9. Indie - Hinduismus - Džianisté

V minulých pořadech jsme si řekli, že hinduismus je široké řečiště kultů, obřadů, zvyklostí, pověr a okultismu. Cesta spasení vede od člověka k bohu prostřednictvím náboženských úkonů, obětních rituálů, jógy a poslušností zákonům příslušné kasty. Pilířem hinduismu je učení o odplatě a koloběhu existencí. Sociálním znakem tohoto učení je dodnes živé kastovnictví. Vesmírný duch proniká vše živé. Zvíře nebo věc jsou stejně cenné jako člověk, protože ve všem je duch. Uctívač se nakonec připodobní tomuto duchu do té míry, že ztrácí osobnost, emoce, rozum i vůli. Cílem je setrvat v tomto stavu a oprostit se od své osobnosti, která odděluje člověka od toho, co je "ono božské".(Martin Skořepa)

Každý, kdo dnes zavítá do většího knihkupectví, je přímo ohromen množstvím esoterické literatury, literatury Nového věku, která je přímo inspirována učením buddhismu a hinduismu. Doufám, že naše minisondování v hlubinách východních náboženství nám pomůže porozumět lidem, kteří právě v nich hledají inspiraci a životní smysl. Mezi námi je mnoho lidí, kteří se nesetkali s nefalšovaným Božím slovem, a proto hledají všude jinde, než u svého Stvořitele. V příštích měsících se budeme věnovat opět nejistotě hledání životních názorů a pohledů na smysl života. Než se na nějaký čas rozloučíme s fascinujícími dálkami a zajímavými lidmi, představím vám ještě jednoho přítele a víru džainistů.

Jmenuje se Mukkul. Od prvního okamžiku našeho setkání povídal a myšlenky z něj sršely jako bublinky šampaňského. Těšili jsme se, že doplní nebo spíše rozšíří naši indickou mozaiku o další informace. Při vzájemném představení uvedl rodinné a společenské postavení a osud rodiny, abychom poznali, jaká nepřízeň osudu je všechny potkala. Otec býval jedním z nejvlivnějších a nejbohatších mužů Indie, vlastník největších indických novin a jiných průmyslových koncernů, ale rodinné pletichy a dokonce úklad o život celé rodiny změnil jejich postavení. Život jim zachránil hlídač, který s nasazením vlastního života nepustil do rodinného sídla najaté vrahy. Ze slávy, prestiže, moci a bohatství mnoho nezbylo. Mukkul vyrostl a byl vychován katolickými mnichy a jeptiškami v jezuitských školách, pod přísným dozorem učitelek a vychovatelek. Odříká zpaměti různé modlitby bez nejmenších obtíží, ale na otázku, co je pro něj křesťanství, odpověděl, že nemůže přijmout učení, které tvrdí, že Ježíš je jediná Cesta k Bohu. On se narodil jako džainista. Vysvětlil nám, že vesmír nemá začátek ani konec, je nestvořený, a proto neexistuje žádný bůh tvůrce. Vesmír i lidská civilizace prochází obdobím rozvoje a úpadku. V každém období se objevuje čtyřiadvacet tírthankarů, neboli duchovních vůdců. Člověk je jen myšlenka, jakýsi přelud, který má lidské touhy a přání, uvězněný ve hmotném světě. Život plný odříkání člověka zbavuje pout, které jej svazují. Duše je připoutána k hmotě, zatímco se tělo odříkáním očišťuje, aby mohlo přijmout boha. Konečný cíl je džainistická nirvána, jakýsi stav blaženosti, konečného osvobození z koloběhu zrození a smrti. Takový stav rajského poznání odděluje vše hmotné a tělesné. Nirvána je nestvořená a nemá žádnou formu. Během pozemského života je důležité spojení osobního vědomí s univerzálním.

Koncept hříchu, hříšná povaha člověka i potřeba očisty od hříchu byla Mukkulovi docela jasná. Rozdílné chápání očisty Kristem a sebeočisty už méně. Džainismus plně uspokojuje lidskou touhu hledání boha. Navíc oslavuje lidské sebezapření, vyvyšuje osobní dobré skutky coby absolutní hodnotu sebespásy. Člověk vlastní přičinlivostí a dobrými skutky určuje svůj osud nejen během života, ale i po smrti. Spása je výsledkem snažení vlastního já a nenásilí vůči všemu živému, včetně rostlin.

Džainismus je jakousi syntézou hinduismu a buddhismu. Jeho zakladatel, guru Mahávíra, byl současníkem Buddhy. Jejich životní pouť si je v mnohém podobná. Vyučoval své následovníky a žáky cestě nenásilí a pokojné jednoty. Zemřel ve věku dvaasedmdesáti lety hladověním.

