. Čeho vlastně Kristus dosáhl ve prospěch těch, za něž na kříži umíral?
Řeknete-li, že Kristus zemřel za každou lidskou bytost stejným způsobem, pak musíte definovat charakter smíření velmi rozdílně, než když uvěříte, že Kristus zemřel jen za ty, kteří opravdu věří. V prvním případě byste věřili, že Kristova smrt ve skutečnosti nikoho nezachraňuje, ale pouze působí, že všichni lidé jsou zachranitelní. Ve skutečnosti od nikoho neodstranila Boží trestající hněv, ale místo toho vytvořila místo, kam lidé mohou přijít a nalézt milosrdenství - pokud mohou vypůsobit své vlastní nové narození a přivést se k víře bez neodolatelné Boží milosti.
Neboť pokud Kristus zemřel za všechny lidi týmž způsobem, pak nezískal obnovující milost pro ty, kteří jsou spaseni. Musí tedy sami sebe obnovit a přivést se k víře. Potom a jen potom se stávají účastníky dobrodiní kříže.
Jinými slovy, pokud věříte, že Kristus zemřel za všechny lidi týmž způsobem, pak dobrodiní kříže nemůže zahrnovat milosrdenství, skrze něž jsme přivedeni k víře, protože to by pak všichni lidé byli přivedeni k víře - což ale nejsou. Ale pokud milosrdenství, jímž jsme přivedeni k víře (neodolatelná milost), není součástí toho, co Kristus získal na kříži, pak nám nezbývá, než abychom se sami zachránili z otroctví hříchu, tvrdosti srdce, slepoty porušení a z Božího hněvu.
Tím se ovšem stává zjevné, že to není kalvinista, kdo omezuje smíření. Je to arminianista, protože popírá, že smírčí Kristova smrt může dosáhnout toho, co nejvíc potřebujeme - totiž záchrany z naší situace mrtvosti, tvrdosti a slepoty, což je vše pod Božím hněvem. Arminianista omezuje podstatu, hodnotu a účinnost oběti smíření, aby mohl říci, že toho všeho bylo dosaženo i pro ty, kteří umírají v nevěře a jsou zatraceni. Aby mohl říci, že Kristus zemřel za všechny lidi týmž způsobem, musí arminianista omezit oběť smíření na bezmocnou příležitost pro lidi, aby se sami zachránili ze svého strašného stavu zkaženosti.
Na druhé straně kalvinisté neomezují moc a účinnost oběti smíření. My jednoduše říkáme, že v kříži bylo Božím záměrem efektivně vykoupit své děti. A připojujeme, že když za ně Kristus umíral, nevytvořil jen příležitost, aby se samy zachránily, ale skutečně pro ně získal všechno, co bylo zapotřebí k jejich záchraně, včetně milosti obnovení a daru víry.
Nepopíráme, že všichni lidé jsou určeni pro užitky kříže v jistém smyslu. 1. Timoteovi 4, 10 říká, že Kristus je "Spasitelem všech lidí, a zvláště věřících." Co odmítáme, je tvrzení, že všichni lidé jsou určeni pro dobrodiní plynoucí z Kristova kříže týmž způsobem. Všechno Boží milosrdenství - vycházejícím sluncem počínaje (Matouš 5, 45) a kázáním evangelia po celém světě (Jan 3, 16) konče - je možné kvůli kříži.
To je tvrzení Římanům 3, 25, kde je kříž představen jako základ Boží spravedlnosti ve skutečnosti prominutí hříchů. Každý nádech, který nevěřící udělá, je skutkem Božího milosrdenství, kdy Bůh zadržuje soud (Římanům 2, 4). Vždy, když se káže evangelium nevěřícím, je to Boží milosrdenství, které dává příležitost ke spasení.
Odkud plyne toto milosrdenství k hříšníkům? Jak může být Bůh spravedlivý, když zadržuje soud nad hříšníky, kteří si zaslouží být okamžitě uvrženi do pekla? Odpověď je, že Kristova smrt tak jasně demonstruje Boží spravedlivou nenávist k hříchu, že Bůh nyní může nakládat se světem milosrdně, aniž by učinil kompromis se svou spravedlností. V tomto smyslu je Kristus Spasitelem všech lidí.
Ale zvláště je Spasitelem těch, kteří věří. Nezemřel za všechny lidi týmž způsobem. Cíl Kristovy smrti pro Boží děti byl ten, že vydobyl o mnoho víc než jen vycházející slunce a možnost být spasen. Kristova smrt skutečně zachraňuje od všeho zlého ty, za něž Kristus zvláště zemřel.
Je mnoho veršů, které hovoří o tom, že Kristova smrt je určena ke spasení Božího lidu, a ne každého jednotlivce.
Například:
Jan 10, 15: "a za ty ovce pokládám svůj život." Kristovy ovce jsou ti, které Otec přitahuje k Synovi. "Vy ale nevěříte, protože nejste z mých ovcí." (Jan 10, 26) Všimněte si: být ovcí umožňuje stát se věřícím, a ne naopak. Takže ovce, za které Kristus umírá, jsou ti, kteří jsou vyvoleni Otcem, aby je dal Synovi.
V Janovi 17, 6.9.19 se Ježíš modlí: "Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně... Já prosím za ně; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji... A já posvěcuji sám sebe za ně, aby i oni byli posvěceni pravdou." V tomto pohledu je posvěcením Ježíšova smrt, kterou se chystá podstoupit. Jeho smrt a jeho přímluva jsou určeny jedinečně jeho učedníkům, ne světu všeobecně.
Jan 11, 51-52: "/Kaifáš/ protože byl toho roku nejvyšším knězem, prorokoval, že Ježíš má zemřít za tento národ. A nejen za tento národ, ale také aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno." Jsou tu tedy Boží děti, jež jsou rozptýleny po celém světě. Toto jsou ovce. To jsou ti, které Otec přitáhne k Synovi. Ježíš zemřel, aby shromáždil tyto lidi v jedno. Účel je tentýž jako v Janovi 10, 15-16: "A za ty ovce pokládám život. Mám však i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést a uslyší můj hlas." Kristus zemřel za své ovce, tedy za Boží děti.
Zjevení 5, 9: "Jsi hoden vzít tu knihu a otevřít její pečeti; neboť jsi byl zabit a vykoupil jsi nás Bohu svou krví z každého pokolení a jazyka, lidu i národa." V souladu s Janem 10, 16 Jan neříká, že Kristova smrt poskytla úplné výkupné za všechny lidi, ale že vykoupila lidi z každého pokolení světa.
