2. Křesťan a politika

Posledně jsme si načrtli, že politika a humanistické budování nebe na zemi není pro křesťana. Co tedy máme dělat? Biblický Bůh nám nařizuje pokání, abychom se odvrátili od světa, tj. od světového pořádku, systému k Bohu. Proč se musíme obrátit, tedy kát? Abychom snad zachránili světovou nebo naši ekonomii? Abychom snad zabezpečili peněžní stabilitu a mír mezi národy? V žádném případě! My činíme pokání,

Neboť (Bůh) ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. (Sk 17,31)

Kdo se domnívá, že nás, biblické věřící, Bůh pověřil, abychom vyvedli svět z jeho sociálních, hospodářských a politických těžkostí, ten nezná evangelium. Bůh nás pověřil, abychom sloužili, obsluhovali, ne vedli. Pravda, Bůh vede a kázeňsky potahuje své, ať Izrael nebo věřící církev, ale v žádném případě ještě neustanovuje politický, sociální a hospodářský světový systém podle svých svatých pravidel. Bůh si k vybudování svého pozemského pořádku vyhradil čas v budoucnosti, kdy na konci velkého světového a především židovského soužení nastolí své království. My věřící budeme v jeho nebi, až se zdejší kvazinebe na zemi začne hroutit. Úkol věřících není přímá náprava a vylepšování světských pořádků a systémů politickou cestou. V Bibli nenajdeme ani jeden verš, který by tuto myšlenku jen v nejmenším podpořil. Tam, kde bude hlásáno opravdové evangelium, tam bude i "malinkaté nebíčko" a svoboda provázená blahobytem, v rámci naší hříšnosti, protože povstane ze srdcí lidí a nebude diktována ani světsky ani církevně, nýbrž bude požehnána Bohem. Politika totiž nikdy nevykoření příčiny zla osobního nebo státního. Chceme-li demokracii, svobodu a blahobyt, tak musíme začít v hříšném srdci každého jednotlivce. Politici nám mohou sloužit teprve tehdy, až budou respektovat a vážit si morální síly svých voličů. Každý národ má v konci konců takovou vládu, jakou si zaslouží, i když vím, že se mnou mnozí z vás nebudete souhlasit.

Je pravda, že starozákonní proroci kárali krále za jejich hříchy, ale jejich kárání se vztahovalo převážně na krále Izraele. Proroci napomínali ostatní hlavy národů kvůli jejich veřejnému vzdoru vůči Bohu nebo jejich pronásledování Božího lidu. Proroci dobře věděli, že naplní-li se královská bohapusté srdce Bohem, potom i jejich politická rozhodnutí budou odpovídat změně jejich srdce. Dobrý lékař léčí příčinu choroby, ne důsledky choroby. A Kristus? Ten nikdy nekázal, ani neučil o nápravě politického nebo sociálního zřízení, což není nic víc než důsledek bezbožnosti lidu a jeho politických vůdců. Pouze nevěřící Židé, tedy zase jen hříšní lidé, očekávali "Mesiáše", který by je vedl proti Římu. Na svoji morální bídu si ani nevzpomněli, jako my dnes. Někteří farizejové varovali Ježíše, že jej chce Herodes zabít, a Ježíš řekl:

Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra a třetího dne dojdu svého cíle. (Lk 13,32)

Pokud víme, tohle bylo jediné Ježíšovo uznání Herodovy politické svrchovanosti. A Ježíš rozhodně Herodovou vládou nadšen nebyl, jinak by jej nenazval liškou. A když Ježíš konečně stál před Herodem, tak mlčel. Na druhé straně však Ježíš velmi často a ostře kritizoval náboženské vůdce Izraele. Ježíš také napomínal obyčejné hříšníky, ale k těm byl mírnější.

Kdybychom se řídili Písmem, měli bychom napomínat naše vládce za to, že nevěří v Boha, nebo že pronásledují věřící, nebo že věří astrologii a okultním vědám, ne že jsou nečestní a obohacují se. Až se začnou bát Boha, tak krást přestanou. Jestliže církev začne usilovat o politickou moc, stane se politickou mocí a přestane být církví, Kristovým tělem. Křesťané se dnes vzdalují Kristovu příkladu. Kráčí opačným směrem. Ježíš úplně pomlčel o Césarově zlovládě a o zkorumpovaném a utlačujícím římském politickém a sociálním systému v Palestině. Jak je Ježíšova mlčenlivost v rozporu s jeho stálým slovním bičováním náboženských vůdců! Náš Pán, náš Bůh dobře ví, že se každá krutovláda bojí nejvíc skutečné mravní síly občanů, protože s revolučním převratem si obyčejně poradí. A co Pavel? Ten se obhajoval následovně:

A Petr?

Milovaní, v tomto světě jste jako příchozí a cizinci. Prosím vás, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu, v den navštívení. Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení, ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. Jste svobodní, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte. Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budeme trpělivě snášet rány za to, že hřešíte. Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. (1 P 2,11-20)

Je to těžké pochopit a nutím se, abych pochopil a přijal následující verše:

Z Bible vyplývá, že poslušnost, svatost a příkladný život, sebeobětování, milování bližního jako sebe sama, rozšiřování evangelia Ježíše Krista, používání Božího meče - Bible a modlitba jsou zbraně, kterými biblický křesťan bojuje proti systému tohoto světa. Budou-li křesťané bojovat světskými způsoby, i těmi nejšlechetnějšími, nikdo je od pohanů nerozezná.