3. Reinkarnace

Pokračujme naším třetím pořadem o reinkarnaci. V minulé relaci jsme se seznámili s první nesprávností reinkarnace, totiž s její nelogičností. Reinkarnace tedy za a) neřeší problém utrpení, a prvního karmického dluhu. A za,

Někdo by si mohl myslet, že je zákon jako zákon, a že karma je přísný mravní všeobecný kód. Avšak karma není mravní předpis, karma neříká, co máme dělat, nebo nedělat. Karma je v podstatě jen systém odvety. Karma je trestní systém bez zákona. Karma je neosobní. Vztažnost mezi přestupkem a potrestáním ve Starém zákoně Bible je brána jako všeobecný princip. Karma je však nezměnitelná. Starý zákon byl překonán vyšším zákonem odpuštění v obětech. Karma nezná odpuštění. Karma je od Starého zákona tak vzdálena jako dudy od nebe. Karma je neosobní, neměnný zákon trestu, který nezná odpuštění, lásku nebo slitování. Odkud tedy přichází mravní měřítko, podle kterého karma nasazuje trest? Odpověď je neuvěřitelná - odnikud! V panteismu totiž není, jak už víme, rozdíl mezi zlem a dobrem. Karma proto nemůže být mravním zákonem. Co se týká mravnosti, karma je relativní. Nezabiješ, nepokradeš... jsou jen dobrovolně přijaté účelnosti. Účelnost znamená - jestliže něco prospívá, dělej to. Jakékoliv mravní chování zachránit - zabít, dát - ukrást, mluvit pravdu - lhát, může být ospravedlněno, jestliže je to účelné a prospívá to všeobecnému přežití. Jakýkoliv relativismus je však neudržitelný v etice. Jestliže řekneme, že relativismus (a karma je mravně relativní) je lepší než absolutismus, potom to myslíme opravdově, tedy absolutisticky. Jinými slovy, říkáme, že relativismus je absolutní, což je nelogický blábol. Jestliže řekneme, že morálka "A" je lepší než morálka "B", potom obě morálky porovnáváme se svojí vnitřní, třetí morálkou, o které se domníváme, že je pravá, tedy absolutní. Co ve skutečnosti říkáme, je jen to, že se morálka "A" přibližuje naší vnitřní, zásadové absolutní morálce více, než morálka "B". Říkáme-li tedy, že relativismus je pravda, potom to musíme myslet absolutně. Ale myslet absolutně je přece nemožné v relativismu. Jestliže by naše vnitřní morálka byla opravdu relativní (ona není), potom bychom nemohli mít v etice a jiných oblastech života na nic vůbec žádný názor, což by bylo nežitelné, protože bychom nemohli nic posoudit. Relativisté ve skutečnosti ani neexistují, protože každý má nějaký názor a posuzuje. Relativisté se jenom domnívají že jsou relativisty. Pro domnělého relativistu "bez názoru" není tedy nic správné, ani chybné, dobré ani zlé. Potom i relativní karma je jen domnělá a nemůže posuzovat a trestat nikoho za cokoliv, co udělal v minulém životě, protože i ta domnělá karma je také "bez názoru", a jako taková by se měla chovat - netečně. A přesto soudí, navíc bez zákona!

