2. Proč stárneme?

Než začneme sondovat další příčiny stárnutí a smrti, připomeňme pár myšlenek z minulého pořadu. Řekli jsme si, že celá řada orgánů zůstává i po smrti člověka živá, tedy použitelná pro transplantaci. Bez náhradního těla rychle odumírají a stávají se neživou hmotou. Na základě těchto poznatků víme, že rozdíl mezi živým a mrtvým organismem způsobuje nějaký zásadní, život podporující mechanismus. Přestože naše znalosti biologických jevů sahají až na molekulární úroveň živé hmoty, nenacházíme příčinu života a smrti ani tam. Protože vysvětlení vzniku života během miliard lety není stále uspokojující, posouváme vznik života do vzdálenosti milionů světelných let vesmíru. Jeden z posluchačů mi dal kopii článku z Mladé fronty Dnes z 1. srpna letošního roku s výrazným titulkem: Sémě života přišlo z vesmíru, zbytek zařídily sopky. A teď cituji, jak vznikl život. Kosmický prach poskytl sémě a vroucí vulkanické prostředí fungovalo jako inkubátor. Potom následuje popis stavebních kamenů života - pravotočivé, levotočivé aminokyseliny, které pocházely z vesmíru, zasely život na zemi. Stačilo je vystavit světelnému záření, které je cyklicky polarizovalo. Ultrafialové záření, asteroidy, meteory, komety, peptidy, proteiny ... vedou až k závěrečnému prohlášení, že Nittaův tým z Tokijské university našel důkazy o tom, že části RNA pravděpodobně mohly samy, bez pomoci, vytvořit peptidové vazby - což je první krok ke vzniku života. Zpráva je zakončena slovy, že bílkoviny jsou vlastně "pouhé" polypeptidy.

Nejprve mě v uvedeném článku zaujalo prohlášení vědců, že na počátku byl kosmický prach a světelné záření. Totéž říká i kniha Genesis o stvoření, ale ta na rozdíl od vědců neříká, že příčinou života je nevědomá hmota, ale vědomá, nehmotná a inteligentní příčina. Na rozdíl od dnešních vědců všechny kultury přičítaly stvoření světa a vznik života nějakému bohu a vesměs všichni věřili v posmrtný život. Po celá staletí se tento pohled neměnil.

Změna nastala během posledních 150 let a je spojena se jménem Charlese Darwina. Darwinova nauka a pohled na smrt, jako hnací sílu evoluce, změnila vztah společnosti k umírání a smrti samotné. Dnešní společnost, obzvláště ta, která má vysokou životní úroveň, společnost, která se dožívá nejvyššího věku, která má vyspělou lékařskou péči, která má nevídané vědomosti, ale postrádá zbožnost, hledá odpověď, jak řešit stárnutí, životní únavu a nudu. Bez Boha se jen málokdo dovede smířit s procesy stárnutí a finalitou smrti. Proto se lidé obracejí k východním náboženstvím a k učení New Age, které slibují nový život v cyklu reinkarnací. Spiritisté komunikují s duchy zemřelých, aby se ujistili, že smrtí vše nekončí. Co je po smrti, o tom věda raději mlčí. O tom, že ne všichni lidé přijali materialistický pohled na svět, svědčí skutečnost, že právě Bible je znovu středem světového zájmu a popularity. Denně se prodá asi 168 tisíc výtisků. Bible je tištěna v 300 jazykových verzích. Bible zůstává Knihou knih o věčném životě, zatímco v roce 1991 byly na žebříčku bestsellerů v New York Times knihy s návodem, jak spáchat sebevraždu. Zájem o Bibli svědčí o naději, zatímco návod, jak spáchat sebevraždu, poukazuje na ateistickou beznaděj. Život bez Boha je jako tělo bez života. Ne nadarmo Boží slovo poukazuje na skutečnost, že se rodíme duchovně mrtví a jen Duch Boží nás může oživit. Máme jednotky intenzivní péče, traumatologická oddělení, dokážeme opravovat vrozené vady, transplantovat řadu orgánů, mezi nimi i srdce, ale i to umírá spolu s člověkem, jehož tělo nové srdce přijalo. Otázka života a smrti zůstává dál v rukou Božích. Víte proč? Protože Bůh dává člověku také nové srdce. Cituji:

A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Nové srdce neumírá. Věčný život v oslaveném těle nám dává nejen zaslíbení nové kvality života, ale určuje i směr našeho bytí. Zaposlouchejme se do slova Písma:

Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. ... Ale jak je psáno: 'Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.' ... Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen. (1K 2,6-16)

Věčný život v pozemském těle by nás stěží mohl uspokojit, i kdybychom byli zdraví a produktivní donekonečna. Smyslem pozemského života není, abychom se náhodně narodili a za nějaký čas umřeli, ale abychom oslavovali Stvořitele, objevovali Boží moudrost, Boží svrchovanost a vzájemně se povzbuzovali, jedni druhým sloužili, rostli v poznání, moudrosti a radostně očekávali zaslíbení toho, co si ani v nejbujnější fantazii neumíme představit. Boží slovo hovoří o tajemství, o budoucnosti, o věčném životě, ale to vše je pro přirozeného člověka nepochopitelné bláznovství. Křesťanovo poznávání Boží důmyslnosti a samotného Stvořitele nás naplňuje euforickou radostí z poznání pravdy, která nespočívá v lidské učenosti, ale v Božím slově. Právě tam najdeme odpověď na otázku, kdo dal lidem do srdce touhu po věčnosti. Současné vědecké objevy, jež odhalují úžasný řád - vesmírem počínaje a buněčnými strukturami molekulární biologie konče -, vedou k jednoduchému závěru: jestliže existují hodiny, musí existovat i Hodinář. Nikdo si nedovede představit smysluplný soubor informací, který by ukazoval řád až na molekulární rovině, aniž by měl inteligentní příčinu. A právě o dalších zajímavostech z oblasti genetiky si povíme příště.