To je způsob, jak chápeme texty jako 1. Janova 2, 2, kde se říká: "A on je oběť slitování za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět." Toto neznamená, že Kristus zemřel s úmyslem uspokojit Boží hněv za každého člověka na světě, ale že "ovce", "Boží děti" rozptýlené po celém světě, "z každého pokolení a jazyka, lidu i národa", jsou zahrnuty v Kristově smíření. Vlastně je gramatická paralelnost Jana 11, 52 a 1. Janovy 2, 2 tak blízká, že je obtížné uniknout přesvědčení, že Jan chce v obou verších vyjádřit tutéž skutečnost.
Jan 11, 51-52: "prorokoval, že Ježíš má zemřít za tento národ. A nejen za tento národ, ale také aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno."
1. Janova 2, 2: "A on je oběť slitování za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za celý svět."
Tento "celý svět" se vztahuje na Boží děti, rozptýlené po celém světě.
Pokud by se "celý svět" vztahoval na každého jednotlivce ve světě, byli bychom nuceni říci, že Jan učí, že všichni lidé budou spaseni - čemuž on ale nevěří (Zjevení 14, 9-11). Důvod, proč bychom byli nuceni toto říci, je ten, že pojem smíření odpovídá skutečnému sejmutí hněvu z hříšníka. Když je Boží hněv proti hříšníkovi usmířen, je od něj odstraněn pryč. Výsledkem je, že všechna Boží moc nyní proudí ve službě Jeho milosrdenství, z čehož vyplývá, že mu už nic nemůže zabránit, aby tohoto hříšníka zachránil.
Usmířený hřích nemůže být potrestán. Jinak smíření ztrácí svůj význam. Takže pokud je Kristus obětí smíření za všechny hříchy každého jednotlivce na světě, pak nemohou být tito jednotlivci potrestáni, ale musí být spaseni. Ale Jan v takový univerzalismus nevěří (J 5, 29). A tak je velmi nepravděpodobné, že by verš z 1. Janovy 2, 2 učil, že Ježíš je smířením pro každou osobu na světě.
Marek 10, 45 - v souladu se Zjevením 5, 9 - neříká, že Ježíš přišel vykoupit všechny lidi. Píše se tam: "Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé."
Podobně i v Matoušovi 26, 28, říká Ježíš: "Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů."
Židům 9, 28: "Tak byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil." (Viz též 13, 20 a Izaiáš 53, 11-12)
Jedna z nejjasnějších pasáží, jež se týkají záměru Kristovy smrti, je v Efezským 5, 25-27. Nestojí zde pouze Pavlovo pojednání, že tím, komu je určen užitek Kristovy smrti, je církev, ale také, že užitkem Kristovy smrti je posvěcení a oslavení církve. To je pravda, kterou chceme obzvlášť zachovat: kříž nebyl určen k tomu, aby dal všem lidem možnost se zachránit, ale ve skutečnosti byl určen na to, aby zachránil církev. Pavel říká: "...jako i Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil, když ji očistil koupelí vody skrze slovo; aby ji postavil před sebou jako slavnou církev..."
Podobně v Titovi 2, 14 Pavel takto popisuje účel Kristovy smrti: "/Ježíš/ dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si pro sebe svůj zvláštní lid, horlivě milující dobré skutky." Kdyby byl Pavel arminianista, neřekl by: "Dal sám sebe, aby vykoupil všechny lidi z veškeré nepravosti a očistil si pro sebe všechny lidi"? Ale Pavel říká, že plánem oběti smíření je očistit lid z tohoto světa pro Krista. To je právě to, co se říká u Jana 10, 15; 11, 51n. a ve Zjevení 5,9.
Jeden z nejvíc rozhodujících textů v celé této záležitosti je Římanům 8, 32. Je to jedno z nejcennějších zaslíbení pro Boží lid v celé Bibli. Pavel říká: "Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci?"
Rozhodující věc, kterou je zde třeba vidět, je to, jak Pavel zakládá jistotu našeho dědictví na Kristově smrti. Pavel tedy říká: "Bůh ti s nejvyšší jistotou dá všechno, protože neušetřil svého vlastního syna, ale dal ho za tebe." Co se stane s tímto vzácným argumentem, pokud byl Kristus vydán za ty, kteří ve skutečnosti nepřijali všechny tyto věci, ale místo toho jsou ztraceni? Argument se rozpadne.
Pokud Bůh dal svého vlastního Syna za nevěřící, kteří nakonec budou ztraceni, potom nemůže říci, že darování Syna zaručuje "všechny věci" těm, za něž zemřel. Ale to je právě to, co Pavel říká! Pokud dal za tebe Bůh svého Syna, pak ti jistě dá i všechny věci. Struktura Pavlovy myšlenky se jednoduše zbortí, když se do ní vloží představa, že Kristus zemřel za všechny lidi týmž způsobem.
Tento oddíl můžeme zakončit stručným argumentem. Které z následujících prohlášení je pravdivé?
1. Kristus zemřel za některé hříchy všech lidí.Nikdo netvrdí, že by první tvrzení bylo pravdivé, protože pak by byli všichni ztraceni kvůli hříchům, za které Kristus nezemřel. Jediný způsob, jak být spasen z hříchu, je, že ho Kristus přikryje svou krví.
Třetí prohlášení je to, co by řekl arminianista. Kristus zemřel za všechny hříchy všech lidí. Ale proč potom nejsou všichni spaseni? Odpoví: Protože někteří nevěří. Ale není tato nevěra jedním z hříchů, za které Kristus zemřel? Pokud odpoví ano, proč potom není přikryta Ježíšovou krví a proč nejsou všichni nevěřící spaseni? Pokud odpoví ne (nevěra není hřích, za nějž Kristus zemřel), pak musí říci, že člověk může být spasen, aniž by byly všechny jeho hříchy smířeny Ježíšem. Nebo se musí připojit k nám a souhlasit s výrokem číslo dvě: Kristus zemřel za všechny hříchy některých lidí. Tudíž zemřel za nevěru vyvolených, aby byl Boží trestající hněv proti nim upokojen a Jeho milost byla svobodná přitáhnout je neodolatelně z vnější temnoty do Jeho předivného světla.
Pokud jsme my všichni tak zkažení, že nemůžeme přijít k Bohu, aniž bychom byli znovuzrozeni neodolatelnou Boží milostí, a pokud byla tato konkrétní milost získána Kristem na kříži, pak je jasné, že za spasení kohokoliv z nás vděčíme Božímu vyvolení.
