5. Kůže - Boží zbroj

V minulých pořadech jsme se zamýšleli nad řadou funkcí lidské kůže. Vyčerpat toto téma je téměř nemožné, a tak i dnes naše téma napneme opět o kousek více. V minulých pořadech jsme si řekli, že kůže je oknem zdraví našeho těla, oknem do světa lidských emocí, mírou citlivosti a obrazem cudnosti. Dnes uvidíme, že kůže je navíc mezníkem osobního vztahu k Bohu. Jistě všichni známe příklad Božího služebníka Jóba a jakým způsobem chtěl satan zpochybnit Jóba v očích samotného Boha. Cituji:

Satan Hospodinu odpověděl: "Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit." (Jób 2:4-5)

V tomto verši je obnažena celá tělesnost člověka - kůže, kosti, šlachy a maso. Jak snadno zlomíme člověka mučením, jak snadno vyměníme lidskou důstojnost za lež, pokrytectví, bezpáteřnost a patolízalství! Kolik lidí raději upíše duši ďáblu za své zdraví, pro tělesnou krásu, pro své blaho a požitky, než by riskovali svoji kůži. Měřítkem osobní obětavosti, statečnosti a duchovnosti je míra ochoty riskovat svoji kůži pro druhé a za své přesvědčení. Satanova výzva - kůži za kůži - odhaluje naši zbabělost a snadnou zranitelnost v zápasu o duši člověka. V minulém pořadu jsme hovořili o citlivosti kůže. Jak se ke svému tělu chováme, vyjadřuje nejen naši duchaplnost, ale i duchovnost. Dnes je obzvláště populární tetování a propichování kůže na nejrůznějších místech těla. Takové sebepoškozování nás vrací zpět do pohansko-divošských kultur. Nechci pochybovat o intelektuálních schopnostech domorodců, i oni jsou Boží stvoření, ale jejich duchovno, stejně jako duchovno dnešní mládeže je na pováženou. Lidé v pralese si zvětšují otvory v nosních přepážkách, ušní lalůčky mají vytahané až k ramenům a symbolem krásy jsou i klapačky v dolním pysku - protože tomu se již nedá říkat ret. Následovníci nejrůznějších náboženských systémů z východu vyjadřují svoji oddanost nejrůznějším božstvům tím, že si propichují tváře, jazyk a do kůže si zapichují nejrůznější háky. Vyjmenovat všechny projevy náboženských rituálů by zabralo mnohem více času, ale můžeme říci, že ten zlý bojuje o kůži člověka všemi způsoby. Vyhrát tento boj není vůbec snadné, protože nevedeme boj proti lidským protivníkům, ale proti mocnostem zla. Cituji:

Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje'a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. (Efezským 6:10-17)

Obléknout Boží zbroj a přijmout "přílbu spasení" má daleko hlubší smysl. To, co se odehrálo na kříži, nebyla žádná symbolická demonstrace Božího hněvu. Ukřižování bylo jedním z nejkrutějších způsobů smrti a ponížení odsouzence. Takový trest byl určen nejhorším zločincům, vrahům, lupičům a buřičům. Ježíš Kristus umíral na kříži lidskou smrtí, Jeho pozemská pouť končila, aby se stala začátkem nového života. Na kříži obětoval Bůh kůži za kůži, život za život, Božího Syna za člověka. V případě ukřižování Pána Ježíše Krista se jednalo o největší demonstraci lidské krutosti, potupy, nenávisti a nespravedlnosti proti nevinnému člověku, který ve svém životě nevykonal nic špatného a odsouzeníhodného. Z Boží vůle se stal Pán Ježíš obětním beránkem. Na rozdíl od obětních zvířat, která byla na oltáři jen podříznuta, byla nahota těla Pána Ježíše před ukřižováním opakovaným bičováním roztrhána na cáry.

Termín "kůži za kůži" se stal živým synonymem odplaty, boje a trestu. Prostředkem bičování byl mučící nástroj, kdy na kožených řemíncích byly ostré úlomky kostí a kovových předmětů. Bičování způsobilo tělesný šok krevního oběhu, ale veškerou fyzickou bolest převyšovalo duchovní utrpení a odloučení od Boha. Přesto tato strašlivá oběť nebyla zbytečná. Tento projev Boží absolutní lásky a milosrdenství k člověku - strašlivé utrpení a ponížení vlastního a jediného Syna, Pána Ježíše Krista, rukou člověka - je pro normálního smrtelníka nepochopitelný. Snad si ještě dovedeme představit situaci, kdy jsou rodiče ochotni obětovat nebo riskovat vlastní život nebo i životně důležitý orgán pro záchranu života svého dítěte, ale dopustit smrt a strašlivé utrpení a potupu Božího Syna pro člověka je nad lidské chápání. Tuto jedinečnost potvrzují slova Písma. Cituji:

Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:13-16)

Toto největší drama dějin a to, co po něm následovalo, by mělo zastavit každého z nás, abychom si uvědomili míru vlastní ztracenosti. Bůh dopustil tuto hrůzu a prostřednictvím svého Syna přinesl nejvyšší oběť, protože na rozdíl od nás vidí konečné dobro, které smrt a obětování Pána Ježíše lidstvu přinesla. Člověk Boha opakovaně zklamal, proti Bohu se rouhá a libuje si v hříchu a nepravosti, člověk Boha vyloučil ze svého života, přesto Bůh lidstvo nezavrhl, ale připravil cestu smíření. Dříve krev obětních zvířat hříchy jen přikrývala, avšak krev Božího Syna nás dokonale očistila. Tělo Kristovo byla poslední oběť na oltáři Božího hněvu, aby bylo Boží jméno oslaveno. Cituji slova Pána Ježíše:

Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. (Jan 17:4-5)