1. Kam kráčíš, národe?

I když v podstatě rozumím fyzikálnímu principu rádia i letectví, vždy mne znovu a znovu udivuje, jak je možné, že se tak veliká letadla vůbec vznesou. Obzvláště, když cestující tahají sebou tolik krámů. Vzpomínám si, že do Ekvádoru jsme doslovně vláčeli přes metrák. Ale to je mechanická záležitost, a myslím si, že ji chápu. Elektromagnetickým vlnám sice rozumím jakž takž také, ale s jejich představou je to už horší, protože je nevidíme a musíme si vypomáhat analogicky, abychom viděli neviditelné. Přesto jsem stále v údivu, že mne slyšíte. Víte, tolikrát se mi zdá, že bereme všechno více méně samozřejmě. Nejsme příliš udivení. Nejsme jako malé děti, které objevují neustále něco nového. A víme, že Ježíš řekl:

Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto malé dítě, ten je největší v království nebeském. (Mat. 18:3-4)

My se nějak pokořovat ani nechceme. Pokoře už vlastně ani nerozumíme. Pokora je uznání a poznání. Pokora s sebou nese tu největší možnou duchovní a intelektuální, tudíž i společenskou a politickou explozi vždy provázenou hospodářským rozmachem. Pokora vůbec neznamená ušlápnutí nebo patolízalství. Pokora uznává, že celý viditelný a neviditelný svět, nebo systém chcete-li, není svébytný. Není autonomní, svéjmenný, jak bychom si často ve své hříšné egocentrické přirozenosti přáli. Malé dítě, a obzvláště to, které je rozumově nejčilejší a nejrychleji rostoucí, dobře ví, že není svébytné, že je úplně závislé na svých rodičích. Všimli jste si, jak jsou děti vykulené, když vstřebávají něco nového? Děti obdivují mnohem snáze než dospělí. Nejsou totiž ještě tolik zamilované do svých schopností. Nejsou ještě tolik unesené sami sebou jako jsme my, dospělejší.

Opak pokory je pýcha. Pýcha je egocentrismus. Já Já Já, nebo My, My. Pýcha, egocentrismus je prahřích. Pýcha si namlouvá, že vše a především Já jsem svébytný a svrchovaný. Pýcha, opak pokory, způsobila pád celého vesmíru a člověka. Lucifer, světlonoš, zpyšněl a zruinoval se v satana:

Do podsvětí byla svržena Tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů. Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli národů! A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzažším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit. Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy.

Tohle je Satanův prahřích. Pýcha. Nedivme se, že když už sražený Lucifer, tedy Satan, sváděl člověka, použil stejného jedu, totiž pýchu:

Had (t.j. Satan) ženu ujišťoval: Nikoliv, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. (Gen. 3:4-5)

Prahřích člověka byl opět zapříčiněn pýchou. Pýcha, egocentrismus, zapříčinila touhu po bohorovnosti.

Když se, posluchači, zamyslím třeba nad naší domýšlivostí, nad našima rádoby zlatýma rukama a mozky, nad naší evoluční kvazivědeckou bezbohostí, ani se nedivím, co nám dějiny za posledních 400 let připravily.

Protože své srdce vydáváš za srdce božské, hle, přivedu na tebe cizí kruté pronárody, na krásu tvé moudrosti vytasí své meče, znesvětí tvou skvělost. Spustí tě do jámy, zemřeš smrtí skolených v srdci moří. Budeš ještě prohlašovat: Jsem Bůh, před tím, kdo tě zabije? Jsi člověk, a ne Bůh, jsi v rukou těch, kdo tě skolí. (Ez. 28:5-9)

Bible obsahuje mnoho sarkasmu. Třeba: Na krásu tvé moudrosti vytasí své meče... Tolik si vzpomínám na našince, jak moudře prohlašovali, že to ti Američani dělají špatně, a že oni jim ukážou. Anebo se rozčilovali, že takoví méně skvostní národové jako Pákistánci mají imigrační přednost před našineckou skvělostí... Nezevšeobecňuji, ale tak tomu bývá často doma i venku. Jenom sražení do prachu nás může probrat z pýchy, ve které spoléháme jen na sebe. A tak se také stalo. A díky Bohu za to. Přestaňme si hrát na Boha. Vždyť rádoby božské "moudrosti" je v nás stále ještě dost. Modlím se, aby u nás nepropukla nějaká nová katastrofa motivovaná pýchou.

Největší přikázání není nezabiješ, ale:

...Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mat. 21:37)

Proto my lidé dnes a denně činíme větší hřích než je zabití, protože nemilujeme Boha celým srdcem, duší a myslí! V momentě, kdy opouštíme toto největší přikázání, začínáme milovat celým srdcem, duší a myslí sami sebe. To je pýcha a ta v našem srdci sesadí Boha z trůnu a natrůní - nás.

Láska k Bohu vede naopak k pokoře. Láska k Bohu zničí naší svébytnost. Láska k Bohu z nás udělá malé, závislé, ale zvídavé a pokojné děti a jenom ty mají přístup do nebeského království. Jedny z mých nejoblíbenějších veršů říkají:

...Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

Přemýšlejme, buďme v úžasu jako malé děti. Jak je možné, že letí letadlo, jak je to vše zařízené, že vás dostihnou elektromagnetické vlny tohoto vysílání. Jak je to možné, že jsme, kdo jsme, kam jdeme? Každý o těchto otázkách alespoň trochu zapřemýšlel. Mnozí si řeknou, na to nestačím, je to tak, tak co se budu zatěžovat s neřešitelným. A Bible pokračuje:

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž je jejich myšlení zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka... (Řím. 1:20-23)

Následek mávnutí rukou nad dennodenními zázraky je katastrofa. Zatemnění mozku, nepřemýšlení, bláznovství, a iluzorní moudrost. Vše končí ztrátou duše.

Jen málo lidí je dennodenními zázraky uvedeno v dětský úžas. Ten vzdá Bohu čest, ten přivodí opravdovou moudrost, protože tu Bible definuje následovně:

Počátek moudrosti je bát se Hospodina. (Žalm 111:10)

Láska k Bohu, dodržování největšího přikázání přivodí pokoru, opak pýchy.

Tolik úvodem k příštím dvěma pořadům "Kam kráčíš, národe?" Modleme se, abychom činili pokání, což znamená obrat o 180 stupňů a ne jenom lítost. Tedy, abychom nekráčeli po cestě dostředivé pýchy, ale abychom udělali čelem vzad a kráčeli cestou odstředivé pokory. Kdo nečiní pokání, kdo tedy neudělá čelem vzad, jak učil Ježíš, jistě zahyne. Naše pokání, náš čelem vzad však může zapříčinit jenom Bůh, Ježíš Kristus, jenž za nás a pro nás zemřel tělesně i duchovně na kříži, aby splatil trest, který bychom jinak v pekle nikdy nesplatili.