Vyvolení se vztahuje na Boží volbu, koho zachránit. Je bezpodmínečné v tom smyslu, že neexistuje žádná podmínka, kterou by člověk musel splnit před tím, než se ho Bůh rozhodne zachránit. Člověk je mrtev v přestoupeních a hříších, tudíž neexistuje žádná podmínka, kterou by mohl splnit dřív, než se ho Bůh rozhodne zachránit z jeho mrtvosti.
Tím neříkáme, že konečné spasení je bezpodmínečné. Není. Musíme splnit podmínku víry v Krista, abychom mohli zdědit věčný život. Ale víra není podmínkou vyvolení. Právě naopak - vyvolení je podmínkou víry. Je to tak proto, že Bůh si nás před založením světa vybral, pak získal naše vykoupení na kříži, oživil nás neodolatelnou milostí a přivedl k víře.
Skutky 13, 48 zaznamenávají, jak pohané odpověděli na kázání evangelia v Pisidské Antiochii: "Když to tedy slyšeli pohané, radovali se a oslavovali Pánovo slovo a všichni, kdo byli předurčeni k věčnému životu, uvěřili." Všimněte si, že se tu neříká, že všichni, kteří uvěřili, byli vyvoleni pro věčný život. Boží vyvolení, které předcházelo, je příčinou, proč někteří uvěřili, zatímco jiní ne.
Podobně i Ježíš říká Židům v Janovi 10, 26: "Vy ale nevěříte, protože nejste z mých ovcí." Neříká: "Nejste mé ovce, protože nevěříte." Být ovcí je něco, o čem Bůh rozhoduje za nás, dříve než uvěříme. Je to základ a umožnění naší víry. Věříme, protože jsme Boží vyvolené ovce, a ne naopak (viz Jan 8, 47; 18, 37).
V Římanům 9 Pavel zdůrazňuje bezpodmínečnost vyvolení. Například ve verších 11-12 popisuje zásadu, kterou Bůh použil při vyvolení Jákoba místo Ezaua: "...(totiž ještě než se narodili a než udělali cokoli dobrého nebo zlého, aby Boží předsevzetí zůstalo podle vyvolení, ne na základě skutků, ale z Toho, který povolává), bylo jí řečeno: "Starší bude sloužit mladšímu." Boží vyvolení je zachováno ve své bezpodmínečnosti, protože se děje před naším narozením, dříve než jsme učinili cokoliv dobrého nebo zlého.
Poznámka: Někteří vykladači tvrdí, že 9. kapitola Římanům nemá co do činění s vyvolením jednotlivců k věčnému životu. Říkají, že se kapitola vztahuje pouze na historické úlohy, které sehráli lidé narození z Jákoba a Ezaua. Doporučujeme knihu The Justification of God od Johna Pipera (Baker Book House 1983), která byla napsána za účelem prozkoumání této otázky. Závěr knihy je ten, že Římanům 9 se nevztahuje pouze na historické úkoly celých národů, ale i na věčné určení jednotlivců, protože verše 1-5 vykreslují mimo jiné problém zatracení jednotlivých Izraelců - pokud by tato kapitola neříkala nic o jednotlivcích, zůstal by tento problém zcela neadresný.
Nepodmíněnost Boží vyvolující milosti je znovu zdůrazněna v Římanům 9, 15-16: "Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. A tak nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo usiluje, ale na Bohu, který se smilovává."
Pokud si myslíme, že můžeme milosrdenství iniciovat vlastní vůlí nebo snažením, pak ve skutečnosti milosrdenství nechápeme. Jsme beznadějně spoutáni v temnotě hříchu. Máme-li být zachráněni, musí Bůh nepodmíněně podniknout iniciativu v našem srdci a neodolatelně způsobit, že budeme ochotni se mu poddat (viz Římanům 11, 7).
Efezským 1, 3-6 je dalším mocným prohlášením o bezpodmínečnosti našeho vyvolení a předurčení k synovství:
"Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu, poněvadž nás v něm vyvolil před založením světa, abychom před jeho tváří byli svatí a bezúhonní v lásce. Podle zalíbení své vůle nás předurčil k přijetí za své syny skrze Ježíše Krista ke chvále slávy své milosti."
Někteří vykladači argumentují tím, že toto vyvolení před založením světa bylo jen vyvolením Krista, ale ne volbou jednotlivců, kteří nakonec v Kristu budou. To jednoduše jen umocňuje tvrzení, že neexistuje žádné bezpodmínečné vyvolení jednotlivců ke spasení. Kristus je postaven dopředu jako Boží vyvolený a spasení jednotlivců je závislé na jejich vlastní iniciativě, kterou by přemohli svou zkaženost a sjednotili se s Kristem ve víře. Bůh si je nevybral, a tudíž je nemůže ani účinně obrátit. Může jen čekat a dívat se, kdo se oživí z mrtvosti a vybere si ho.
Takový výklad však není v souladu s verši 11 a 12, kde se říká, že my jsme byli předurčeni "podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rozhodnutí své vůle."
Ani doslovné znění slov ve verši 4 nezapadá do tohoto výkladu. Obvyklý význam slova "vyvolit" ve verši 4 znamená zvolit nebo vybrat ze skupiny (viz také Lukáš 6, 13; 14, 7; Jan 13, 18; 15, 16.19). Takže přirozený význam verše je, že Bůh si vybírá svůj lid z celého lidstva - a to před založením světa - tím, že se na ně dívá ve vztahu ke Kristu, jejich Vykupiteli.
Všechno vyvolení se děje ve vztahu ke Kristu. Neexistovalo by žádné vyvolení hříšníků ke spasení, pokud by nebyl Kristus určen, aby zemřel za jejich hříchy. Takže v tomto smyslu jsou vyvoleni v Kristu. Ale jsou to oni, nejen Kristus, kdo je vyvolen ze světa.
Také styl 5. verše poukazuje na vyvolení lidí, kteří mají být v Kristu, a neukazuje pouze na vyvolení Krista. Doslova říká: "předurčil nás k přijetí za své syny skrze Ježíše Krista." My jsme ti předurčení, ne Kristus. On je ten, který učinil toto vyvolení hříšníků možným, a tak je naše vyvolení "skrze něj", ale nic se tu neříká o tom, že by Bůh měl při vyvolení ve výhledu jen Krista.
