7. Indie - Hinduismus

Pokud byli někteří posluchači trochu překvapeni, proč se v křesťanském pořadu věnuji něčemu, co spíš připomíná kameru na cestách, než biblickým tématům, mám k tomu nejméně dva důvody. Jednak principy hinduismu jsou základem učení Nového věku, které proniká do všech oblastí našeho života, a za druhé je pozoruhodná a nápadná podobnost myšlení, které do jisté míry ovlivnilo základy evoluční nauky. Abychom mohli odhalit styčné body, je třeba, abychom se seznámili nejen s historií hinduismu, ale i se současným myšlením moderního člověka i některých věřících lidí. Dnes, na rozdíl od let minulých, máme takovou záplavu literatury, že není jen intelektuálním objevem vyvolených, ale je zpopularizována pro nejširší masy. Dnes se nemusíme jen domýšlet, co je psáno v hinduistických spisech, ale sami můžeme poznat hlubší souvislosti, srovnávat a posuzovat.

Kořeny hinduismu vyrůstají z náboženství popotopního Babylónu. Psané texty vznikaly v Asii přibližně v době, kdy Mojžíš vyváděl Izraelity z Egypta. Nejstarší spisy pocházejí z doby asi 1400 před Kristem až do r. 500 našeho letopočtu. Popisují celkově období asi tři tisíce let. Byly určeny lidem tohoto věku, nebo-li popotopního světa, kteří a teď cituji: mají krátký život, špatnou paměť a ne příliš bystrý intelekt. Staletí před tím se chvalozpěvy, verše a hymny předávaly pouze ústním podáním. Hinduismus je jeden z nejstarších a nejkomplexnějších systémů duchovního života. Velkou část textů tvoří eposy, příběhy s mytologickými prvky, chvalozpěvy a mytologické písně, verše a zpěvy, které doprovázejí obětní obřady, obětní a magické formule odříkávané při léčení nemocných. Spisy obsahují výklad obětních obřadů, etické, náboženské a právní kodexy hinduistické společnosti. Různá filosofická díla pojednávají o převtělování. Podle hinduistické kosmologie vesmír obsahuje velké množství existenčních soustav, úrovní a dimenzí. Dozvíme se, že všechny oblasti vesmíru jsou obydleny nesčetnými kategoriemi bytostí.

Vyšší sféry vesmíru jsou obydleny hierarchií bohů; hmotný svět obývají obyvatelé země. Lidé a zvířata jsou odstupňováni podle vyspělosti či zaostalosti mysli, podle svých schopností a duševní úrovně. V podsvětí žijí démonické bytosti a trpící bytosti. Podle karmického zákona se obyvatelé všech sfér života rodí, dospívají, stárnou a umírají. Smrt není nic jiného než dočasné rozptýlení a spojení složek lidské osobnosti s kosmickými prvky vesmíru. Víra v neustálý kolotoč proměn do vyšších nebo nižších vtělení či společenského postavení, jehož ústředním životním krédem je pochopení nejvyšší a absolutní pravdy, je hybnou silou lidstva i vesmíru a promítá se do způsobu individuálního života.

Posuzujeme-li učení hinduismu povrchně, může nám být sympatická myšlenka a vysvětlení, že všechna náboženství jsou si rovna, protože v každém z nich je alespoň zrnko pravdy. Věří, že se všichni lidé mohou dívat na stejnou věc, ale každý z jiného úhlu. Jeden může vidět svět z žabí perspektivy a Země bude placatá, zatímco kulatou Zemi uvidíme z ptačí perspektivy. Někdo může žít v makro světě, jiný v mikro světě. To, co kolem sebe vidíme, vnímáme a čím žijeme, je jen otázkou pohledu a rozměru. Ve skutečnosti prý neexistuje absolutní pravda, ale jen dílčí poznání; všichni mají svou relativní pravdu, záleží jen na jednotlivci a okolnostech. Právě tento způsob myšlení ovlivnil moderního člověka natolik, že relativní myšlení prostupuje nejen výchovu, vzdělání, filosofii, ale i morálku a zákon.

