2. Mitochondriální hodiny

V minulém pořadu jsme tak trochu píchli do mraveniště evoluční dogmatiky. Zmínili jsme se o Prvním mezinárodním sympoziu na téma nukleární a mitochondriální DNA člověka, které se konalo ve Washingtonu D.C., a o konferenci na téma Evoluce člověka a význam současných poznatků pro paleontologii. Obě konference se konaly v říjnu 1997. Na základě jmenované konference u nás vyšlo pojednání Jak kalibrovat mt-hodiny? Představit takové téma během deseti minut je téměř nemožné, a tak se i dnes podíváme na další zajímavosti, které se týkají mt-stáří lidstva ve světle Božího písma, a na to, jak vlastně dospěla věda k evolučním hodinám. Připomeňme si, že v našem těle jsou různé druhy buněk, které mají v principu podobnou stavbu a stejný počet a druh genů. Základem buňky je cytoplazma, buněčná membrána a jádro obsahující 46 chromozómů, které uchovávají dědičné informace dalším generacím buněk. Výjimku tvoří pohlavní buňky. Ty obsahují polovinu celkového genomu. Přirozenou otázkou je, proč se jednotlivé buňky liší ve svém tvaru, velikosti a funkci, když mají stejné genetické vybavení. Zopakujme si některé informace publikované v časopise Medicína pod titulkem Věda pro praxi 24. února 1998. Citovaný článek má název Choroby stárnutí, genetika mitochondrií a mitochondriální DNA. Tam se můžeme dočíst, že:

Podle dřívějších názorů docházelo k mutacím mtDNA asi jednou za 300 - 600 generací. Pakliže počítáme, že 1 generace je 20 let, hovoříme o výskytu mutace jednou za 6 až 12 tisíc let. Analýza materiálu laboratoře v Rockville však ukázala, že nová mutace se může objevit daleko dříve, tedy 1 x za 40 generací, dokonce i 1 x za 25 generací. Když pak byly porovnány výsledky dalších podobně zaměřených studií, došlo se k průměrné hodnotě, kdy se nová mutace objevuje 1 x za 1200 let. To by samozřejmě zcela změnilo pohled na minulost. Zatím se předpokládá, že "pramáti Eva", od níž pocházejí mitochondrie v buňkách všech dalších žen, žila v Africe před 100 až 200 tisíci let. Nová kalkulace by tento interval zkrátila na neuvěřitelných 6000 let - což odporuje všem historickým poznatkům. Podobně by se "zkrátila" historie osídlení Evropy i dalších kontinentů.

Jmenované sympozium vneslo neklid do řad evolucionistů. Ti až donedávna odhadovali stáří společných předků člověka a šimpanze asi na pět milionů let. Toto stáří bylo odvozeno z mtDNA a proteinových rozdílů nejrůznějších fosilních nálezů.

Důležitou a zajímavou vlastností mitochondrií je, že mají vlastní DNA, která je dědičná pouze po matce. Podle evolucionistů se Homo sapiens objevil v Africe asi před 130 tisíci lety; Evropa byla osídlena před 50 tisíci lety. Dále bychom mohli vyjmenovat celou řadu migračních vln lidské populace v souladu s evolučním určováním stáří jednotlivých nálezů. Na základě mtDNA dnes vidíme, že nám všem společná mitochondriální Eva, která měla žít před 100-200 tisíci lety, je řádově daleko blíže biblickým faktům než evolučním spekulacím. Samozřejmě se takové výpočty a důkazy evolucionistům a především paleontologům vůbec nelíbí. Pro nás je zajímavé, že ani historie podložená důkazy nesahá za 12 tisíc let. Až donedávna evolucionisté předpokládali, že mt-hodiny jsou konstantní, že je můžeme používat jako stopky, ale dnes hledají neznámou proměnnou, které by se zachytili, aby mohli měřit čas i jinak než dosud. I když v Bibli nenajdeme termín mt-hodiny, jasně vidíme, že věkovitost lidí se od sebe v jednotlivých historických etapách podstatně liší. Podívejme se na stárnutí nejdříve z genetického pohledu.

Postupné hromadění mutací způsobuje nejdříve úbytek energie, který se postupně projevuje v některých skupinách buněk, potom orgánech, hormonálních systémech a nakonec způsobuje poruchy paměti, sluchu, zraku, pokles obranyschopnosti, až vede ke konečné smrti. Já sama jsem si stárnutí a obnovu buněk představovala tak, jako když kopírujeme kopii kopie. Každá kopie je méně kvalitní než předchozí. Budeme-li pokračovat dostatečně dlouho, nastane chvíle, kdy původní kopie je nečitelná - její genetický materiál je vyčerpán. Otázkou zůstává, kolik kopií kopie může tělo vyrobit. Pro věřící může být neznámá proměnná Boží zásah jak do genetického materiálu, tak do životního prostředí člověka. Křesťané si nemusejí vymýšlet. Klíčem ke ztrátě dlouhověkosti prvotních lidí může být vyhnání z ráje, celosvětová potopa, rozdělení kontinentů i problémy v dnešní ekologii. Přesto i dnes víra v biblickou dlouhověkost vyvolává posměšky nevěřících a rozpaky mnoha věřících. Podle biblických záznamů víme, že před potopou žil Adam 930 let, Šét 912, Enóš 905, Noe 950 a Metúšelach 969. Po potopě se lidé dožívali věku kolem šesti set let. Pak přišlo další období, k němuž došlo po rozdělení kontinentů. Za Pelega se věkovitost snížila znovu: Abraham se dožil 175, Izák 180, Jákob 147, až dospějeme k dnešním dnům, o nichž můžeme v Bibli, v knize Žalmů, číst následující. Cituji:

Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme. (Žalm 90,10)

Místo toho, aby věřící stáli na pevných biblických základech, utěšují sami sebe, že Bible nemá na mysli skutečný věk, a v numerické věkovitosti hledají nějaké skryté matematické kódy a zcela zapomínají na odlišné předpotopní životní podmínky. Odvěká touha po dlouhověkosti je hnací silou genetického výzkumu a věřím, že díky genetické manipulaci se člověku podaří prodloužit průměrný věk. Vědecká úvaha na téma Jak kalibrovat mitochondriální hodiny? nám v konci konců může posloužit jedinečným způsobem, abychom se zamysleli nad tím, kdo je Hodinářem vesmíru. Odpovědět si jistě dovede každý sám - buď je to náhoda nebo svrchovaný Bůh.