Patrně nejdůležitějším textem v otázce učení o bezpodmínečném vyvolení je Římanům 8, 28-33:
"Víme pak, že těm, kteří milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry. Ty, které přeurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co k tomu tedy řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám? Jak by nám Ten, který neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, nedaroval s ním také všechny věci? Kdo obviní Boží vyvolené? Vždyť Bůh, ten ospravedlňuje!"
Často je tento text na základě verše 29 používán jako argument proti bezpodmínečnému vyvolení. Ve verši se říká: "Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil," a tak někteří říkají, že lidé nejsou vyvoleni bezpodmínečně. Jsou vyvoleni na základě víry, kterou vytvoří bez pomoci neodolatelné milosti a kterou Bůh předem vidí.
Avšak toto není v souladu s kontextem. Všimněte si, že Římanům 8, 30 uvádí: "Ty, které předurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil." Soustřeďte se na chvíli na skutečnost, že všechny, které Bůh povolá, ty také ospravedlní.
Toto povolání z verše 30 není dáno všem lidem. Důvod, proč víme, že není dáno všem, je ten, že všichni, kteří jsou povoláni, jsou také ospravedlněni - ale všichni lidé ospravedlněni nejsou. Takže toto povolání z 30. verše není všeobecné volání k pokání, které je možno slyšet z kazatelen nebo kterým volá Bůh skrze slávu přírody a stvoření. Takové volání dostává každý, ale povolání z verše 30 je dáno jen těm, které Bůh předurčil, aby byli připodobněni obrazu Jeho Syna (v.29). A to je povolání, které nevyhnutelně souvisí s ospravedlněním: "které povolal, ty také ospravedlnil."
Avšak víme, že ospravedlnění je z víry (Římanům 5, 1). Co je tedy potom tímto povoláním, které je dáno všem těm, kteří jsou předurčeni, a které vede k ospravedlnění? Musí to být povolání neodolatelné milosti. Je to povolání z 1. Korintským 1, 24, o němž jsme mluvili na stranách 10-11.
Mezi předurčením a ospravedlněním je působení povolání. Protože ospravedlnění je jen z víry, musí být povolání v tomto pohledu Boží čin, jímž On uvede víru v existenci. A protože nevyhnutelně povede k ospravedlnění, musí být neodolatelné. Není ani jeden povolaný (v tomto smyslu! - ne ve smyslu Matouše 22, 14), který by nebyl ospravedlněn. Všichni povolaní jsou ospravedlněni. Takže povolání z verše 30 je svrchované Boží dílo, jež přivede člověka k víře, z níž je ospravedlněn.
Všimněte si důsledku, který to má pro význam předzvědění ve verši 29. Když Pavel píše ve verši 29: "Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil," nemůže tím myslet (jak se mnozí snaží ukázat) to, že Bůh předem ví, kdo použije svou svobodnou vůli k tomu, aby přišel k víře, a tak ho může předurčit k přijetí za syna, protože tento člověk udělal sám od sebe svobodné rozhodnutí. Tento verš toto nemůže znamenat, protože (jak jsme viděli ve verši 30) lidé sami od sebe k víře nepřijdou. Jsou neodolatelně povoláni.
Bůh nepředzvěděl svobodné lidské rozhodnutí k víře v něj, protože žádná taková rozhodnutí nejsou známa. Pokud někdo přijde k víře v Ježíše, je to proto, že byl vzkříšen z mrtvých (Efezským 2, 5) stvořitelským Božím Duchem. To znamená, že byl účinně povolán z temnoty do světla.
Takže předzvědění z Římanům 8, 29 není pouhé vědomí toho, co se stane v budoucnosti mimo Boží předurčení. Spíš je to druh poznání, s nímž nás seznamují starozákonní texty jako například Genesis 18, 19 ("Nebo znám jej; protož přikáže synům svým..., aby ostříhali cesty Hospodinovy" - překlad Bible kralické), Jeremiáš 1, 5 ("Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.") a Ámos 3, 2 ("Pouze k vám /tj. k Izraeli/ jsem se znal ze všech čeledí země, a proto vás ztrestám za všechny vaše nepravosti.")
Jak říká C.E.B. Cranfield, předzvědění v Římanům 8, 29 je "ten zvláštní druh uchvacujícího poznání člověka, jímž je Boží vyvolující milost." Takovéto předzvědění je prakticky shodné s vyvolením: "Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna."
Takže tento majestátní text (Římanům 8, 28-33) učí, že Bůh skutečně dosáhne úplného vykoupení svého lidu od počátku až do konce. On předvídá - tudíž vybírá - lidi pro sebe ještě před založením světa, předurčuje tyto lidi, aby přijali podobu Jeho syna, povolává je k sobě ve víře, ospravedlňuje je z této jejich víry a nakonec je oslavuje, takže je už navždy nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu (Římanům 8, 39) Jemu patří všechna chvála a sláva! Amen.
Z toho, co bylo právě řečeno, vyplývá, že Boží lid vytrvá až do konce a nebude ztracen. Předzvědění jsou předurčení, předurčení jsou povolaní, povolaní jsou ospravedlnění a ospravedlnění jsou oslavení. Nikdo z této skupiny se neztratí. Patřit do této skupiny znamená být zabezpečen pro věčnost.
Avšak doktrínou o vytrvání svatých míníme ještě něco víc než jen toto. Znamená to, že svatí vytrvají a musí vytrvat v poslušnosti, která pramení z víry. Vyvolení je bezpodmínečné, ale oslavení už nikoliv. V Písmu je mnoho varování, že ti, kteří se nedrží pevně Krista, mohou být na konci ztraceni.
Následujících sedm tezí shrnuje naše chápání této velmi důležité doktríny.
To znamená, že služba slovem je Boží nástroj právě tak k zachování víry, jako ke zplození víry. Nemůžeme s úlevou vydechnout poté, co se lidé modlili, aby přijali Krista, jako kdybychom nyní mohli být ze své perspektivy ujištěni, že jsou již mimo dosah toho Zlého. Nyní začíná boj víry, jenž je třeba bojovat. Musíme vytrvat ve víře až do konce, pokud máme být spaseni.
1. Korintským 15, 1-2: "Připomínám vám, bratři, evangelium, které jsem vám kázal, které jste přijali a v němž stojíte, skrze něž také docházíte spasení (pokud se držíte slova, které jsem vám kázal - jinak byste uvěřili nadarmo)."
Koloským 1, 21-23: "I vás, kdysi odcizené a nepřátelské v mysli kvůli zlým skutkům, nyní již usmířil svým pozemským tělem skrze smrt, aby vás postavil před svou tvář svaté, neposkvrněné a bezúhonné - pokud ovšem zůstáváte založení a pevní ve víře a neodchylujete se od naděje evangelia..."
