2. Kostra - kost

Řekli jsme si, že základní stavební jednotkou pohybového ústrojí těla je kostra, která navíc chrání vnitřní orgány před poškozením. Už v roce 1867 poukázali inženýři na to, že kostra, tedy uspořádání jednotlivých kostí a struktura kostních buněk vytváří z nejmenšího množství materiálu nejlehčí strukturu, která je pevnou oporou lidského těla. 30- 40% kostní hmoty tvoří vláknité bílkoviny, zbytek jsou minerály, jako je vápník a fosfáty. V laboratoři můžeme oddělit organický a neorganický materiál, který kosti tvoří. Tepelným působením na organickou podstatu kosti zůstává pouze křehký minerální zbytek. Naproti tomu, ponoříme-li kost do kyseliny solné, rozpustí se minerály a zůstane pouze pružná organická součást bílkovin, tedy kolagen. I když si kolagen zachová svůj původní tvar a vypadá téměř stejně jako původní kost, má zcela jiné vlastnosti. Ztrácí veškerou pevnost a nemůže být oporou váhy. Proto ji můžeme bez problému stočit do klubíčka. Když ji uvolníme, vrátí se do původního tvaru. Jako výztuž těla nese kostra obrovskou zátěž. Někdy vahou kostru presujeme jako ocelovou pružinu, jindy ji zase natahujeme vahou břemen, která zvedáme nebo neseme.

Řekli jsme si, že kost, tento pevný a pružný materiál lidského těla, má jedinečnou lehkost. Je až neuvěřitelné, že kost může odolat tlakovým silám skoro dvakrát větším než snese žula a čtyřnásobným tahovým silám než snese beton. Dřevo nevydrží takovou námahu jako kost a ocel, která námahu vydrží, má zase trojnásobnou váhu. Ani samotná stavba kostry není jednou provždy daná. Kost je živý orgán a kostra se trvale mění, roste, přizpůsobuje se a přestavuje. Kdyby nebyla živým orgánem, nemohla by srůst zlomená kost do původního stavu. S postupujícím věkem ztrácejí kosti svoji pružnost a někdy se nám zdá, že nejsou k ničemu jinému, než aby nás jejich bolesti trápily. Tato skutečnost odpovídá našemu životu i duchovní stavbě církve. Nevím, zda si dostatečně uvědomujeme, jak je pro nás důležité znát nejen základy anatomie těla, ale i anatomii církve. Boží restriktivní zákony jsou stejně lehké a pevné, dokonale rostlé a sestavené jako urostlá kostra našeho těla. Ne nadarmo hovoří Boží slovo o tom, že naše tělo je chrámem Ducha svatého. Každý chrám, stejně jako lidské tělo, má vnitřní neviditelnou stavbu, která je nosným pilířem života jednotlivce i církve. Vnitřní stavba lidského těla bez duchovní podstaty života nám odhaluje pouze finalitu lidského bytí. Taková vidina kostry vyvolává u většiny lidí podvědomý strach ze smrti, místo aby oceňovali a obdivovali její kvalitu. Samozřejmě, tak jako fyzický aparát naší kostry může být snadno poškozen, i duchovní stavba jednotlivců a církve může být snadno zdeformována a poškozena hříchem. Lidský hřích je jako kostižer. Naše lhostejnost, pokrytectví, sobectví, pomluvy, lži a předsudky působí nesčetné zlomeniny duchovního těla a paralyzují celou církev. Aby se církev zalíbila světu, odmítá Boží restriktivní zákony nebo se uzavírá sama do sebe. Její pozůstatky nám mohou připomínat kostru vypreparovanou jako organické nebo anorganické části kostí v laboratoři. Bez pevných základů církve a pružných projevů církevního života, bez vzájemné lásky církev připomíná pouze muzejní sbírky a hrobky plné kosterních ostatků, prachu a plísně. V církvích stále panuje trpké, chladné, drsné, hrubé a nekompromisní zákonictví, zatímco nevěřící svět připomíná soudní síň, kde soudcem není Bůh, ale Bůh stojí na lavici obžalovaných za to, že na světě dopouští utrpení, zlo a neštěstí. Jen nevěřící lidé se mohou ptát, proč Bůh nezasáhne a neučiní přítrž veškerému zlu. Takový člověk si totiž neuvědomuje, že kdyby Bůh zasáhl a učinil veškerému zlu přítrž, byl by to právě on, koho by v té chvíli spravedlivý Boží hněv odsoudil do věčného zatracení. Jen Boží milosrdenství netrestá zlo okamžitě, aby mohl do nebeského království přijít i ten poslední člověk, který dosud Boží milost nepřijal. Děkujme Pánu za Jeho shovívavost k dočasnému působení zla, za trpělivost a naši netrpělivost, za Boží věrnost a lidskou nevěru, děkujme za Jeho moudrost a naši pošetilost, z níž nás může vysvobodit jen ON. Děkujme Bohu za Jeho péči o nás a naši ignoranci Boží moudrosti, dobroty a spravedlivosti. Děkujme Bohu, že nám i dnes nabízí možnost spásy. Cituji:

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (Jan 3:16-17)

Tato pravda odpovídá na otázku, proč Bůh zdánlivě nezasahuje do otázek zla a bezpráví, které kolem nás vládne. Boží pevnost a lidská vrtkavost je to, co dovoluje zlu, aby existovalo mezi námi. Proč nemůže Bůh učinit přítrž zlu? Kdyby totiž odstranil zlo, aniž by potrestal každého, kdo odmítá Boží pravdy, nemohlo by se naplnit to, o čem Bůh ještě před založením světa rozhodl. Boží dobrota a lidské zlo bude stát bok po boku až do soudného dne, neboť je psáno. Cituji:

Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.' Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. (Římanům 14:11-13)

Zapamatujme si z dnešního pořadu to, že zkostnatělost návyků a myšlení v církvi, stejně jako tělesnost starších lidí, způsobuje neplodnost v tělesném i duchovním životě. Člověk, který Božímu působení nevěnoval pozornost celý život, prostě ztrácí schopnost znovuzrození a regenerace. Bez Boha jsme bezpáteřní existence; naše tělo je živé, ale duše zůstává mrtvá. Žádná mrtvola si neuvědomuje vlastní ztracenost a nemohoucnost. O to více vnitřní prázdnota a opuštěnost s přibývajícím věkem bolí a trápí tělo.