Součástí iniciace džainistických noviců, mnichů a mnišek, je rituál oholení hlav až na malý pramen vlasů, šošolku, kterou si sami vyškubnou. Mniši přijímají asketický život a vzdávají se sexuality. Džainističtí mniši se liší mírou sebezapření. Ta určuje míru poznání a vševědoucnosti. Řídí se pěti přísahami:

(1) Nezabiješ živého tvora, (2) nebudeš lhát, (3) nepožádáš - nebudeš chtivý, (4) žádná sexuální potěšení, (5) nebudeš mít ani přijímat žádný světský majetek.

Džainistou, podobně jako hinduistou se člověk narodí, stejně tak jako do společenského postavení, kasty. Věřící jsou důslední vegetariáni; jídlo nesmí být znečištěno ani přítomností čehokoliv, čemu člověk vzal život. Mukkula jsme tedy mohli pohostit jen ovocnou mísou a zřejmě ani to nebylo akorát. Nevzal si ani šálek čaje. Někteří džinisté nosí přes nos a ústa chirurgickou roušku, aby nevdechli něco malého a živého. Spadne-li muška či mravenec do šálku tekutin, je to veliká pohroma a nešťastníka musí zachránit. Nezabijí ani komára či mouchu. Vše živé je v naprostém bezpečí. Aby nespáchali zločin zabití, zametají někteří před sebou cestu metličkou. Mají trochu problém například s používáním dopravních prostředků, neboť stovky, ba tisíce mušek a broučků zahynou pod koly, na kapotách a oknech automobilu, ale tam přičítají smrtonosnost stroji raději než člověku. Přesto nemohou dodržet přísahu nezabiješ úplně. Pečlivě zkoumají jakékoliv jídlo, aby nesnědli nebo nevypili něco živého. Proto pijí pouze filtrovanou vodu. Pouhým vařením vody by způsobil smrt milionům mikroorganizmů.

Džainisté se nevěnují zemědělství, protože při samotné práci na poli není možné, aby nebyl současně ničen život nižších forem. Nejedí žádnou kořenovou zeleninu, ani plody, ve kterých jsou semena, ani vajíčka, protože i ta jsou nositeli života. Co těmto lidem zbývá k jídlu? Nevím; protože i na rostliny se dívají jako na živé existence, které stojí mimo reinkarnační cyklus. Jen díky tomu není ochrana rostlin tak důsledná. Přesto omezují množství druhů zeleniny nebo ovoce, které konzumují. Nakonec zbývá jen asi deset základních druhů zeleniny, ale Mukkul požívá už jenom tři. Jeho babička žila poslední léta na sedmi soustech denně. Pozvolné prodlužování půstů se rovná rituální sebevraždě hladem. Ke konci pila babička jen horkou vodu a s klidnou a jasnou myslí očekávala konec svého pozemského bytí. Ideální smrt je taková, kdy mysl umírajícího plně ovládá tělo a v okamžiku smrti je plně soustředěna na svůj duchovní osud.

Opravdový džainista se zřekne mnohého potěšení; zůstává víra zákonictví, utrpení a věčného odříkání. Na rozdíl od džainistů se celá řada stoupenců hinduismu světských požitků nevzdává, protože realizace tělesných požitků vede k vrcholu osvícení. Mukkul je velice důsledný a na svou víru pyšný. Čím víc překážek, omezení a regulí zvládne, tím větší uspokojení pociťuje. Ovládl mnoho svých tělesných i lidských slabostí, přesto nebyl ke světským tužbám zcela netečný. Zůstalo mu potěšení z vlastnictví luxusních drobností. Dovede se radovat z křehkého porcelánu světových značek, křišťálu i zlatých šperků. Na svých cestách pilně sbírá a dobře pozná každou značku světové kvality a úrovně. A tak, místo aby měl sady a soubory, jak se na řádného aristokrata patří, má individuální kousky jako připomínky jeho skutečného společenského stavu.

Mukkulova výřečnost, chování, celá jeho osobnost nás nepřestala udivovat. Nakonec nám dal písemné pozvání, abychom se kdykoliv a kdokoliv z naší rodiny nezdráhali a navštívili jej a jeho rodinu v Dillí.

Na rozdíl od božstev hinduismu a jemu příbuzných náboženských systémů, můžeme číst v knize Genesis, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, požehnal mu a řekl:

Proto máme svobodu nejen v tom, co jíme, ale i Komu věříme. Ano, i Bible hovoří o prospěšnosti půstu. Půst nás skutečně otevírá duchovnímu světu a to pro svět Boží i svět temnosti. Biblický půst vede člověka k hlubšímu poznání Boha, džainistický půst vede člověka k smrti.