2. Timoteovi 2, 11-12: "Toto slovo je spolehlivé: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním také žít. jestliže vytrváme, budeme s ním také kralovat"
Marek 13, 13: "Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen."
Viz též Zjevení 2, 7.10-11.17.25-26; Zjevení 3, 5.11-12.21.
Tím nechceme říci, že Bůh očekává dokonalost. Z textů jako je Filipským 3, 12-13, 1. Janova 1, 8-10 a Matouš 6, 12 je jasné, že Nová smlouva nepožaduje, že musíme být bezhříšně dokonalí, abychom mohli být spaseni. Vyžaduje však, abychom byli morálně proměnění a chodili v novotě života.
Židům 12, 14: "Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána."
Římanům 8, 13: "Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít."
Galatským 5, 19-21: "Skutky těla jsou ovšem zjevné. Jsou to: cizoložství, smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlení, hněvání, soupeření, roztržky, sekty, závidění, vraždy, opilství, hodování a takové podobné věci. Předpovídám vám, jak jsem už dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, nebudou dědici Božího království." (Viz také Efezským 5, 5 a 1. Korintským 6, 9-10)
1. Janova 2, 3-6: "A podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: "Znám ho," a nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravda. Kdokoli však zachovává jeho slovo, v tom Boží láska opravdu došla dokonalosti. Podle toho víme, že jsme v něm. Kdo říká, že zůstává v něm, ten má také chodit tak, jak chodil on." (Viz též 1. Janova 3, 4-10.14 a 4, 20)
Jan 8, 31: "Ježíš tedy řekl těm Židům, kteří mu uvěřili: "Jestliže zůstanete v mém slově, jste opravdu mými učedníky." (Viz rovněž Lukáš 10, 28; Matouš 6, 14-15; 18, 35; Genesis 18, 19; 22, 16-17; 26, 4-5; 2. Timoteovi 2, 19)
To je důvod, proč věříme ve věčnou bezpečnost - totiž věčnou bezpečnost vyvolených. Důsledkem vyvolení je skutečnost, že Bůh bude působit tak, že ti, které vybral k věčnému spasení, jím budou uschopněni setrvat ve víře až do konce a naplnit, z moci jeho svatého Ducha, požadavky poslušnosti.
Římanům 8,28-30: "Víme pak, že těm, kteří milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby on byl prvorozený mezi mnoha bratry. Ty, které předurčil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil." Z této pasáže je zjevné, že ti, kteří jsou účinně povoláni k naději spasení, skutečně vytrvají až do konce a budou oslaveni."
Jan 10, 26-30: "Vy ale nevěříte, protože nejste z mých ovcí, jak jsem vám řekl. Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. A já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno." (Viz také Efezským 1, 4-5)
1. Janova 2, 19: "Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby totiž byli z nás, zůstali by s námi, ale vyšli z nás, aby se ukázalo, že ne všichni jsou z nás." Podobně i podobenství o čtveré půdě zobrazuje, podle výkladu v Lukášovi 8, 9-15, lidi, kteří "když slyší slovo, s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří na čas, ale v době pokušení odpadají."
Skutečnost, že je takováto věc možná, je právě oním důvodem, proč musí služba slova v každém místním sboru obsahovat mnoho výstrah a napomínání členů, aby setrvali ve víře a nezapletli se do věcí, které by je mohly případně udusit a vést k jejich zatracení.
To, co se snažíme zde udělat, je držet se učení Římanům 5, 1. Tam se například učí, že jsme již před Bohem ospravedlněni. Bůh nečeká až na konec našeho života, aby nás prohlásil za spravedlivé. Ve skutečnosti bychom nebyli schopni mít ani ujištění, ani svobodu žít podle radikálních Kristových požadavků, pokud bychom neměli jistotu, že díky své víře jsme již nyní před ním spravedliví.
Přesto však musíme připustit skutečnost, že naše konečné spasení je podmíněné následnou poslušností, která plyne z víry. Způsob, jak je možno tyto dvě skutečnosti sloučit dohromady, je ten, že jsme ospravedlněni na základě našeho prvního jednání víry, protože Bůh v tom vidí (podobně jako je schopen vidět strom v žaludu) zárodek života víry. To je důvod, proč ti, kteří nevedou život víry s jeho nevyhnutelnou poslušností, jednoduše dosvědčují, že jejich první skutek víry nebyl pravý.
Textovou oporou je skutečnost, že v Římanům 4, 3 cituje Pavel Genesis 15, 6 jako bod, kdy byl Abraham ospravedlněn před Bohem. To je odkaz na čin víry na začátku Abrahamova povolání. Římanům 4, 19-22 však odkazuje k Abrahamově o mnoho let pozdější zkušenosti (kdy mu již bylo 100 let, viz Genesis 21, 5.12) a říká, že kvůli víře v této zkušenosti byl Abraham pokládán za spravedlivého. Jinými slovy, zdá se, že v případě víry, která ospravedlnila Abrahama, se nejedná pouze o první akt víry, ale o víru, která dala vyrůst skutkům poslušnosti v jeho pozdějším životě. (Tuto věc je možno doložit ještě z Jakuba 2, 21-24, kde je odkaz na ještě pozdější Abrahamův skutek - obětování Izáka v Genesis 22). Způsob, jakým chceme sloučit tato velmi důležitá vlákna Boží pravdy, je ten, že tvrdíme, že jsme skutečně ospravedlněni na základě svého prvního skutku víry, ale ne bez vztahu ke všem následujícím skutkům víry, jež daly vzniknout poslušnosti, jíž požaduje Bůh.
Nejsme ponecháni sami sobě a naše jistota je velmi hluboce zakořeněna ve svrchované Boží lásce, v tom, že On vykoná to, k čemu nás povolal.
1. Petrova 1, 5: "...kdo jste Boží mocí střeženi skrze víru ke spasení připravenému, aby bylo zjeveno v posledním čase."
Juda 24,25: "Avšak tomu, který je schopen zachovat vás bez pádu a postavit vás bez úhony v přítomnosti své slávy s veselím, jedinému moudrému Bohu, našemu Spasiteli, jemu buď sláva a velebnost, vláda i moc, nyní i po všechny věky. Amen."
1. Tesalonickým 5, 23-24: "Sám Bůh pokoje nechť vás tedy plně posvětí a zachová celého vašeho ducha, duši i tělo bez úhony k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten, který vás volá, je věrný a on to učiní."
