Víra nebo sebeklam

Často cítím nepokoj, když vidím, s jakou lehkomyslností lidé žijí svoji křesťanskou víru a jak nedůsledně předávají víru svým dětem. Mnozí žijí v sebeklamu pasivní náboženské víry, která od nás nic neočekává, nic moc nám nedává a proto také za moc nestojí. Člověk, který žije jen z náboženství, těžko před Pánem Bohem obstojí. Písmo nám říká:

Někteří rodiče považují odpadnutí mládeže odchované v nedělních školách a ve shromáždění za normální znak dospívání. Ve svém "optimizmu" jsou spokojeni, že tomu tak je, místo toho, aby se zamysleli, proč tomu tak je. Mladí na své nedělní vychování obyčejně brzy zapomenou a začnou myslet a žít světským životem. Až když mají vlastní rodinu, děti a jsou duchovně pohmožděni, opráší náboženství, vrátí se do kostela, aby vychovali další generaci, která sice vzklíčí, ale často zahyne. Neškodí trochu polechtat svědomí, oprášit Bibli, vždyť potěšení z pořádného výšlapu, tenisového zápasu už neuspokojuje jako dřív. Ruka není tak jistá, rána tak pevná a nejvíc bolí poznámky partnerů: "vždyť už má svá léta." K narozeninám přibývají dekády i kilogramy. Tu nás píchne, tu nás loupne a jak řekla naše přítelkyně, člověka v bolestech napadne: "na co mám ty všechny peníze?"

Začneme polykat pilulky, doufat v různé lektvary a uvědomíme si vlastní smrtelnost. Nejdříve odejdou rodiče, strejdové a tetičky, na řadě jsou i kolegové a kamarádi. Najednou odchází lidé, kteří jsou mladší než jsme my a velikost našeho JÁ se zmenší ještě víc. I nevěřící člověk se začne zabývat myšlenkami o Pánu Bohu. Proč se nepomodlit, když je k tomu vhodná příležitost, ale všeho s mírou. Nesmím nic nepřehánět, co by tomu řekli kamarádi a rodina? Na druhé straně, proč si nezajistit nebeskou pojistku. Nic to nestojí, je to dar. Proč nezajít do kostela, co kdyby to s námi Pán Bůh myslel vážně nebo bral přísně? Aspoň na svátky. Ale je tohle opravdová víra, nebo sebeklam?

Většina lidí nepopírá existenci Boha, přesto žije podle svého. Pravá víra není nikdy pasivní. Víra a poslušnost, poslušnost a skutky víry jsou neoddělitelné. Nerozhodní, ačkoliv mají život věčný na dosah ruky, jdou do záhuby. Potom budou vědět, nebudou potřebovat věřit.

Rozhodnutí nemůžeme odkládat. Pán Bůh vidí do našich srdcí a všem připravil "letenku." Věčný život s Pánem Bohem je pro většinu lidí a mnohé křesťany ještě vzdálenější než návštěva severního pólu. Bible a slzy dnešního světa ukazují, jak Pána Boha trápí naše nerozhodnost, povrchnost, ignorace, neznalost, rebelie, odmítavost a nezájem. Jak Jej trápíme, když se oddáváme hloupostem, lopotě a hromadění světských statků, kvůli nimž člověk nezná Boha, nezná manželského partnera, nezná děti ani rodinu.

Bible nám nedává falešnou naději jako člověk, že máme připravené nebe za vzorné chování. Člověk, který si myslí, že si nebe zaslouží, jej pravděpodobně nikdy neuvidí. Pouze člověk, který si uvědomí, že si nezaslouží nic jiného než peklo, se znovuzrodí.

Krista následovaly davy očitých svědků, viděli kdo je, co dělá a přesto po shlédnutí zázraků pokračovali dál svojí cestou. Kristus jim řekl:

Bůh nás nenabádá, abychom odešli do kláštera, zřekli se rodiny a rozdali svůj majetek. Bůh říká, že cokoliv a kdokoliv stojí mezi námi a Kristem, musí stranou. Jestliže nás bude kdokoliv nebo cokoliv odvádět od Krista, máme na vybranou. Mezi námi a Bohem není žádný jiný prostředník než Pán Ježíš Kristus; do nebe nám nepomůže naše postavení, bohatství ani světské uznání. Boží Slovo je absolutní pravda, kterou buď přijmeme a žijeme, nebo jí a Pána Boha bereme na lehkou váhu. Božího slova se mnozí lidé bojí, jeho učedníky nenávidí, před Bohem se schovávají, ale živému Bohu neuniknou. Bible říká:

Skutky, které činím (Ježíš) ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život, nezahynou na věky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

V době pronásledování se ke křesťanství přiznává jen hrstka nejvěrnějších; ve chvílích blahobytu se z křesťanství stává móda. Biblické polopravdy, falešné naděje, povrchní evangelia učí mnoho shromáždění, aby uspokojila přirozenou lidskou touhu po náboženském životě.

Mnoho dnešních věřících hledá ve shromážděních společenský život. Chtějí se dobře cítit s podmínkou, aby se nikdo příliš nedotýkal jejich osobních názorů a sporných témat. Většina dnešních křesťanů přijala evoluční učení. Uvěřili lži, která říká: "Proč bychom měli omezovat Pána Boha? Vždyť mohl tvořit evolucí. Evoluci věda potvrdila, tak neargumentujte Biblí, vždyť je stará a dřívější lidé neměli takové znalosti jako máme my dnes. Kniha Zjevení? Proč zanášet nepokoj, vždyť tomu stejně nikdo nerozumí, proč se dohadovat? Duchovní pravdy chápeme symbolicky; hlavně nikomu nic nevnucujte, ani dětem, ať se sami rozhodnou, až zváží všechna fakta. Potom se divíme, že mládež odpadne. Děti žijí víru rodičů, kteří nikdy nenašli odvahu žít tím, v co sami věří. A to platí v dobrém i špatném slova smyslu. Každý musí dojít k samostatnému a osobnímu rozhodnutí. Realita spásy nebo zatracení je pro každého člověka nevyhnutelná. Pro věřícího je smrt zisk, pro ostatní trvalá ztráta. Křesťan ve své víře umírá současnosti; nevěřící ve své nevíře umírá věčnosti. Pán Bůh totiž nikoho o své vůli do věčného zatracení nepošle. Tam odchází každý sám, dobrovolně, protože nechce být s Bohem. Lidem se vyplní, v co věří. Mnozí lidé jsou ke křesťanství příznivě nakloněni, ale nejsou přesvědčeni o jeho pravdivosti. Bible nás varuje před lidskou nepoučitelností. Situace je daleko vážnější, než si připouštíme. Nikdo neví, kolik času nám Bůh odměřil. Možná, že nám nepatří ani příští minuta. Čas rozhodnutí je teď, ne příště, jindy nebo později. Ignorace nebo polovičaté rozhodnutí se nedá odčinit, protože i to, co se nestane, má dalekosáhlé následky.