6. Reinkarnace

Jaká to nespravedlnost! Reinkarnista se v životě snaží a vykoupí se vzorným chováním, kdežto křesťan svalí svou vinu na nevinného! Bůh je jasně proti svalování viny na nevinné: Vždyť od Něho princip spravedlnosti vzešel:

Jenže Bůh zná také jiný princip:

Který z těchto dvou principů měl Kristus následovat? Kdyby se pouze řídil podle prvního principu spravedlnosti, nikdo, ani jeden člověk, by nebyl zachráněn. Kdyby se pouze řídil podle druhého principu lásky, nejen že by popřel první princip spravedlnosti, ale musel by navíc zachránit všechny, včetně Stalina.

Vyřešení je nasnadě. Některé mravní principy mají větší váhu, než druhé. Ušetření životů židovských novorozeňat v Egyptě mělo vyšší mravní váhu než poslouchat Bohem ustanovenou egyptskou moc, která poručila porodním bábám usmrcovat novorozeňata. Představte si, že by se pod vaším synem prolomil led. Řekli byste mu: "Dobře ti tak, varoval jsem tě, nelez na led, tak se za trest utop, stejně je to tvá vina." Jistě, toto chování by bylo veskrze spravedlivé, protože neuposlechnutí, zlovůle má zůstat na svévolníkovi, a váš syn si opravdu prosadil svoji vůli. Nebo byste riskovali svůj život, případně jej i ztratili, abyste neposlušného syna z bryndy vytáhli? Která eventualita má vyšší morální princip? Spravedlnost, nebo láska?

Naše hříchy však nebyly jen zameteny pod koberec a zapomenuty. To by neuspokojilo Boží spravedlnost. Ježíš Kristus je na sebe vzal, jako by je sám spáchal a byl plně potrestán za hříchy celého světa. A aby Bůh plně uspokojil svůj princip spravedlnosti, tak nám svoji lásku - spásu dává darem, a je na nás, jestli ji přijmeme. Ona se totiž láska stejně nedá vnutit, protože základ lásky je svobodná vůle. Takže, ať chceme nebo ne, spravedlnost dostala plné zadostiučinění, ačkoliv Bůh zvolil láskyplné sebeobětování:

Pokuta, kterou Ježíš zaplatil, je nazývána výkupné, smíření, vykoupení, ospravedlnění. Ježíš nesl hřích, trpěl za hřích, byl trpícím služebníkem, stal se obětním beránkem.

Mezi osobním a zástupným vykoupením je propastný rozdíl. Osobní vykoupení je v podstatě zákon hinduistické karmy, který provozují "ikřesťané". To je to - za dobrotu do nebe, a za lumpárnu do pekla.

Osobní vykoupení předpokládá, že zločinec má na vykoupení dostatek prostředků. Zástupné vykoupení předpokládá, že zločinec nemůže nikdy svůj přestupek splatit - nemá na to.

V osobním vykoupení je zúčastněn zločinec, v zástupném vykoupení je zúčastněn postižený.

Osobní vykoupení uděluje zločinec, zástupné vykoupení je obdrženo zločincem.

Osobní vykoupení je neslučitelné s milostí, zástupné vykoupení je nejvyšší forma milosti.

Za druhé světové války Němci kdesi drželi nevinné rukojmí, kteří měli být zastřeleni, pakliže se partyzáni sami neudají. Jeden mladík zašel za komandantem a řekl "Propusťte tam toho otce rodiny a vezměte si mě jako rukojmí. Nemám nikoho, ale budete mít stejný počet." Velitel svolil. Tohle je ukázka vrcholné lásky a zástupné oběti, jak jen si ji dovedeme přestavit v našich hříšných vztazích.