Filipským 1, 6: "Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, je také do dne Ježíše Krista dokončí."
1. Korintským 1, 8-9: "...který /Ježíš Kristus/ vás také utvrdí až do konce, abyste byli bezúhonní v den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, jímž jste byli povoláni ke společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána!"
2. Petrova 1, 10-11: "Proto, bratři, se tím více snažte své povolání a vyvolení upevňovat, neboť když to budete dělat, rozhodně neselžete. Tak vám totiž bude v hojnosti udělen přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista."
Je možné věřit všem těmto věcem hlavou a přitom přijít do pekla. Tak snadno oklamatelní a pokrytečtí jsme ve své přirozenosti! Naším úmyslem při psaní těchto skutečností není tedy pouze přesvědčit mysl, ale také získat srdce.
Chceme, aby i druzí měli tu sladkou zkušenost odpočinku v hojné útěše plynoucí z těchto pravd. Chceme, aby i druzí cítili obrovskou motivaci pro spravedlnost a misii, jež z těchto pravd prýští. Chceme, aby i další lidé měli zkušenost poznání svrchované Boží milosti a důvěry v ní - a to tak, aby Jemu a jen Jemu patřila všechna sláva.
Za tímto účelem jsme zde shromáždili několik svědectví o tom, co tyto pravdy znamenaly pro některé významné křesťany minulosti. Pro ty, kteří je pravdivě poznali, už více nebyly jen rozumovou úvahou, ale neutuchající mocí pro srdce a pro život.
Augustin byl obrácen neodolatelnou milostí po té, co vedl nevázaný život. Ve svých Vyznáních (X, 40) napsal:
"Nemám vůbec žádnou naději, kromě naděje v tvé milosrdenství. Poskytni to, co přikazuješ a přikaž, co si přeješ. Ty jsi přece na nás vložil zdrženlivost... V pravdě skrze zdrženlivost jsme spolu spoutáni a přivedeni nazpět do té jednoty, z níž jsme byli rozptýleni do množství. Velmi málo tě miluje ten, kdo spolu s tebou miluje i cokoliv jiného, když to nemiluje kvůli tobě. Ó, lásko, jež navždy hoříš a nikdy nejsi uhašena! Ó, Lásko, můj Bože, rozněť mne! Ty přikazuješ zdrženlivost. Poskytni to, co přikazuješ, a přikaž, co si přeješ."
Toto jsou slova muže, jenž miluje pravdu o neodolatelné milosti, protože ví, že bez ní by zcela zahynul. Ale i ve svých doktrinálních listech tuto milovanou pravdu představuje (Epištola CCXVII):
"Pokud - jak se ostatně v tvém případě domnívám - s námi souhlasíš v předpokladu, že konáme svou povinnost, když se modlíme k Bohu (jak je i naším zvykem) za ty, kteří tomu odmítají věřit, aby mohli být ochotní věřit, a za ty, kteří se staví proti jeho zákonu a učení a odmítají ho, aby mohli uvěřit a následovat ho. Pokud s námi souhlasíš v názoru, že konáme svou povinnost, když vzdáváme dík Bohu za lidi, kteří se obrátili (což také je naším zvykem)... pak jsi zajisté nucen uznat, že vůle lidí je nejprve pohnuta Boží milostí a že je to Bůh, kdo působí, aby měli vůli k dobrému, které jinak odmítali; protože je to Bůh, jehož prosíme, aby tak činil, a my víme, že je vhodné a správné vzdávat mu dík za to, že tak učinil..."
Pro Augustina byla pravda o neodolatelné milosti základem jeho modliteb za obrácení ztracených a také základem jeho vděčnosti Bohu, když se obrátili.
Jonathan Edwards, velký kazatel a teolog z Nové Anglie 18. století, měl rovněž velkou lásku k těmto pravdám. Když mu bylo 26 let, napsal o dni, v němž se zamiloval do svrchovaného Boha, toto:
"Od toho dne až dosud se udála nádherná proměna v mém myšlení ve vztahu k doktríně o Boží svrchovanosti... Boží absolutní svrchovanost... je to, v čem, jak se zdá, moje mysl odpočívá ujištěna tak, jako je ujištěna o kterékoliv věci, již mohu vidět svýma očima... Toto učení se tolikrát ukázalo jako nesmírně šťastné, jasné a sladké. Miluji, když se Bohu připisuje absolutní svrchovanost... Boží svrchovanost je mi zjevena jako velká část Jeho slávy. Často bylo mou radostí přistupovat k Bohu a uctívat ho jako svrchovaného Boha." (Personal Narrative)
Když Geoge Whitefield kázal v Edwardsově sboru, Edwards neskrývaně plakal , jak se mu kázané poselství líbilo. Whitefield byl velkým evangelistou v 18. století. Řekl: "Přijal jsem kalvinistické schéma ne proto, že by mě ho naučil Kalvín, ale protože mě ho naučil Ježíš Kristus." (Arnold Dalimore: George Whitfield. Vol. 1, str.406)
Prosil Johna Wesleyho, aby se nestavěl proti doktrínám kalvinismu:
"Nemohu snést pomyšlení na to, že bych Ti měl odporovat, ale jak se tomu mám vyhnout, když se chystáš (jak jednou řekl tvůj bratr Charles) vyhnat Jana Kalvína pryč z Bristolu? Pozor, nikdy jsem nečetl nic z toho, co Kalvín napsal. Své doktríny mám od Krista a Jeho apoštolů, naučil jsem se je od Boha." (Dalimore, str. 574.)
Bylo to právě toto poznání, které ho naplnilo svatým zápalem pro evangelizaci:
"Doktríny o našem vyvolení a bezplatném ospravedlnění v Kristu Ježíši jsou každým dnem více a více vtiskávány do mého srdce. Naplňují mou duši svatým ohněm a umožňují mi velmi důvěřovat Bohu, mému Spasiteli."
Doufám, že chytíme oheň jeden od druhého a že mezi námi bude svaté soutěžení v tom, kdo nejvíc sníží člověka a povýší Ježíše Krista. Nic jiného kromě doktrín reformace toto nemůže způsobit. Všichni ostatní nechávají v člověku svobodnou vůli a činí z něj, alespoň částečně, spasitele sebe sama. Duše moje, nepřibližuj se k záhadám těch, kteří učí takové věci... Já vím, že Kristus je všechno ve všem. Člověk není nic, má svobodnou vůli jít do pekla, nikoliv však do nebe - pokud v něm Bůh nezpůsobí, že bude chtít a činit to, co se líbí Bohu.
