Vztah ke křesťanství

"Jaký je můj vztah ke křesťanství?" je malé zamyšlení nad duchovním stavem dnešní mládeže. Většina rodičů a dospělých je znepokojena, že mládež neuznává žádné autority, pouze právo silnějšího. Podívejme se na výsledky ankety mezi studenty jedné střední školy. Jednalo se o mládež od 11 do 18 let. Všichni víme, že těžiště hodnot a zájmů mládeže je od křesťanské morálky na hony vzdáleno. Co na to říkají sami studenti?

"NĚKTEŘÍ LIDÉ O NÁS ŘÍKAJÍ, ŽE NEJSME NÁBOŽENŠTÍ, ALE JAK BYCHOM MOHLI? NIKDO NÁS K TOMU NEVEDL." Toto není pouze závěr studentů. Někteří církevní pracovníci mají k problémům dnešní mládeže následující vysvětlení: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jinými slovy, jaká je společnost, taková je mládež.

Z celkového počtu 180 studentů sedmi ročníků gymnázia jsou čtyři studenti věřící - tři křesťané a jedna příslušnice Svědků Jehovových. Výsledky vyhodnocení odpovědí studentů můžeme rozdělit do dvou kategorií názorů. První část průzkumu vztahu mladých k církvi provázejí pozitivní slova jako je: POMOC, OCENĚNÍ a prohlášení VÍRA LIDI POSILUJE. Několik studentů považuje za klad církve pomoc postiženým lidem, bezdomovcům a "křesťanskou pomoc bližnímu". Studenti, které křesťanství a církve nezajímají, hodnotí kladně církevní svátky.

Mladá generace je ovlivňována ze všech stran, ale ne vždy ke svému prospěchu či prospěchu společnosti. Mládež se orientuje podle různých módních trendů, které nejen vznikají, ale především k nám pronikají odjinud. Na první pohled by se mohlo zdát, že svoji Bohem danou úlohu neplní pouze rodiče, ale svůj podíl za špatnou výchovu mládeže nese i samotná církev. Samotní studenti prohlásili: "Zjednodušeně se dá říci, že děti jsou jen zdokonalený obrázek rodičů." Tam, kde výchovná snaha rodičů pokulhává nebo chybí, nastupuje zákon džungle. Dnes stojíme před otázkou: Koho budou naše děti následovat?

Zopakujme si pozitivní slova kladného vztahu, která studenti o církvi a křesťanství prohlásili - POMOC, OCENĚNÍ a VÍRA LIDI POSILUJE. Podívejme se na slova, která charakterizují vztah většiny studentů: NEZÁJEM, NEVĚŘÍ, NECHÁPOU, NESCHVALUJÍ, NEODSUZUJÍ, ODMÍTAJÍ, NESOUDÍ, JE TO JEDNO, NEMAJÍ ŽÁDNÝ VZTAH, ZÁPORNÝ VZTAH. Z těchto slov můžeme vycítit emocionální náboj, který každý výraz obsahuje.

Kategorii hodnocení, kterou jsme nazvali "žádný vztah" ke křesťanství, vyjadřují slova: osobní nezájem, nechápu, neodsuzuji a nesoudím.

Druhou kategorii "záporný vztah" ke křesťanství vyjadřují slova - neschvaluji, nechci, křesťané jsou pokrytci, odmítám a mám záporný vztah.

Většina studentů - 145 ze 180 nemá k církvi ani ke křesťanství žádný vztah. V mnoha případech se studenti vyjádřili konkrétně: "NEVĚŘÍM, protože jinak by přece nebyly války a násilí nebo nevěřím, asi proto, že jsem k tomu nebyl veden doma ani ve škole." "NECHÁPU - jak někdo může věřit v něco nebo v někoho, koho nebo co vůbec nikdy neviděl." Vědomosti o církvi jsou založeny na tom, co se studenti učili v dějepise. Církev a křesťanství spojují zejména s negativní historií a tvrzením církve, že Země je placatá. Studenti odsuzují bohatství církve, loupení, lži, války ve jménu Boha a boje mezi příslušníky různých vyznání. Kladný vztah mají studenti k osobě Jana Husa, který byl nejen věřícím, ale také kritikem církve. Osobní zkušenost s křesťany má ze studentů málokdo. Ti zasvěcenější dodávají:

* Křesťanství je dobrá myšlenka, ale její vyznavači se jí vždy neřídí, pouze předstírají svou víru.

