5. Indie - Kasty

Dnes je každý šestý obyvatel naší planety Ind. Indie má téměř miliardu obyvatel, čtrnáct hlavních a bezpočet menších jazykových skupin. Za dalších třicet pět let, bude-li vše pokračovat podobným tempem, zdvojnásobí se co nevidět i ta první miliarda. Řešit populační růst v takové zemi není vůbec snadné. Statisticky má Indie již dnes dvojnásobnou hustotu obyvatelstva než Čína. Pouze jedna třetina obyvatelstva je gramotná, 70% obyvatelstva se živí zemědělstvím, ale z mnoha důvodů se neuživí. Monzuny přijdou buď příliš brzy nebo pozdě. Když se nestane ani to ani ono, sežerou všechno kobylky nebo jiná havěť. Prostě každá úroda je zničena. Životní prostředí, klimatické podmínky, množství obyvatel zanechává viditelnou spoušť a pustinu. Většina lidí jsou vegetariáni a i v tom mají své zvláštnosti a výhrady. Z všudepřítomných krav používají pouze kůži, a to teprve po smrti jejich svátosti. Krávy se většinou ani nedojí a mléko z buvolů je jaksi vodnaté, ale buvolí jogurt je vynikající. Ovce a kozy pěstují jen pro vlnu nebo kůži.

V r. 1966 Indii postihl nepředstavitelný hladomor. Americký prezident Johnson v rámci humanitární pomoci přislíbil osm set dobrovolníků Peace Corps (Mírových jednotek), kteří byli vysláni do nejzaostalejších oblastí. Zde měli společně s indickými státními zaměstnanci pomáhat vylepšit situaci, především zemědělskými znalostmi. Jako mnoho akcí, které jsou dobře míněny, výsledek byl přímo katastrofální pro mládež, která se nadšeně vydala do indických pustin. Dobrovolníci nebyli připraveni mentálně ani fyzicky na útrapy, které je čekaly. Drogy zvítězily. Američané evakuovali trosky i mrtvoly těch, kteří zemřeli na předávkování nebo sebevraždou.

Moje dobrá a věřící přítelkyně přišla do Indie s manželem v r. 1969. Strávili v Indii dva roky v odlehlé oblasti na sever od Bombaje mezi zaostalými kmenovými lidmi. Program byl řízen s daleko větší péčí a o něco lepší přípravou. Tentokrát byli dobrovolníky pouze manželské páry. Všichni absolvovali jednoměsíční přípravou v USA a prošli dvouměsíční intenzívní jazykový výcvik v Bombaji. V jejich skupině začínalo devatenáct párů, ale nakonec jich nastoupilo pouze devět. Poprvé v životě poznali nové společenské zákony.

Kastovní systém byl zrušen v r. 1955. Indíra Gándhíová se snažila odstranit kastovnictví z každodenního života tím, že zavedla kvóty na státní zaměstnání. Protože nedotknutelní byli historicky diskriminovaní a opovrhovaní, situace se zcela obrátila. Nedotknutelní se stali přednostně státními zaměstnanci a byli posláni do "vyhnanství" k zaostalým kmenům. Avšak i ta nejnižší kasta nedotknutelných byla a snad ještě je postavena mnohem výše, než jsou kmenoví lidé.

Těžko chápeme, jak může člověk tolik opovrhovat druhým člověkem; ten, který nezabije krysu, ba ani mušku, byl schopný právem své vznešené pozice (bráhman) zabít nedotknutelného jen za to, že se jej dotkl. Jediné vysvětlení vidím v tom, že se tímto způsobem bránili vznešení před urputným naléháním a pronásledováním ubožáků, všudypřítomné bídy a utrpení. Kasty jsou v Indii dodnes; dokonce jejich množství roste. Nové kasty vznikají podle cechů a povolání. Jejich vznik provází zajímavá historka.

Brahman (božský zdroj vesmíru, nejstarší a nejvyšší božství) stvořil člověka. Z tohoto Adama vzešli čtyři různí lidé. Z jeho hlavy vzešli bráhmani, nebo-li nejlepší, svatí muži. Z rukou vzešli vládci a válečníci, řemeslníci pocházejí ze stehen a konečně čtvrtá, nejnižší kasta pochází z chodidel. Jejich údělem je sloužit a dřít. To byl počátek, ale čtyři kasty nestačily. Každá se dále vyvíjela, specializovala a dělila na mnohé další cechy a tovaryšstva.

Míroví dobrovolníci měli pracovat se zaměstnanci, kteří neměli nejmenší snahu se s domorodci stýkat, natož s nimi na čemkoliv spolupracovat. Na venkově patřili do kategorie nedotknutelných rovněž vyznavači islámu a křesťané. Největším pomocníkem našich přátel byl misionářský pár, který prožil v primitivní divočině 35 let. Během té doby zapsali domorodý jazyk, učili lidi číst, psát a překládali Bibli do jazyka merati. Misionářská pomoc, především zdravotní péče a znalosti, pomáhaly dobrovolníkům i domorodcům přežít.