Ó, znamenitosti doktríny o vyvolení a o konečném vytrvání svatých! Jsem přesvědčen, že dokud člověk nezačne věřit a cítit tyto důležité pravdy, nemůže se zbavit sám sebe. Pokud je však o těchto pravdách přesvědčen a ujištěn o jejich aplikaci ve svém vlastním srdci, pak už skutečně chodí vírou!" (Dalimore, c.d., str. 407)
George Mueller je známý svými sirotčinci, které zakládal, a svou úžasnou vírou, jíž měl, když se modlil k Bohu o zaopatření. Avšak jen nemnoho lidí zná teologii, která podepírala tuto velkou službu. Ve svých pětadvaceti letech (1829) učinil zkušenost, kterou později popisuje takto:
"Před tímto obdobím (když jsem si začal vážit pouze Bible jako svého standardu rozsuzování) jsem velmi odporoval doktrínám o vyvolení, částečném vykoupení (t.j. omezeném smíření) a o milosti, která zachová člověka až do konce. Nyní jsem byl přiveden k tomu, abych přezkoumal tyto vzácné pravdy Božím slovem. Již ochoten nemít žádnou vlastní slávu v tom, že se hříšníci obracejí, ale pokládat sebe sama jen za nástroj, ochoten přijmout to, co říkají Písma, šel jsem do Božího slova a četl Nový zákon od začátku se zvláštním zřetelem k těmto pravdám.
Ke svému velkému úžasu jsem zjistil, že pasáží, které mluví rozhodně pro vyvolení a milost zachování, bylo asi čtyřikrát víc než těch, které zdánlivě mluvily proti těmto pravdám; a dokonce i těchto několik málo pasáží, když jsem je prozkoumal a pochopil, mi posloužilo k tomu, aby mě upevnily v již výše vzpomenutých doktrínách.
Co se týče účinku, který způsobila moje víra v tyto doktríny, jsem nucen prohlásit k Boží slávě, že i když jsem stále nesmírně slabý a v žádném případě nejsem ještě tak mrtev žádostem těla, žádosti očí a pýše života, jak bych mohl a měl být, přece jen jsem od tohoto období z Boží milosti chodil s Bohem důvěrněji. Můj život už nebyl tak nestálý a mohu říci, že žiji pro Boha mnohem víc než předtím." (Autobiography, str.33-34)
Ch. H. Spurgeon byl Muellerovým současníkem. Třicet let byl pastorem sboru Metropolitan Tabernacle v Londýně, nejslavnějším pastorem té doby a ještě k tomu baptistou. Jeho kázání mělo moc získávat duše pro Krista. Ale jaké bylo jeho evangelium, které drželo tisíce lidí v okouzlení každý týden a mnohé přivedlo ke Spasiteli?
"Podle mého názoru neexistuje žádné kázání Krista, toho ukřižovaného, pokud nekážeme to, co se v těchto dnech označuje jako kalvinismus. Je to ale pouze přezdívka; kalvinismus je evangelium a nic jiného. Nevěřím, že kážeme evangelium, pokud nekážeme Boží svrchovanost v udílení Jeho milosti a pokud nevyvyšujeme Hospodinovu vyvolující, nezměnitelnou, věčnou, nezaměnitelnou a dobývající lásku. Rovněž nevěřím, že můžeme kázat evangelium, pokud ho nezaložíme na speciálním a omezeném vykoupení Jeho vyvolených a vybraných lidí, jež Kristus vydobyl na kříži, a také nemohu přijmout evangelium, které nechá svaté odpadnout poté, co byli povoláni." (Autobiography. Vol. 1. Edinburgh, Banner of Truth Trust 1962, orig. 1897, str.168.)
Nevěřil však těmto pravdám od počátku. Spurgeon objevil tyto pravdy, když mu bylo 16 let.
"Narodil jsem se, tak jako každý z nás, do skupiny arminiánů, stále jsem věřil těm starým věcem, jež jsem slyšel z kazatelny, a neviděl jsem Boží milost. Když jsem přicházel ke Kristu, myslel jsem si, že horlivě hledám Pána, a neměl jsem ani ponětí o tom, že Pán hledal mě... Vzpomínám si přesně na ten den a hodinu, kdy jsem poprvé přijal tyto pravdy svou vlastní duší, kdy byly, jak říká John Bunyan, vpáleny jako žhavým železem do mého srdce...
Jeden večer v týdnu, když jsem seděl v Božím domě, jsem moc nepřemýšlel o kazatelově kázání, protože jsem mu nevěřil. Uhodila mě myšlenka: "Jak jsi se stal křesťanem?" Hledal jsem Pána. "Ale jak to, že jsi začal hledat Pána?" V momentě mi pravda zableskla v hlavě. Nemohl jsem ho hledat, dokud v mém myšlení nebyl nějaký předcházející vliv, jenž způsobil, abych ho hledal. Modlil jsem se, napadlo mě. Ale pak jsem se sám sebe zeptal: "Jak to, že ses modlil?" Byl jsem k tomu povzbuzen čtením Písem. "Jak to, že jsi četl Písma?" Četl jsem je, ale co mě k tomu vedlo? Pak jsem v jediném okamžiku viděl, že Bůh je zdrojem toho všeho, že On je autorem mé víry, a tak se mi otevřela celá doktrína milosti, již jsem dodnes neopustil a toužím, aby mým stálým vyznáním bylo: "Svou změnu připisuji Bohu." (Autobiography, str. 164-165.)
Spurgeon založil školu pro pastory a byl oddán přesvědčení, že pevné uchopení těchto doktrín je klíčem k tomu, jak být dobrým učitelem v církvi.
Arminianismus je tedy vinen tím, že mate doktríny a působí jako překážka jasnému a zřetelnému chápání Písma a že narušuje smysl celého plánu vykoupení, protože nesprávně chápe nebo ignoruje věčné Boží úmysly. Vlastně je takový zmatek nevyhnutelný, pokud není přítomna tato základní pravda /o vyvolení/.
Bez doktríny o vyvolení je přítomen nedostatek jednoty v úvahách a obecně je možno říci, že arminianisté nemají žádnou představu o systému teologie. Je skoro nemožné udělat z člověka teologa, pokud nezačne doktrínou o vyvolení. Můžete dát mladého křesťana studovat teologii na mnoho let, ale pokud mu neukážete tento základní plán věčné smlouvy, udělá jen malý pokrok, protože jeho studium nebude soudržné a on neuvidí, jak jedna pravda souvisí s druhou a jak všechny pravdy musí být v harmonii...
