15. Nový věk

Posledně jsme si vyprávěli o svodech esoterismu, jmenovitě o meditaci, drogách, józe a všem, co vyprazdňuje mysl. Dokončeme rychle tyto myšlenky.

Jaké jsou následky tohoto svodu k esoterismu? Ti, kdo opravdově prožívají transformaci vědomí, zpočátku pociťují duchovní uspokojení, ale jejich konec je katastrofální. Transcendentní meditace je duchovní alkohol. Nejprve se sníží pracovní výkon a koncentrace. Vědecké studie prokázaly, že k pracovní neschopnosti dochází asi po pětileté intenzivní meditaci. Člověk napadený esoterickou meditací, drogami, hypnózou, přehlušujícím rockem nebo jinými způsoby, které vyprazdňují mysl, se začíná stranit společnosti. Místo aby dosahoval v lásce ostatní, stává se subjektivní a sebepožírací. Výsledek je samota a soustředění se na sebe a další sebe vyprazdňující prožitek. Bůh ví, možná, že tohle je peklo, kdy člověk sám sebe pozře do úplné izolace. A stejně jako meditující alkoholik upadá stále častěji a častěji do deprese. Proto potřebuje další doušek meditace. Konec těch, kdo se vzdají démonům pod chimérou osobní svébytnosti a autonomie, což nemusí být jen transcendentní meditace, ale třeba i víra v autonomní vědu, je věčné peklo.

Satan je mistr v napodobování. Bůh stvořil tělesné požitky a Satan je zmaškarádil ve smyslnost. Bůh stvořil duchovní požitek, což je spojení s Bohem, a Satan je zmaškarádil ve spojení se sebou a démony.

A tím jsme dokončili naše povrchní proklepání ďáblova vyplněného proroctví: Budete jako Bůh - pantheismus. Nepropadnete smrti - reinkarnace. Budete znát dobré i zlé - relativismus. A konečně, otevřou se vám oči - a to je esoterismus.

Povězme si dále, což by nás mělo svrchovaně zajímat, jak dnes Nový věk proniká do církve Ježíše Krista. Na Západě i Východě jsou novověkisté, aniž by si to uvědomovali, v církvi pevně uhnízděni. Vlastně, ono zase není vůbec nic nového pod sluncem. Pronikání nebiblických doktrín do biblických sborů je tak staré jako křesťanství samo. Bible nás neustále varuje:

Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1. Jan 2:19)

Když Satan nemohl zničit biblickou církev Ježíše Krista zvenku, nastěhoval se dovnitř. Dovolte, abych uvedl ve zkratce jen dva příklady, jak snadno se do církve zatáhnou nebiblické nauky. Vím, budu teď chodit po tenoučkém ledě a někteří z vás se mnou nebudete souhlasit. Přesto vám o tom musím povědět, abychom lépe pochopili širší souvislosti Nového věku. Můj osobní problém, tedy problém Pavla Steigera, vystihl jeden z našich čtenářů: "Forma časopisu Zápas o duši se mi líbí hlavně pro svůj nekompromismus, nebo řekněme biblický radikalismus. Žádné - to je myšleno jen obrazně, to už dnes neplatí a podobně - jak jsem to mockrát slyšel." Pařížské Tigridovo Svědectví nás dokonce nazvalo biblickými těžkotonážníky v tom nejhorším slova smyslu. Jsem ortodoxní biblista a jenom Bible je můj metr, nic mimo ní, i kdyby celý svět se všemi doktory teologie tvrdil přesný opak. Pochopte mne, mám rád všechny, nikoho nenapadám, jenom chci ukázat, jak je jednoduché manipulovat s křesťany, s protestanty i katolíky, kteří nestojí na pevných biblických základech. Rád vše, co teď řeknu, odvolám, jestliže mi biblicky, a ne citově vysvětlíte, kde se mýlím. Citových nařčení, bez jediného biblického podkladu, bez biblického soudce, jsem už zažil hodně. Tak tedy:

Ve dvoutisícileté historii církve můžeme snadno vystopovat, s jakou snadností a upřímnou naivitou církev objímala a objímá nepřátelské učení vynalezené přímo v jejím středu. Jeden z nejstarších příkladů je Řím. Dokud byli raní křesťané bibličtí, Řím je pronásledoval a předhazoval hladovým lvům. Křesťanství nebylo lvy roztrháno, naopak rostlo. Nabylo takových rozměrů, že císaři Konstantinovi nezbylo nic jiného, než ustanovit křesťanství státním náboženstvím. Kdykoliv se však stát promíchá s církví, opravdová církev, věřící, je biblicky oslabena. Ježíš jasně učil: "Co je císařovo, dej císaři, a co je Boží, dej Bohu." Být v církvi, v Ježíšově těle, bylo a je vždy osobní rozhodnutí, nikdy ne státní nařízení. A tak se státním Konstantinovým nařízením, ne osobním rozhodnutím, do církve nahrnulo nespočetné množství římských pohanů, kteří věřili v mnoho bohů, byli polyteisty. Ti měli bůžka pro každou lidskou činnost. Pro myslivectví, hornictví, cestování, prodávání, kupování, lásku atd. A co udělali tehdejší křesťané? Místo aby tento polytheismus biblicky odmítli, přisoudili svým nejváženějším zemřelým tyto pohanské ochranné patronátní funkce. Tímto chci jenom ilustrovat, jak jsme my všichni, tehdy i dnes, nejsme-li biblicky zakotveni, náchylní z naivní lásky, pokoje a přátelství zapomenout na přikázání biblického Boha. Stejný princip a stejnou metodu používají dnes novověkisté, jejichž světská láska, pokoj a univerzální přátelství jsou těmi nejpřitažlivějšími vnadidly.

V 18. století začal pronikat do intelektuální Evropy, především do Francie a Německa, racionalismus. Racionalismus v podstatě učí, že člověk, spíše jeho vlastní intelekt je inženýrem lidského osudu. Jestliže správně použiji hlavu, tvrdí intelektuálové, vyřeším všechny svoje problémy. To je to poroučení větru a dešti. To je ta filosofie, která spoléhá jenom na individuální nebo kolektivní racionalitu - rozum. Racionalismus, tentokráte, napadl převážně protestanty. Mnoho protestantů začalo věřit, že biblické zázraky jsou vlastně jenom pohádky, protože se nedají rozumově, naturalisticky, racionálně vysvětlit. Nevěřící se do 19. století v podstatě vyskytovali jen mimo církev. Počínaje 19. stoletím se mnoho do shromáždění chodících stalo nevěřícími skrze tzv. racionální myšlení a pochybnou logiku. V protestantských kruzích nastala doba teologického liberalismu. Teologie mrtvého boha zavládla v mnoha shromážděních. Bůh prý vše udělal a zemřel, nebo své stvoření nechal na pospas lidskému vývoji. Proto byla evoluční domněnka přijata i duchovními. Dobře si vzpomínám, že i můj bohabojně vychovaný, a do určité míry věřící otec, přijal bez zábran evoluční nesmysl. Novo-ortodoxní teologie zavládla v první polovině 20. století protestantismu. Bible přestala být Boží slovo sama o sobě. Božím slovem se stala teprve tehdy, až ji jednotlivec přijal. Tedy, zda-li je Bible Boží slovo, záleželo na subjektivním rozhodnutí jednotlivce. Liberální teologie skrze svébytné rozumování roztříštila duchovnost úplně, a zbavila Bibli její neomylnosti a nadpřirozenosti. Tohle byl počátek konce naší již stejně chabé morálky.

Řekli jsme si již, jak historie lidstva posledních dvou tisíciletí vrávorá od duchovní mystiky k racionální logice. V posledních 50 letech se začínáme odtrhovat od racionálnosti, od co děláš, a začínáme se přiklánět k emocionalitě k jak se máš. A právě emocionalita otevírá cestu Novému věku do srdcí věřících. Už i mezi věřícími začíná převládat filosofie - dělej to, co tě uspokojuje, co ti dělá dobře. Tento typický emocionální projev je odtržen od rozumu i ducha. Proto církev, a tím myslím věřící, ve velké většině už nemá příliš velké morální potíže s rozvodem, přerušením těhotenství, alkoholismem, manželskými neshodami, neposlušností, útěkem dětí, sobeckým hromaděním peněz a bezohledným korytářstvím. Emocionalita převládla. Na Západě tomu říkají, že přecházíme od "co děláš" k "jak se máš." Vidíte ten kvalitativní posun v hodnotách? Racionalita kladla důraz na "dělání." Co děláš, čeho jsi dosáhl, je nejvyšší hodnota racionální logiky. Dnes však "dělání" ztrácí tu nejvyšší hodnotu a je vystřídáno "bytím." Jinými slovy, "jak se máš, jak žiješ?" Životní úspěch se již neměří rozumově tím, čeho jsi dosáhl, co jsi za sebou zanechal. Úspěch se začíná měřit iracionální citovostí - jak si žiješ, jak si užíváš a jak uspokojuješ své smysly. Dnes nás víc zajímá kam kdo pojede na dovolenou a jak si žijeme než co tvoříme. Nepodložená emocionalita vede k sobectví, které otravuje pracovní vztahy.