Hinduismus ve své podstatě je nábožensky tak těžko definovatelný, že jej můžeme pokládat spíše za světonázor, přesto v něm nacházíme zrnka Boží pravdy. Hinduisté uznávají tři pilíře víry. Věří ve věčný zákon - neosobní sílu, která má řád; ve věčný běh, který nemá začátek, ani konec. Třetím pilířem je věčná pravda, která se vymyká veškeré proměnlivosti a zákonům. Víra poukazuje na individuální vědomí, uvědomění a inteligenci, ale smysl má jen to jsoucno, které si ji uvědomí. Hinduisté uznávají nejvyššího boha Brahmu, boha stvořitele, který řídí svět za pomoci mnoha nižších bohů. Brahmův původ není jasný, přesto je uctíván a uznáván jako stvořitel světa, který se ponořil do hluboké meditace a dál se o svět nezajímá. Bozi nižší kategorie jsou pouhým "vydělením" nejvyššího ducha. Duch člověka je věčný; je totožný s vesmírným duchem, je tedy důležitější než pomíjivé tělo. Bohové na svět shlížejí, zatímco jejich protějšky, bohyně, neboli ženský princip, přetvářejí svět a ničí démony. Mezi nejdůležitější bohy patří Višnu a Šiva. Nejvyšší místo zaujímá Šiva - tvůrce a ničitel, asketa i ploditel, život a smrt. Nejčastěji je Šiva uctíván ve formě falického symbolu. V jižní Indii se nachází pět posvátných chrámů, v jejichž svatyních je umístěno pět posvátných lingamů symbolizujících pět elementů: země, voda, oheň, vzduch a éter, který vyplňuje vesmír a souvisí s tancem a blažeností.

Bůh Višnu - udržovatel, zachovatel života a vesmíru, dobrodinec lidí i bohů, je nedostižný morální ideál. Višnu pečuje o transcendentální řád vesmíru a jeho manželka Lakšmí pečuje o pozemské dobro. Višnu sestupuje z nebeského trůnu na zem v celé řadě vtělení, počínaje rybou, želvou, kancem, jako lví muž, trpaslík, Ráma hrdina a Ráma princ - božský symbol ctností a kultivovanosti. O Rámovi existují nekonečné eposy romantického vyprávění o velké lásce a boji s démony. Osmým vtělením byl Kršna; ten ukazuje cesty vykoupení a on sám je univerzální spasitel. Devátým vtělením byl Buddha a na desáté hinduisté teprve čekají. Má přijít na konci lidského věku, aby potrestal zlé, odměnil dobré a navrátil vesmír do původní podoby. Prvních pět vtělení Višny představuje evoluci života. Druhých pět vtělení můžeme chápat jako vývoj vědomí a lidské civilizace. Osmé z deseti vtělení představuje princip spásy, a jak jsme si již řekli, je jím Kršna, deváté osvícení patří Buddhovi. Prostřednictvím buddhismu se člověk sebezdokonaluje a především spoléhá sám na sebe. Desáté vtělení má být obdobou jakéhosi panovníka "tisíciletého království".

Hindusitický pohled na vznik, vývoj vesmíru a života je velmi zajímavý. Opět cituji: "Od okamžiku, kdy vesmír vznikl z původního ústředního energetického "bodu", jsou všechny jeho objekty prostoupeny vědomím. V počáteční fázi zrodu vesmíru vznikl i jeho "prostor", tj. vymezená sféra, do níž vesmír "expanduje".(*5) Citovaná slova nejsou slova předních astronomů o velkém třesku, ale z knihy Duchovní svět Indie, z kapitoly Čas a vesmír. Vše, co jsem z tohoto vědecky znějícím textu vypustila, jsou slova, že se vše děje silou Šivova potenciálu. On je tvůrce, příčina i ničitel. Svět je prostoupen vědomím a vzniká z božského principu. Na počátku každého vesmírného cyklu se rodí nejvyšší bytost - Brahma. Další uspořádání bytostí je sestupné, tedy od nejvyššího k nižšímu. Z textů Brha/dáran/jakó/panišady získáme představu o tom, jak vznikl svět kolem nás: "Stvoření vesmíru je přisuzováno čistému Já v podobě Muže, které existovalo samo bez stvořitele. Pohlédlo vůkol, a když nevidělo než sebe, zvolalo: "Já jsem!" Cítilo však strach a "scházelo mu potěšení", a rozdělilo se proto ve dví, aby mělo společnost. Ta část, která byla Jí, si položila otázku: "Jak se může on spojit se mnou, jež jsem vzešla z něho?" A začala se před ním skrývat. Proměnila se v krávu, on se však stal býkem a spojil se s ní. ... Kráva se proměnila v klisnu, kozu, ovci, oslici a tak dál, a na svět přicházelo potomstvo všech druhů.

Bible nám říká něco zcela odlišného:

Bůh člověka nejen stvořil, ale dává mu požehnání a pověřuje ho vládou nad zemí a ostatním tvorstvem. Citovali jsme, že hindusitické "Já jsem!" cítilo strach a scházelo mu potěšení. Dále se dozvíme, že: "Člověk nebyl stvořen k obrazu božímu, bylo tomu jinak: vše stvořené se zrodilo z vesmírného Muže. Lidé i bohové mají stejný původ: vzešli z prvotní bytosti, jež nechtěla být sama, a proto se rozdělila. Kdo toto pochopí, stane se tvůrcem v tomto tvoření." (DS Indie 132)

Člověk není a nemůže být spolutvůrce Božího stvoření, ale jeho uživatel. Biblický Bůh o sobě také prohlašuje jsem, že jsem, ale na rozdíl od vesmírného muže zbavuje člověka strachu, nejistoty a jeho slovo je neměnné.