Jděte do jakéhokoliv kraje v Anglii a najdete tam chudé lidi, kteří ohrazují a kopou příkopy a přitom mají lepší poznání Božích věcí než polovina těch, kteří přicházejí z našich akademií a vysokých škol. Příčina tohoto faktu je jednoduchá - tito lidé se ve svém mládí nejprve naučili systém, v jehož středu je vyvolení, a pak následně zjistili, že jejich vlastní zkušenost je s ním v úplném souladu.
Je vhodné, abychom tento dokument o naší víře v doktríny milosti zakončili výzvou k Tobě, čtenáři, abys přijal nádherného a velkolepého Krista, jenž je věčným autorem těchto doktrín. Pozorně si přečti tuto nádhernou prosbu, kterou rozšířil J.I. Packer, známý současný obhájce těchto pravd:
"Na otázku: Co mám učinit, abych byl spasen? staré evangelium (kalvinismus) odpovídá: Věř v Pána Ježíše Krista. Na další otázku: Co to znamená uvěřit v Pána Ježíše Krista? odpovídá: Znamená to vědět o sobě, že jsem hříšník, že Kristus zemřel za hříšníky, zavrhnout všechnu samospravedlnost a spoléhání na sebe a vrhnout sám sebe zcela na Krista, aby daroval odpuštění a pokoj, a také vyměnit přirozené nepřátelství a vzpouru vůči Bohu za ducha radostného poddání se Kristově vůli skrz obnovení srdce Duchem svatým.
Na další otázku: Jak tedy mám přijít k této víře v Krista a k pokání, když nemám žádnou přirozenou schopnost tyto věci učinit? odpovídá: Pohleď na Krista, mluv ke Kristu, křič ke Kristu právě takový, jaký jsi, vyznej svůj hřích, svou zatvrzelost, svou nevěru a vrhni sám sebe na Jeho milosrdenství, popros ho, aby ti dal nové srdce, vypůsobil v tobě pravé pokání a pevnou víru, požádej ho, aby od tebe odňal nevěřící srdce a vepsal do něj svůj zákon, aby ses od něj už nikdy neodloučil. Obrať se k němu a důvěřuj mu, jak jen nejlépe umíš, a modli se o milost, aby ses obrátil a věřil ještě důkladněji. Použij prostředky milosti očekávání, obrať se ke Kristu, aby se k tobě Kristus přiblížil, tak jak se ty chceš přiblížit k němu, věnuj pozornost Božímu slovu, modli se ho, čti ho, naslouchej mu, uctívej Boha a měj společenství s Božím lidem. Pokračuj v tom tak dlouho, dokud nebudeš sám nade všechny pochybnosti vědět, že jsi skutečně proměněné stvoření, kajícný věřící a že ono nové srdce, po němž jsi toužil, bylo do tebe vloženo." (Úvodní esej ke knize Johna Owena the Death in the Death of Christ, str. 21.)
Nechť tě Charles Spurgeon vede v modlitbě:
Připojte se ke mně v modlitbě v tuto chvíli, naléhavě vás prosím. Připojte se ke mně, já vložím tato slova do vašich úst a budu je říkat za vás - "Pane, jsem vinen, zasloužím si Tvůj hněv. Pane, nemohu sám sebe spasit. Pane, chtěl bych mít nové srdce a přímého ducha, ale co mohu udělat? Pane, nemohu učinit nic, přijď a jednej se mnou, abych chtěl a činil, co se Tobě líbí.
Ale já nyní z hloubky své duše volám k tvému jménu. Třesu se a přece věřím, celý se vrhám k Tobě, Pane. Věřím v krev a spravedlnost Tvého drahého Syna... Pane, zachraň mne dnes večer. Kvůli Ježíši." (Murray, Iain: The Forgotten Spurgeon. Edinburgh, Banner of Truth Trust 1973, str. 101n.)
Copyright 1998 John Piper. Tento materiál je možno volně reprodukovat a šířit za předpokladu, že zachováte následující podmínky: 1) uvedete jméno autora, 2) všechny změny oproti originálu budou jasně vyznačeny, 3) cena brožurky nesmí přesahovat vaše náklady na její pořízení, 4) nepořídíte víc než 1000 kopií. Pokud budete mít zájem vložit tento materiál na své internetové stránky, nebo jej budete chtít použít k jinému než uvedenému účelu, kontaktujte, prosím, Desiring God Ministries, 720 13th Avenue South, Minneapolis, MN 55415. (612) 338-7653. dgministry@aol.com
Přeloženo ze slovenštiny se stálým zřetelem k anglickému originálu. Praha 1999.
Citace z Bible jsou v českém překladu uvedeny podle Nové Bible kralické (Nový zákon) a podle Českého ekumenického překladu (Starý zákon).
Jasné poznání Boha z Bible je palivem, které udržuje oheň náklonnosti k Bohu. A pravděpodobně nejvíc rozhodujícím druhem poznání je poznání toho, jaký je Bůh ve věci spasení. To je to, o čem je pět bodů kalvinismu. Autoři nezačínají z pozice kalvinistů, aby pak obhajovali tento systém. Začínají z pozice křesťanů, kteří věří Bibli a chtějí ji stavět nad všechny myšlenkové systémy. Ale během let - dlouhých let zápasu - se v nich upevnilo přesvědčení, že kalvinistické pětibodové učení je biblické, a tudíž pravdivé.
Bůh je skálou síly ve světě písku. Poznat Boha v Jeho absolutní svrchovanosti znamená stát se podobným dubu ve větru protivenství a zmatku. Společně s touto silou přichází sladkost a něha, které přesahují hranice naší představivosti - svrchovaný Lev z Judy je sladkým Beránkem Božím. Zápas s tím, co tato útlá brožurka učí o Bohu (a ještě víc s tím, co učí Bible), bude stát za to!
Posláním lidí z Bethlehem Baptist Church je šířit vášeň pro Boží svrchovanost ve všech věcech k radosti všech národů. Jsme kalvinisté v teologii, baptisté ve sborovém uspořádání, charismatičtí ve svých pocitech a poháněni pravdou, že "Bůh je v nás nejvíc oslaven, když jsme v něm nejvíc nasyceni." Společně s naším starším pastorem Johnem Piperem jsme oddáni stálé intenzitě, autenticitě a postavení Boha ve středu všech věcí. Naším cílem je, abychom byli nasyceni Biblí, naplněni Duchem, získávali duše a zasahovali kulturu.