Byli jste někdy v Indii? Umíte si představit tamní život? Miliony chudáků, mrzáků, znetvořených, bezdomovců a hladujících se potulují po ulicích a nikdo si jich nevšímá. Proč? Zákon karmy na ně přivodil jejich úděl! Podle klasického hinduismu pomoc těmto nuzákům je vlastně narušení přirozeného průběhu karmy. Jestliže jim pomůžeme, prokazujeme jim medvědí službu, protože nesplatí svůj dluh a v příštím převtělení mohou být ještě většími nuzáky. Navíc, ohrožujeme sami sebe, protože se příčíjme zákonu karmy a v příštím životě můžeme trpět za to, že jsme někomu v tomto životě pomohli. Pomoc je nežádoucí ve společnosti, která věří v reinkarnaci. Gautama Buddha tento problém "vyřešil" následovně. Když objevil zlo a utrpení, musel srovnat morální konflikt se zákonem karmy. Jeho závěr je nezájem a nezúčastněnost. Řekl: Člověk musí ztratit zájem o ostatní a uznat, že není rozdíl mezi dobrem a zlem a všechno musí být tak, jak je. Proto, jestliže pomůžeme trpícímu, nebo si ho nevšimneme, obojí dělejme bez zájmu a nezúčastněně, jako by pomoc nebo ignorace byly totožné. Zda jsme pomohli nebo nepomohli, je neutrální, až do té chvíle, kdy se začneme zajímat o to, zda to, co jsme si vybrali, bylo správné nebo špatné.

Někdy se reinkarnační filozofie odvolává na evoluční filozofii. Tak jako se prý příroda vyvíjí tělesně od nižších druhů k vyšším, tak se prý vyvíjí i duch, který souběžně se svým vzestupným vývojem obléká stále nová, zdokonalená a dokonalejší těla. Potíž vězí však v tom, že nemáme žádné důkazy, že by k takovéto vzestupné evoluci vůbec došlo, jak v tělesné, tak i v duchovní oblasti. Vím, mnozí se budou bouřit, ale za 150 let od Darwina nikdo nedokázal ani ze zkamenělin, ani laboratorně jakýkoliv přechod z nižšího druhu na vyšší. Evolucionista Loren Eisley napsal už v roce 1957: "Potom, co jsme se vysmáli teologům, že spoléhají na mýty a zázraky, evoluční věda se ocitla v pozici, kdy musí vytvářet svoji vlastní mytologii. Především předpoklad, že to, co se nepodařilo dokázat za více než sto let, ve skutečnosti proběhlo v dávném pravěku". Jestliže biologická evoluce je mýtus, potom duchovní převtělovací evoluce nemá žádné vědecké opodstatnění. Skutečně se vyvíjíme v těle i v duchu k vyššímu božskému vědomí? Podívejte se ráno do novin a musí vám být každému jasné, že se spíš svíjíme do ďábelského vědomí. Navíc, i reinkarnisté souhlasí, že morální vzestup nemusí být pozvolný, ale může proběhnout i v kvalitativních skocích. Bez ohledu na to, kolik konečných a omezených životů na sebe oblékneme, nikdy nemůžeme dosáhnout nekonečného Boha, protože omezený a konečný počet převtělení nevylepší duši k nekonečné čistotě Boha. Logicky, k Bohu nás může přivést jenom zázračná proměna, žádné sebevylepšování. A tato náhlá proměna úplně odstraňuje předlouhý proces mravní vzestupné evoluce. Jeden život stačí k tomu, aby došlo k převratné změně při jeho skonu. A tohle učí přece Bible! Dále, kde bereme jistotu, že i po sto tisíci tělech dosáhneme mokši a vyprostíme se z reinkarnačního bludného koloběhu? Každé tělo může zklamat. Duše nemá nikde záruku, že splatí svůj dluh karmě, protože si minulé životy nepamatuje, nemůže je porovnat, a neví, čeho se vystříhat, obzvláště, když je všechno relativní. Podobně, v takzvané křesťanské reinkarnaci, v čem máme záruku, že přijmeme Krista ve 100 000. těle? Na jakém základě jej můžeme přijmout, když si nepamatujeme, že jsme Jej v minulém životě odmítli?

Reinkarnace má základní nedostatky v logice. Nedává totiž smysl, jak jsme si ukázali na mnoha příkladech. Navíc, reinkarnace je filozofii nejistoty, ačkoliv většina jejích odnoží tvrdí, že božství nikoho nemine, ať již v osobní nebo neosobní formě.