Štěstí na předpis - eutanazie

V minulém pořadu jsme citovali několik myšlenek anglického romanopisce Aldouse Huxleyho, který ve svém slavném románu Dobrý nový svět neboli Konec civilizace popsal utopickou "společnost všeobecného štěstí". To se psal rok 1932 a jak se zdá, Huxley poněkud předběhl svoji dobu. Jeho románové myšlenky se stávají skutečností. V minulých pořadech jsme se zmínili o pilulkách pro štěstí a rozkoš a dnes naši sondu zaměříme na další zdroj všeobecného štěstí, pro nějž lékařská profese používá termín eutanazie. Naše doba je poznamenána úvahami o tom, zda je smysluplné uměle a nákladně prodlužovat život těžce nemocných lidí. Eutanazie v řeckém originále znamená "dobrá smrt", dnešní protagonisté o ní hovoří jako o milosrdné nebo krásné smrti, ale takový význam slova eutanazie odporuje logice. Umírání není nikdy krásné a pokud nepochopíme duchovní podstatu smrti, budeme klamat jen sami sebe. MUDr. Markus Bourquin, internista a věřící křesťan, nás uvádí do historie celé problematiky. Cituji:

V roce 1920 uveřejnili němečtí profesoři, právník Binding a psychiatr Hoche, spis s názvem "Povolení ke zničení bezcenných životů". Vyslovili v něm požadavek, aby bylo každému lékaři zákonem dovoleno určité lidi usmrtit injekcí. Cílové skupiny byly dva druhy nemocných. Předně ti, "kteří v důsledku nemoci nebo zranění jsou ztraceni a v plném vědomí své situace si přejí být vykoupeni ze svého trápení a dají to nějak najevo", a pak "nevyléčitelně blbí", kteří nemají "vůli žít, ani umřít. Podle mínění autorů jsou tito lidé "duševní mrtvoly v lidské společnosti, neschopní jakékoliv produktivní činnosti". Státu a společnosti nepřinášejí žádný ekonomický zisk, ale jen škodu. Tyto názory souvisejí se změnou obrazu člověka pod vlivem industrializace, urbanizace a "sociálního darwinismu", který tvrdí - v souladu s předpokládaným vývojem všeho živého i v oblasti společenské skrze postupující výběrový proces -, že jen silní, výkonní, schopní se prosadit mají právo na život a přežití.

Takové nazírání vedlo v Německu krátce po převzetí moci Hitlerem v roce 1933 k vydání zákona "o zamezení potomků s dědičnými chorobami". Hitler tuto myšlenku formuloval v díle Mein Kampf následovně:

"Kdo není tělesně a duševně zdravý a důstojný, nesmí svou bídu zvěčnit v těle svých dětí. Budiž rozhodně dbáno na to, aby tělo národa se očistilo a pozvolna vymýtilo všecky dědičné choroby." Jde při tom o "výběr dle výkonu".

Nacismus zavedl nucenou sterilizaci pro vrozeně slabomyslné, tělesně postižené a lidi se "sklonem ke zločinnosti". Bez zdravotního osvědčení, které vydávaly zdravotnické úřady, nesměli lidé uzavírat sňatky. Tento vývoj se razantně zrychloval. Dopis datovaný Hitlerem zpětně na l. září 1939 zní: "Říšský vedoucí Bouhler a MUDr. Brandt nesou zodpovědnost za to, aby rozšířili oprávnění rozhodujících lékařů tak, že z lidského hlediska nevyléčitelně nemocným má být dopřána po kritickém zhodnocení jejich stavu smrt z milosti."

To vedlo ke gigantickému organizování eutanazie dospělých. Od konce července 1939 do ledna 1942 bylo "dezinfikováno" (oficiální označení pro usmrcení plynem - monoxidem uhlíku) na 100 tisíc psychicky nemocných lidí, umístěných v ústavech. Usmrceni byli schizofrenici, slabomyslní i lidé trpící epilepsií a manio-depresivními stavy. Mezi nimi byly i četné děti. Psychiatrické ústavy byly patřičně přebudovány, takže se do určených místností mohl napouštět plyn, který za 10 až 30 minut působil smrt. Celá akce probíhala pod heslem "likvidace bezcenných životů". Dne 20. srpna 1947 skončil v Norimberku tzv. lékařský proces, kde byli obžalováni lékaři, kteří se dopustili "zločinů proti lidskosti". Odsouzena byla jen nepatrná část z obrovského množství lékařů, kteří se na této akci podíleli. Většina unikla. Na tomto pozadí šokuje skutečnost, že sotva třicet roků po těchto událostech se mohlo v 70. letech vyvinout v Nizozemí "hnutí za eutanazii". Prvního června roku 1994 vstoupil v Nizozemí v platnost zákon, který ospravedlňuje svědomitě provedenou eutanazii podle pravidel sestavených lékařskou společností deset roků před tím. Povoluje se aktivní usmrcení na požádání. Pokud se týká motivů pacientů, je podstatné, že "nesnesitelné bolesti" jsou jen jedním a zdaleka ne nejčetnějším důvodem, proč si nemocný přeje zemřít. Často to bývá deprese nebo ztráta soběstačnosti a vlastní důstojnosti. Holandská lékařská společnost vydala roku 1995 nová pravidla, která dovolují eutanazii i u nemocných, kteří nejsou beznadějně nemocní. Týká se to zejména pomoci při sebevraždě u psychicky nemocných lidí, usmrcení těžce poškozených novorozenců, dementních a komatózních pacientů. Také pomoc při sebevraždě u lidí depresivních nebo trpících bulimií se považuje za legitimní.

V Německu začal tento neblahý vývoj v roce 1933 zákonem o nucené sterilizaci a vedl až k likvidaci "bezcenných životů", k plynovým komorám na psychiatrických klinikách a v koncentračních táborech. V Nizozemí začal tento fatální úpadek po druhé světové válce liberalizací zákona o potratech. Od roku 1970 se čím dál víc šíří aktivní eutanazie. Příznivé smýšlení o eutanazii se šíří v mnoha zemích. Nemocní se dostávají pod nátlak, aby konečně svolili a ukončili své trápení injekcí a "sladce zesnuli". MUDr. Georges Lundberg, vydavatel časopisu "Journal of American Medical Association" (JAMA, sv. 259, č. 4), jednoho z nejprestižnějších lékařských časopisů, píše v plamenném provolání: "Navzdory technické revoluci musíme my, lékaři, ctít tradici, která je stará tisíciletí: Naší povinností je udržet co nejdéle život v co nejlepším stavu. Když se někdo od této nejvyšší svátosti, zachování života, poněkud uchýlí, vede to bezpochyby k velice kluzké cestě dolů." Tuto kluzkou cestu na dno lidské společnosti popisuje Bible takto:

Znesvěcujete mě před mým lidem pro hrst ječmene a kus chleba, svým lhaním lidu, který poslouchá lži, usmrcujete duše, které neměly zemřít. (Ez 13,19)

Dnes citované informace pocházejí z nového časopisu s názvem "Volání uprostřed noci", který vydává A-Alef v Ostravě.

A-ALEF, Bořivojova 29, 718 00 Ostrava