Když přistáli Američané na Měsíci, naši přátelé jim o tom nadšeně vyprávěli a ukazovali obrázky. Domorodci zásadně odmítali na tuto myšlenku přistoupit. Říkali: "To přistáli na vašem Měsíci, ale náš Měsíc je strašně daleko. Tam se člověk nikdy nedostane". Podle staré hinduistické tradice lidé věřili, že zlomyslný bůh Rahu chtěl čas od času (v době zatmění Slunce) spolknout nejen Měsíc, ale i Slunce. Proto po staletí lidé zaháněli boha Rahu pryč hlomozem a rámusem hrnců a pokliček. Takové rámusící procesí můžete v Indii vidět i dnes.

Představa velikosti světa byla pro většinu nepřijatelná. Na dobrovolníky se dívali jako na největší podivíny. Jak je možné, aby někdo odešel od rodičů, od rodiny, přátel, z místa svého narození? Vždyť opustit Indii znamenalo být vyloučen ze své kasty. Skutečnost, že nenavštívili dva roky své rodiče, byla odsouzeníhodná a málem trestuhodná.

Dva roky života v Indii poznamenají snad každého. Po Indii pokračovali naši přátelé v Bangladéši, na Filipínách. Nyní jsou v Indonésii. Do Indie se vrátili několikrát na návštěvu své "nedotknutelné rodiny", které před odjezdem koupili sedm hektarů půdy. Jejich hostitel snese od ostatních vesničanů postele a pro potřebu hostů nechal postavit i latrínu. Celá vesnice se nemohla vynadívat na bílé děti, které s sebou přivezli, a do každého okénka nakukovalo mnoho hlav.

Rodinný život má v Indii své podivnosti, nad nimiž zůstává rozum stát. V novinách se dočteme, jak rozdurděný manžel přinesl k soudu hlavy nevěrné manželky a jejího milence. U soudu nastalo pozdvižení, ale manžel zachoval klid. Patnáctiletá dívenka se upálila, aby ukončila své manželství se sedmdesátiletým starcem. Takových a podobných zpráv můžete číst v "černé kronice" Indie nespočet. Skoro denně jsou v novinách případy upálených žen, kdy se manžel a jeho rodina dožadují přídavků k již zaplacenému věnu. Když rodina nevyhoví, jde do tuhého. Způsobů, jak zprovodit snachu ze světa, je několik. Nejčastěji uhoří politá petrolejem. Prý nehoda. Upálení je tak běžné, že se ani policejně nevyšetřuje. Kuchyně musí být to nejnebezpečnější pracoviště. Také otrava například ricinovými semeny je těžko dokazatelná. Ricinová semínka si vysloužila název "tchynin jed." Indická žena je na tom často hůř než svatá kráva. Tu nezabijí. Upalují se nejen nevěsty a mladé ženy, ale i stařeny a tchýně. Rodinné vztahy jsou často tak hrozné, že nevěsta polije tchýni petrolejem a ta vzplane.

Synové žijí s rodiči, s manželkami a dětmi včetně ostatních sourozenců. Rodinné násilí vůči ženám je nepředstavitelné. Muži své manželky mlátí až k smrti, aby žena věděla, kde je její místo. To patří k rodinnému životu po generace. Protože ženám chybí to, co mají muži, nejsou k ničemu jinému, než aby rodily syny. Proto se také dítka ženského pohlaví do světa moc nevítají, spíš odhazují na smetiště.

Mladí lidé se vzájemně nepoznají, nenamlouvají se, ale rodiče a dohazovači hledají vhodné partie. Rodiče konzultují horoskopy, věštce a hvězdopravce. Inzeráty s požadavky na kvalitu a výši věna zaplňují mnohé stránky denního tisku. Manželství je obchod. Syn je zárukou péče o rodiče. Nevěsta přináší bohatství. Její věno má zaopatřit nejen ženicha, ale i rodinu.

Všechna náboženství chtějí člověku zprostředkovat lepší budoucnost. Každé z nich nabízí svoji unikátní cestu, odříkání, oběti, plnění nejrůznějších příkazů, sebeovládání, často i sebetýrání. Tito lidé berou svoji vinu, smíření a sebevykoupení velmi vážně, ale sebevykoupení není cesta spasení. Spása lidstva spočívá jen v díle Božího Syna a vykupitele, Pána Ježíše Krista, který nám nabízí dar věčného života. Tento dar, na rozdíl od každého jiného náboženského učení, může člověk přijmout, aniž by se o svoji spásu sám nějak přičinil. Všichni zakladatelé náboženských systémů zemřeli a zůstali v hrobě tak jako každý smrtelný člověk. Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, na rozdíl od nich zemřel za naše hříchy, po svém ukřižování vstal z mrtvých, abychom i my měli jistotu spásy.