Téměř všichni reinkarnisté jsou univerzalisté, tedy všichni lidé prý budou spaseni. Bible však učí, že většina lidí, kteří prochází širokou branou, bude zatracena, a malé stádečko procházející těsnou branou, bude zachráněno. Mnozí budou tvrdit, že tohle přece není láska, ale sadismus. Jejich námitka však vězí v malém neporozumění. Univerzalisté a reinkarnisté do této třídy patří, vidí veškeré dění jako nevyhnutelné dílo boha. Jinými slovy, bůh dělá to, co dělá z nutnosti, protože mu nezbývá jiná možnost, protože není svébytný. Ale teisté a bibličtí křesťané do této třídy patří, věří v Boha se svobodnou vůlí, který dělá jen to, k čemu se rozhodne. A protože je absolutní a nekonečný, je proto také měřítkem svébytné spravedlnosti, podle Něj se přece spravedlnost měří. Jestliže chápeme svobodnou Boží vůli, (kterou podle Jeho obrazu vlastníme i my), potom nemůžeme zakládat spásu pouze na Jeho lásce a dobrotě. Boží láska není diktována boží povahou, jako je tomu u univerzalistů a reinkarnistů. Boží láska, Jeho milování, je věc Jeho osobního rozhodnutí, Jeho svobodné vůle. Láska je vždy projevem svobodné vůle. Roboti nemohou milovat. Bůh nemusí milovat, Bůh se rozhodl milovat. Vše, co dělá biblický Bůh, dělá proto, že chce, ne proto, že musí. Stejné je to i s námi. Žádná Boží vlastnost sama v sobě nikoho nespasí - ani láska. Bůh je dobrý, milující, ale je také spravedlivý. A aby uplatnil svobodně své vlastnosti, lásku a spravedlnost, zvolil alternativu, že Jeho láska je projevena v Ježíši Kristu, který uspokojil Jeho spravedlnost v potrestání. Druhá Boží osoba - Ježíš Kristus zachraňuje hříšníky, protože se je rozhodl svobodně milovat. V žádném případě nezachraňuje láska jako taková, což by byla jen sentimentálnost. A po sentimentální slepé boží lásce bez svobodného rozhodnutí touží právě ti, kdo věří, že to pro každého dobře dopadne. Již jsme řekli, že kdyby Bůh uplatnil jen lásku, každý by byl spasen. Kdyby zvolil jen spravedlnost, všichni by skončili v hořícím jezeře. Ale láska a spravedlnost, projevené v Ježíši Kristu, je cesta k věčnému životu, spojení s biblickým Bohem.

Bůh nezvolil reinkarnaci, abychom si ve svých životních cyklech spláceli svoje karmy - dlužní úpisy. Bůh náš dlužní úpis splatil sám, jednou splátkou! Platbu nám poslal v Ježíši Kristu. Je na naší svobodné vůli, zdali Krista za to milujeme, zdali jeho šek uložíme na náš účet, nebo jej založíme a budeme se snažit splácet ty nekonečné miliardy, co dlužíme, šestáky našeho vzorného chování.

Zauvažujme. Jestliže je peklo jen Boží výhrůžka, která se nikdy nevyplní, potom to znamená, že:

Výhrůžky by mohly být vykonány, ale nebudou, nebo

Bůh stvořil lidskou povahu tak, aby všichni byli spaseni, a potom výhrůžky nemusí být vykonány.

V prvním bodě prý Bůh jenom vyhrožuje, aby nás strachem motivoval k dobrotivému výkonu. Jenže Bůh je absolutní a co řekne, tak se stane. Za plané řeči budeme souzeni my, ne On.

Jestliže platí druhý bod, potom je Ježíšova důvěryhodnost úplně rozdrobena, protože ten o pekle učil, že je skutečné a hovořil o lidech, kteří tam už jsou. Navíc, proč by vyhrožoval, nebo strašil lidi peklem, když nakonec budou všichni spaseni? Dále, robot bez svobodné vůle nemá možnost si zvolit spásu nebo zatracení, a proto také nemůže být strašen. Jen ten, kdo má svobodnou vůli zvolit si dobro nebo zlo se obává, aby si nezvolil to zlé. Kdyby peklo nebylo skutečné, potom bychom neznali ani jeho koncepci. Tím, že někdo tvrdí, že neexistují vědomá pekelná muka, říká jenom to, že by existovat mohla, protože popřít se dá jenom to, co může být. Kdyby něco skutečně nebylo, potom bychom se o tom ani nebavili, protože bychom neměli ani pojetí, o čem se bavit, natož to popírat.

Člověk je zodpovědný za svou volbu nebe nebo pekla. Bůh nás však chce dobře informovat o našich svobodně zvolených alternativách.

Biblické křesťanství a reinkarnační domněnka nejsou podobné, ale vzájemně se vylučují. Mezi nimi nemůže být nikdy doktrinální smír.