* Myslím si, že v minulosti a ani dnes církev nemá s Biblí a vírou nic společného.

* Církve mi připadají ustrnulé, odměřené, mám pocit, že se snaží nahnat věřícím strach.

* O křesťanství se vůbec nemluví, a když, tak většinou záporně. Asi proto jsem si už v dětství zafixoval, že je církev a víra v Boha špatná.

To, co vyslovili studenti, kteří nemají k církvi žádný vztah, vypovídá o nás, o generaci rodičů, vychovatelů a církvích více, než o studentech samotných. Rádi bychom přesunuli odpovědnost za chování a názory dnešní mladé generace na společnost, ale zodpovědnost za jejich chování, za to, jaké jim předáme kulturní a křesťanské dědictví, náleží každému jednomu z nás. Ve výchově dětí neplatí kolektivní vina. Nakonec můžeme být rádi, že většina studentů a mladých nemá k církvi a křesťanství ještě vyhraněně záporný vztah. Slova nevěřím, nezájem, nechápu, neodsuzuji a nesoudím jsou nám výzvou, abychom vysvětlili a ukázali, že křesťanství nejsou prázdná, nic neříkající slova. O to větší zodpovědnost máme pro budoucnost. Potvrdíme, že křesťané jsou skutečně pokrytci a pleticháři toužící po moci a majetku, nebo ukážeme, že umíme rozdávat lásku, sloužit ostatním a především milovat své děti a rodiny tak, aby si nevěřící svět chtěl brát příklad z našich životů?

Abychom celé skutečnosti porozuměli ještě lépe, podívejme se na poslední část studentů - tedy ty, kteří mají k církvi a křesťanství záporný vztah.

"Záporný vztah" ke křesťanství vyjadřují slova - neschvaluji, nechci, křesťané jsou pokrytci, odmítám a mám záporný vztah. Podívejme se, co se skrývá pod těmito pojmy:

Skupina studentů - ti, kteří mají k církvi a ke křesťanství záporný vztah, by nás měla motivovat k tomu, abychom hledali cesty, jak se přiblížit k těm, kteří potřebují pomoc, aby dokázali žít ve společnosti, která má pochopení pro různorodost názorů. Jinak budeme stát na pokraji nového teroru, kde si nebude člověk jistý ani životem.

Závěr - podtrženo a sečteno: ze všech 180 studentů, kteří se zúčastnili ankety "Jaký je můj vztah ke křesťanství?", má kladný vztah k církvi 11 studentů, 23 studentů má záporný vztah a absolutní většina - 145 studentů - nemá ke křesťanství žádný vztah. Zamysleme se nad stavem našeho národa, našich církví a nad stavem naší mládeže. Nepromarněme tuto jedinečnou příležitost, která před námi leží. Samotná tradice, ba ani ta křesťanská, nám nepomůže. Bible nám ukazuje jinou cestu než je ta, kterou se žene dnešní společnost. Písmo říká:

Úplně nakonec jen malá poznámka k zamyšlení. Většina lidí u nás uvěřila, že Bůh neexistuje, protože nám to dokázala věda. Z toho logicky vyplývá, že když neexistuje Bůh, potom neexistuje ani peklo. Přesto jsou lidé, kteří o pravdivosti jednoho nebo druhého tvrzení pochybují. Přesto jsou mezi námi lidé, kteří uvěřili a našli nejdůležitější odpověď při hledání smyslu života. Největší nebezpečí však hrozí lidem, kteří jsou přesvědčeni, že mají dost času, aby se zabývali takovými otázkami. Bůh své pravdy odhalil, je jen na nás, zda o nich budeme vážně přemýšlet.